„Po své porážce v roce 1918 zůstalo Německo v nečinnosti plných šestnáct let. Bylo bezmocné a ochromené. V roce 1933, kdy se Adolf Hitler zmocnil vlády, byl konec našemu klidu a pokojnému vývoji – a byl to i konec klidu v Evropě… [Hitler] již jako chlapec nad rozloženými mapami Evropy prý opravoval hranice jednotlivých států, přestěhovával obyvatelstvo a prováděl i jiné, až dosud neuvěřitelné věci. Tenkrát měl ovšem ke svým korekturám jen pravítko a tužku. Nyní jako kancléř Německé říše, ‚obrozené‘ novým učením o ‚krvi a půdě‘, měl k dispozici zbraně, armádu a propagační aparát, který se ukázal nesmírně účinnou zbraní.“

(Vladimír Jetel: Hnědé temno /I. díl; kap. 1 – Rok 1938/ Kvasnička a Hampl, Praha 1946, str. 10.)

Sputnik: Dobrý den, pane doktore. Rád bych se zeptal na mnichovskou dohodu, neboť 30. 9. máme stále důvod se k věci vracet. Jednání v Mnichově pokračovala i 30. září. Zalistoval jsem časopisem Dějiny a současnost z roku 1966, resp. 11. číslem. Jaroslav Joza zde publikoval článek Česká menšina v severních Čechách po Mnichovu, média se vrací k události „skrovně“. Joza v článku píše, že život v odtržených oblastech byl o dost těžší než v „okleštěném zbytku Československé republiky“ (viz Jaroslav Joza, Dějiny a současnost 11/1966, str. 35.).

PhDr. Jaroslav Kojzar: Okamžitě po záboru došlo v řadě míst k tomu, že byly omezeny, rušeny čes. školy. České domy-české besedy (kulturní zařízení), ty také byly rušeny. Český živel ztrácel národní půdu pod nohama. [Po odtržení území] Češi odcházeli… (historik Matěj Spurný udává číslo 170 000 lidí se evakuovalo do vnitrozemí…). Jiní se však později vrátili (dle Jozy nenašli ve vnitrozemí obživu, pozn. aut.): něco kolem půl milion Čechů nicméně žilo na odtržených územích (která se vrátila „Heims ins Reich“, M. Spurný hodnotí, že ti, co zůstali, byli považováni za občany II. kategorie pozn. aut.).

V odtržených územích nebyla preferována česká řeč, vše muselo být řízeno německy: jednání s úřady – vše v němčině. Obyvatelstva se užívalo toliko jako řemeslné síly; situace se s postupujícími měsíci stávala ostřejší, tvrdší…

Pane doktore, když jsem navštívil loni „Sudety“, měl jsem z charakteru péče o krajinu pocit, že jsem v jiné zemi. Vše vypadá úhledně, upraveně… Máte informace o tom, jak se region vyvíjí dneska? Etnicky, demograficky?

Je stále český. Po roce 1947 český živel převládl, zůstala část Němců: to nebyla enkláva. Byli to odborníci či prostí lidé, kteří se neprovinili proti ČSR. Byli promícháni s námi. Německý živel nepřevažoval a ani nemohl. Takto situace trvá dodnes.

V odtržených Sudetech Češi zůstali jako dělníci a rolníci (viz článek Jozy). Česká inteligence po Mnichovu odešla. Obyvatelstvo německé národnosti bylo povoláno do zbraně. Jak to bylo s Čechy? Sloužili jsme v německé armádě (viz pozdější Vládní vojsko Protektorátu Čechy a Morava)?

„Na Hlučínsku (Těšínsku) Češi rukovali k Wehrmachtu.“ (Jaroslav Kojzar)

Jaroslav Kojzar: Vládní vojsko existovalo, bylo ale záležitostí Protektorátu. Vládní vojsko na sudetském území nebylo nicméně zřizováno, nebylo zde ani náborováno. Výjimkou zde patrně bude region Hlučínsko, které bylo připojeno k Německu jako někdejší německé území. (Muži na Hlučínsku museli narukovat k wehrmachtu). Tento region byl před rokem 1918 Německem, proto tedy ono draftování do wehrmachtu. (V Muzeu Hlučínska jsem se dozvěděl, že po Mnichovu byla místním, kdo se narodil před r. 1910, přidělena německá národnost. Proto hromadně šli k wehrmachtu. Po válce Hlučíňané dostali od Československa „generální pardon“ a nemuseli nastoupit odsun, tedy nebyli vysídleni do Německa, neboť by v opačném případě museli být odsunuti téměř všichni: odsun se celkově zde dotkl nějakých cca 5 % obyvatel. Pokud to srovnáme s odsunem Němců z Brna, je to skutečně „jemné zacházení“, pozn. aut.). Hlučíňanům se dodnes ze SRN dostává jistých výhod, kterých mohou využít, resp. pokud prokáží rodinnou „hlučínskou“ historii. Dokonce za éry socialismu dostávali výsluhy z NSR (SRN).

A slovo závěrem? Málem tu zaniklo ČSR, stát nám rvali na kusy, nestojí to za intenzivnější připomínání (ČT pár dokumentů uvedla, nicméně…)? Také jsem slyšel názor, že Beneš podepsal r. 1919 to, že když nám velmoci umožnily jako ČSR vzniknout, vyhrazují si právo měnit hranice, viz Mnichov (např. názor historika Jana Drnka, takto jsem to od něj telefonicky vyslechl, pozn. aut.).

V anektovaném území byl politický život – nula, kultura – nula. Poněmčování mělo probíhat i tak, že děti chodily do německých škol. Místní antifašisté se pokoušeli o odpor. Byli to jak Němci, tak Češi. Když byli chyceni, šli na smrt. Co se týká médií obecně, asi se má na mnichovskou zradu postupně zapomenout. Naopak se vyzdvihují excesy Rudé armády. Každá armáda je tvrdá, k něčemu dojít může. Rudá armáda se chovala tak, jako každá jiná armáda, když vstoupila na území druhého. Zmiňuje-li se mainstream o Mnichovu (lingvista František Daneš vysvětlil rozdíl tvaru „o Mnichově“ /městě/ a „o Mnichovu“ jako mnichovanství / tzn. smlouvě/, pozn. aut.) – znamená to, že se marginalizuje. Je to historická událost, jež si zasluhuje systematičtější reflexi.

Jinak jednání ve Versailles byla následována dalšími jednáními, toto máte na mysli, poněvadž se řada aspektů musela dořešit. Čekala nás ještě Saintgermainská dohoda a Trianonská dohoda. Zde se také pak ještě řešila otázka hranic. Nás se týkaly obě dohody (hranice ČSR s Německem a Maďarskem). Jednání ve Versailles (1919) – tehdy nebylo ještě jasné, jaké budou v některých regionech naše hranice. Vše se vytvářelo za pochodu dalšími smlouvami. Podobně se musely utvrzovat i hranice na Zakarpatské Ukrajině (Podkarpatské Rusi).

Post Scriptum – slyšel jsem názor, že Hitler zaútočil na Stalina, aby jej Stalin nepředešel. Co z mnichovské dohody dále vyplývá?

Sovětská armáda se přezbrojovala. SSSR by nezaútočil na Německo. SSSR měl zájem na mírovém budování své země. Nezapomínejme, že naši dnešní spojenci jsou ti, kdo podepsali Mnichov. Nezapomínejme ani na to, že našim letcům, kteří bojovali třeba na straně Británie, Angličané započítali k úhradě i tkaničky do bot… 

Sputnik: Děkujeme za rozhovor.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.