Stojí v něm následující: „Nejvyšší ústavní činitelé potvrdili zájem České republiky na konstruktivním a smysluplném dialogu s Ruskem, který bude přirozeně vycházet z našeho hodnotového ukotvení v evropských a euroatlantických strukturách a chování Ruska vůči zájmům těchto struktur a spojenců. Cílem připravovaných konzultací je obnovení korektních bilaterálních vztahů a standardní diplomatické komunikace s Ruskou federací. Konzultace mají být příležitostí k věcné debatě o širokém spektru témat vzájemných vztahů, včetně řešení nejpalčivějších bilaterálních problémů, k čemuž je česká strana připravena. Nemůže se ale jednat o jednostranný proces. Ústavní činitelé očekávají, že ruská strana v tomto ohledu bude mít stejný zájem jako ČR.“

Zdali je zde důvod k optimizmu se Sputnik ptal známého specialisty na země střední Evropy, profesora Vadima Truchačjova.

Truchačjov: Nic nového zde není. Překážka v rusko-českých vztazích je jedna, označím ji tak: Koněv. Jak dopadne osud památníku maršála v Praze, takové i budou rusko-české vztahy. Nyní kvůli tomu, že památník byl odstraněn, se mezistátní vztahy ocitly na nule. V Rusku nevěří, že nejvyšší vedení České republiky nemůže ovlivnit rozhodnutí místních samospráv Prahy, které rozhodly o odstranění památníku. U nás je moc vystavěna vertikálně, v Česku horizontálně. Zde není žádné vzájemné pochopení, hluchá zeď. Dokud nebude otázka s památníkem vyřešena, žádný progres nebude. Ano, samozřejmě, my víme, že prezident Zeman rozhodně vystupoval proti odstranění památníku, předseda vlády Babiš a ministr zahraničních věcí Petříček tento čin neodsoudili, ale ani nepodpořili rozhodnutí pražských radních, ministr vnitra Jan Hamáček otevřeně vystupoval proti. Ale… co bylo, to bylo. A nyní žádné dokumenty a žádná slova tam napsaná nedokáží pohnout vztahy mezi Prahou a Moskvou z mrtvého bodu, dokud nebude důstojně vyřešen osud památníku osvoboditele Prahy – maršála Ivana Koněva.

V poslední době se objevily i jiné okolnosti, které jen prohlubují mezeru mezi Ruskem a Českem. Je to Bělorusko. Rusko, jak je známo, přiznalo výsledky voleb, Česko, stejně jako EU, nepovažuje Lukašenka za legitimního prezidenta. Přímo ovlivnilo možnost zahájení jednání mezi Prahou a Moskvou údajné otrávení Navalného. Ministr zahraničních věcí Česka 4. září prohlásil, že tato událost může stát v cestě přípravě vzájemných konzultací podle Dohody o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993. Myslíte si, že je vůbec normální, když jakákoli událost mezinárodního života kardinálně ovlivňuje vztahy obou zemí? Možná by stálo za to pro začátek podniknout pokus o zahájení vzájemného dialogu, najít kompromis v řešení vzájemných otázek?

Opakuji: Spouštěč pro řešení všech česko-ruských problémů leží v překonání skandálních činů s památníkem Koněvovi. Co se týče Navalného, to prohlášení Petříčka vidím jako výmluvu, pokus vysvětlit, proč nezačaly konzultace. Našli tuhle pohodlnou výmluvu. Jiná věc jsou běloruské volby a běloruské protesty. Chci upozornit na to, že Bělorusko je zóna tvrdého střetu mezi Ruskem a Českem. Česko bylo první zemí, která zakázala Lukašenkovi vjezd do země a zavedla proti němu sankce (jde o neudělení víza Lukašenkovi v roce 2002, pozn. red.). Česko zde vystupuje na hrotu evropského čelení režimu Lukašenka a dělá to spolu s Polskem a Litvou. Vzpomeňme si, že žádný z českých prezidentů nikdy neschvaloval politiku Alexandra Lukašenka, ani Václav Klaus či Miloš Zeman, o nichž se hovoří jako o „proruských“ prezidentech. Nehledě na to, „baťko“ (Lukašenko) pro ně zůstává neakceptovatelný. Myslím si, že Česko dostalo mandát od Evropské unie na provádění celoevropské politiky směřované na podkopávání běloruské moci. Česká republika aktivně rozvíjí program s názvem Východní partnerství, považuje ho za prioritu své zahraniční politiky. A zde je pole boje mezi našimi zájmy. Dokud Praha tuhle svoji prioritu nezmění, nebudou žádné aktivní kroky při jednání s Moskvou. Shrnu: Koněv je spouštěčem pro začátek česko-ruského dialogu. Ovšem, dokonce i v případě, že dialog začne, vše narazí do případů týkajících Běloruska a Ukrajiny. Takže jsem zatím pesimista.

Existují ale pozitivní informace. Ukazuje se, že konzultace mezi Prahou a Moskvou již proběhly. Ano, ano, ale pouze ohledně otázky… osobní dopravy. A ty proběhly úspěšně. Mezi našimi zeměmi bude obnoveno letecké spojení. Czech Airlines obnoví dvakrát týdně lety po trase Praha – Moskva – Praha od 4. října. Od 1. října se chystá obnovit letecké spojení s Prahou také Aeroflot. Znamená to, že je možné se domluvit, pokud existuje politická vůle?

V případě, pokud existují ekonomické výhody, s největší pravděpodobností… Ovšem s ohledem na to, že Česko směřuje do karantény, a Rusko, podle všeho, čeká to samé, bude těžké tuhle dohodu realizovat. Hranice zavřou. Nehledě na to, že politicky to zní dobře. Jako příklad, kdy Moskva a Praha našly společnou řeč, může sloužit i schválení stavby plynovodu Severní proud 2 ze strany Česka. Rusko zde našlo potřebný přístup k Praze. Vždyť v situaci, kdy Gazprom začínal s tímto projektem, jenž je pro Evropu obrovským způsobem výhodný, jednal s těmi, kdo budou potenciálně získávat z tohoto plynovodu nejvíce plynu – Rakouskem a Německem. Ukázalo se, že to není dostatečné. Česko vyjádřilo svoji nespokojenost. A Praha přestala mít své námitky k projektu teprve poté, co s ní začalo jednat Rusko. Ve výsledku vše skončilo ke spokojenosti obou stran. To znamená, že Česko bude tranzitní zemí plynu ze Severního proudu 2. Víte, když vzniká obchodní zájem, politické neshody, i ty nejostřejší, rychle odchází do minulosti. Vše řečené nás ale, bohužel, nepřibližuje k začátku česko-ruských konzultací, které mají rozmrazit dialog mezi Prahou a Moskvou.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.