„Z Jerevanu do Náhorního Karabachu to je ‚kousek'. Jednodenní výlet autem, kdy člověk překoná z nadmořské výšky 1000 m průsmyk ve výšce 1600 m, pak si odpočine v dolině ve výšce 1000 m a znova vzhůru na další průsmyk, tentokrát 1800 m a pak dlouhý pád dolů. Po úmorných šesti hodinách rudých skal a polopouště, rozehřátých sluncem na pro nás neskutečných 44 ºC, se blíží lesy a lidsky přijatelná teplota,” připomíná bývalý podplukovník.

„V Karabachu je válka. Trvalá válka mezi Arménií a Ázerbajdžánem. Válka, která, jak tvrdí Arméni, trvá od dob příchodu Azerů na toto teritorium a vyhlazení původního obyvatelstva, Kavkazských Albánců. Tato válka má různě skryté, či otevřené projevy, podle síly Ruského imperia, které je jednoznačně mírotvorným prvkem, nabírá, či snižuje intenzitu, ale trvá stále.Dějiny Arménie jsou dějinami nepřetržitých válek. Přes pět tisíc let písemně doložené historie se tento národ brání. Ze země, která se rozkládala mezi třemi mořemi,Středozemním, Černým a Kaspickým, zůstala hornatá oblast, Arménci nazývaná východní Arménie a ohromné množství Arménců v diasporách rozesetých po celém světě. To jsou ti šťastnější. Jejich předkové totiž přežili ,péči´ turkojazyčných národů, které si postupně ukrajují z historicky arménského území další a další části. Tato ‚péče' byla před sto lety označena novým, specifickým názvem. Genocida,” podotýká pan Kratochvíl.

Je voják, a tak na cestě kromě krás přírody a minulosti věnoval pozornost i obranným opatřením Arménů. Samozřejmě jen tak, jak mu to jako turistovi bylo dovoleno.

„Měl jsem pro arménské důstojníky jenom slova chvály až do okamžiku, kdy jsem zahlédl povědomou siluetu. Krev se mi zastavila v žilách. Výkřikem jsem donutil řidiče zastavit a nevěřícně jsem zíral tím směrem. Ostatní v autě nevěděli, o co jde, ale respektovali podivínství starého zbrojnoše. Vytrhl jsem manželce z kabelky starý fotoaparát a fotografie potvrdila moji intuici. Tam, kousek od silnice, stálo nezakryté, v podstatě nezabezpečené postavení protiletadlového komplexu S-300. Nevěřil jsem svým očím. Na silnici, kde jsme stáli, jezdí kamiony z Íránu. Stačí zastavit, vyndat trubku, přidělat trojnožku, během pěti minut postavit třeba minomet a během pár minut je půlka Karabachu bez PVO. Taková laxnost mně vyrazila dech. Je vidět, že i národ, který na počet obyvatelstva má neskutečné množství hrdinů, včetně hrdinů SSSR, vojevůdců, maršálů a generálů (třeba Bagramjan), si občas není schopen poradit s lidskou blbostí a úřednickým šimlem. Přeji matkám, aby někdo dostatečně vysoko postavený dostal včas rozum, aby mrtvých v této válce bylo co nejméně. Protože statistická čísla jsou pro Arménii dlouhodobě neúprosně špatná. Tato krásná, starobylá křesťanská země, populace které se zmenšuje. Čeká tento osud i nás, Českou republiku?“ táže se velitel organizace Českoslovenští vojáci v záloze za mír. „No, jedno je jasné. Slovo genocida už vymyšleno bylo. A rodiště Bagramjana, Čardachly, je dnes v Ázerbájdžánu. Strach arménských matek má název ‚Náhorní Karabach',“ říká závěrem.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.