Všichni víme, že se nad poměry věčně žít nedá, jenomže naše nad poměry znamenají také umělou zaměstnanost a zbytečnou sociální závislost. Víme tedy jen, že o něco zchudneme. Příčiny krize bychom ale znát měli...
... Na vině je především sociální stát a jeho ideologie, která všem slibuje trvale neudržitelný růst životní úrovně a čím dál vyšší sociální podporu pokud možno co největšímu počtu lidí – rozuměj voličů. Státní deficit u nás začala budovat sociálně demokratická vláda Miloše Zemana a její další premiéři Špidla, Gross i Paroubek v této líbivé politice zdárně pokračovali. Politika rozdávání je totiž raison d´etat jejich volební strategie a starost, kde na to vezmou do ní nepatří. Ta tam je doba, kdy se stát staral jen o vnitřní a vnější bezpečnost, minimální efektivní státní správu, spravedlivé soudy, makroekonomickou rovnováhu a nějaký ten tuzér nejpotřebnějším. Kdy ještě nesliboval a nepřerozděloval. Špidlovo okřídlené „peníze budou“ (a my nebudeme) teď platí obráceně.
Tragédie sociálního státu nespočívá jen v tom, že téměř přímo úměrně s dávkami přibývá potřebných, a k tomu z jiných důvodů i důchodců a postižených, že stát korumpuje sociální soudržnost a platí lidem, aby se příliš nenamáhali, pořídili si luxus mít dítě i bez manžela a podobně, ale že současně s rostoucími výdaji a dluhy roste byrokracie i armáda úředníků, která nejen že hodně stojí, ale hlavně také překáží hospodářskému rozvoji… píše Alexandr Tomský
v článku Astronomický dluh a utopie fungujícího státu.
„Heslo sociální spravedlnosti nemá nic společného se společností svobodných lidí… Patří do kategorie nesmyslů, je to iluze, která pobláznila socialisty… Společnost nemůže nést odpovědnost za hmotné postavení svých členů a za to, že každý dostane, co mu patří… Víra v sociální spravedlnost je největší hrozbou pro většinu hodnot civilizace svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství.“
A proč se paní profesorka děsí citátů filosofujícího ekonoma, který v knize Osudná domýšlivost rozvíjí Platonovu myšlenku, že slibování nové a lepší společnosti vede k totalitarismu. Friedrich von Hayek je – respektive byl (zemřel 23. března 1992) – nesmiřitelným nepřítelem socialismu. Jeho myšlenky snaživě opakuje nejen Alexandr Tomský, ale i Václav Klaus byť je Hayek takřka 30 let po smrti.
Co to říkal Hayek o hitlerismu?
V článku nazvaném výmluvně „Znovuobjevení liberalismu“ píše profesor Eduard Heimann, jedna z vůdčích osobností německého křesťanského socialismu: „Hitlerismus se prohlašuje jak za pravou demokracii, tak za pravý socialismus, a hroznou pravdou je, že v obou tvrzeních je zrnko pravdy – jistě zcela nepatrné zrnko, které však stačí k tomu, aby sloužilo jako základ pro fantastické překrucování skutečnosti. Hitlerismus zachází dokonce tak daleko, že si nárokuje úlohu ochránce křesťanství, a je hroznou pravdou, že dokonce i tak hrubě zavádějící výklad může vyvolat určitou odezvu. Z celé té mlhy polopravd ale jasně vysvítá jeden fakt: totiž že Hitler si nikdy nenárokoval, že představuje pravý liberalismus. Liberalismus má proto čest nazývat se doktrínou, kterou Hitler nejvíc nenávidí.“ Je třeba ještě dodat, že tato nenávist neměla dosud mnoho příležitostí ukázat se v praxi pouze proto, že když se Hitler dostal k moci, byl liberalismus v Německu již po všech stránkách mrtvý. A smrtelnou ránu mu zasadil právě socialismus. Zatímco mnohým z těch, kdo sledovali zblízka přechod od socialismu k fašismu, je spojitost mezi oběma systémy stále více zřejmá…
…Západ svou zkušenost z nacismu (a fašismu) nebyl schopen dostatečně zobecnit. Měl tendenci považovat je za singulární, neopakovatelné jevy. Tak je ostatně dnes a denně v médiích zobrazován Hitler, čímž podstata hitlerismu – jako agresivní levicové ideologie – mizí. Jen za komunismu a komunistickými ideology mohl být hitlerismus vydáván za pravicovost…
Rostoucí víra v sociální spravedlnost je v současné době pravděpodobně tou nejzávažnější hrozbou pro většinu hodnot, jež v minulosti inspirovaly rozvoj civilizace. Hrozí, že čím víc se lidé budou domnívat, že postavení jednotlivců či skupin záleží na jednání vlády, která uznává určité schéma spravedlnosti v rozdělování a podle něj rozdělování uskutečňuje, tím více bude muset vláda rozhodovat o postavení jednotlivců. V takovém řízeném „přikazovacím“ systému, v němž se jednotlivci nařizuje, co má dělat, může pojem „sociální spravedlnost“ dostat smysl. Snaha o sociální spravedlnost přinutí vládu, aby zacházela s občany a jejich majetky jako s předměty administrativy se záměrem zabezpečit konkrétní výsledek konkrétním skupinám. Ve svobodné společnosti, kde každý smí využívat svých znalostí a dovedností pro své vlastní účely, kde nikdo neurčuje a nerozděluje relativní příjmy různých lidí podle nějakého uznaného principu spravedlnosti, musí být tento výraz nutně prázdný a nesmyslný.
Osvoboďme se od doktríny sociálně-tržní a ekologicky orientované ekonomiky a nechme trhy přirozeně pracovat. Jen tak zachráníme demokracii.
Společnost prý neexistuje, vždy jde údajně jen o množství individualit, každá s vlastními cíli.
Voda v konvi je tvořena nesmírně velkým počtem (který přesahuje počet lidí na celé zeměkouli) molekul vody, molekul různých příměsí a molekul plynů. Každá z jednotlivých molekul má vlastní rychlost a směr, který jenom náhodou souhlasí s rychlostí a směrem jiné molekuly. Mezi molekulami dochází k nepředvídatelným interakcím. Přesto existuje fyzikální popis stavu tohoto tekutého tělesa, kterému se říká termodynamika. Ač jde o systém s dynamickým řádem a s obrovským množstvím měnících se proměnných,
nikdo si nedovolí tvrdit, že toto tekuté těleso neexistuje, že jde jen o množinu molekul.
…je podmínkou…civilizací svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství…
Socialisté věří ve dvě věci, které se od sebe absolutně liší, a snad i vylučují: svobodu a organizaci.
Jde přece jenom o drobnost. Dehonestovat socialisty.
Fridrich August von Hayek byl determinován dobovou zkušeností, zcela ve vleku politických událostí. Zásadně hájil soukromé vlastnictví, které považoval za klíčový faktor fungující ekonomiky. Až natolik, že protestoval proti státní účasti a státnímu intervencionismu. Odmítal centrální plánování. Považoval jej za rys totalitarismu, jelikož tím stát potlačuje svobodu jednotlivců, a vysledoval ho u socialismu, fašismu i nacismu.
Byl velkým obhájcem liberalismu, a tím tedy individualismu a svobody. Věřil v nutnost svobodné volby a vůle. V ekonomickém smyslu věřil ve volný trh, svobodnou konkurenci, liberální kapitalismus a tržní hospodářství.
Věřil, ale víra se skutečnou vědou nemá nic společného
Hayek je tak pouze jedním z mnoha, kteří podali důkaz, že název předmětu politická ekonomie za časů totality, měl své oprávnění.
Pokud „kapitalismus“ znamená systém konkurence založený na svobodném nakládání se soukromým majetkem, měli bychom si spíše uvědomit, že jedině v takovém systému může demokracie fungovat.
Nemáme zde nicméně v žádném případě v úmyslu dělat z demokracie nedotknutelnou svátost. Možná je pravda, že naše generace příliš hovoří a uvažuje o demokracii a málo o hodnotách, kterým slouží. O demokracii se nedá prohlásit, jak to lord Acton správně řekl o svobodě, že
Demokracie je ve své podstatě prostředek, praktický nástroj pro zajištění vnitřního míru a svobody jednotlivců. Jako taková není v žádném případě neomylná či bezchybná. Stejně tak nesmíme zapomínat, že často panovala větší kulturní a duchovní svoboda pod autokratickou vládou než v některých demokraciích. Je přinejmenším představitelné, že v rukou velmi homogenní a doktrinářské většiny může demokratická vláda provádět stejný útlak jako ta nejhorší diktatura. Nám zde však nejde o to, že diktatura znamená za každých okolností konec svobody, ale spíše že plánování nutně vede k diktatuře, protože ta je nejúčinnější metodou nátlaku a vnucování určitých ideálů, a jako taková je nezbytná pro fungování plánování ve velkém měřítku.
Střet mezi plánováním a demokracií vzniká z prostého faktu, že demokracie brzdí potlačování svobody, a to je při řízení ekonomických aktivit nezbytné. Ale i když demokracie přestane být zárukou individuální svobody, může přece jen v určité formě přežívat i v totalitním režimu. Skutečná „diktatura proletariátu“, byť formálně demokratická, by pravděpodobně zničila osobní svobodu stejně dokonale jako kterákoli autokracie…
domácnosti nakupují čím dál zbytečnější produkty
za cílem vytvoření nových potřeb spotřebitele
„Ekonomie je nesmírně užitečná, jako způsob zaměstnávání ekonomů“
Většina lidí by souhlasila s tvrzením, že si všichni zasloužíme žít ve společnosti, kde bychom dostali to, co si zasloužíme, byli bychom svobodní a měli příležitost k seberealizaci a naplnění svého potenciálu. Jakkoli se to může zdát nezdvořilé, redistribuční zdanění je krokem, který se ubírá tímto směrem.
Bohatí si své bohatství sami nevytvořili – jen si ho užívají místo nás.
(Když bylo ve válce dost peněz na zabíjení Němců, tak proč by se nenašly když jde o štěstí vlastních občanů)
Další z ekonomů, tentokrát Chicagské ekonomické školy, Milton Friedmann, který byl poradcem republikánského prezidenta Ronalda Reagana a konzervativní britské premiérky Margaret Thatcherové, vyzdvihoval výhody ekonomického systému volného trhu s minimálními zásahy. Friedman jednou prohlásil, že jeho účast v procesu odstraňování odvodů ve Spojených státech je úspěch, na který je nejvíce pyšný. Ve své knize „Kapitalismus a svoboda“ z roku 1962 obhajoval politiku dobrovolnické práce v armádě, volně se pohybujících směnných kurzů, zrušení lékařských licencí, negativní daně z příjmu a školních poukazů. Jeho proslaveným výrokem je:
„Jediným cílem byznysu je zisk. Dobročinnost je možná, ale kdokoli si chce hrát na dobrodince, ať tak činí za vlastní peníze.“
morálka není ekonomickou kategorií.
Převzetí, aniž byste za něj museli platit cent, což samo o sobě zní šíleně.
Záležitost by pak měla pokračovat. Xerox by si pak měl chopit dalších dvou miliard dluhů, aby vyplatil svým akcionářům zvláštní dividendu. Tyto dvě miliardy se manažerům Xeroxu nezdály dost, chtěli vyplatit 2,5 miliardy. Cokoli, co přiměje akcionáře ke schválení „fúze.“ Jeden z větších akcionářů si nakonec na tyto plány stěžoval, takže se dostaly na veřejnost, a k převzetí alespoň prozatím nedošlo.
Blíží se závěr a pořád nepadlo slovo, které by naznačovalo zda vůbec spravedlivá společnost může existovat, nebo je to bláhový sen, utopie levice. Máme-li nějaký problém, tak prvním krokem k jeho řešení je jeho co nejdokonalejší popis a každý, kdo chce řešení bránit dělá zase vše možné, aby takovému popisu zabránil.
To je také základní důvod proč všechna komerční media, mezi která řadím i media veřejné služby, neinformují, ale vytvářejí virtuální zdání světa.
Dokud budou lidé naslouchat jejich dědicům v podobě komerčních médií, ztroskotají jejich představy světa na totálním chaosu, který tato média cíleně vytvářejí. A do té doby jsou veškerá kladná očekávání utopií.
Stokrát si můžete říkat, že svoje „Lidovky,“ „frontu,“ „Právo,“ rozhlas, televizi znáte, a že poznáte, kdy s vámi „mlátí“ o zem. Nepoznáte. Jsou to profesionálové a od toho abyste to nepoznali jsou placeni. Za to jste přesvědčováni, že vše, co se dozvídáte mimo ně je dezinformace, fake news, neověřené a Bůh ví z jakých podvratných zdrojů.
A protože to nestačí, tak nám bylo dohodnuto, že provozovatelé sociálních sítí, na kterých dnes probíhá neoficiální diskuse, budou povinni mazat veškerý obsah označený za fake news. Když matematik a publicista Marian Kechlibar proti tomu vystoupil s peticí Stop cenzuře, tak se strhla bouře lokajů, ke kterým se přidal i naivní humanista Jan Čulík zakladatel Britských listů:
Prý se v rozhlase hovořilo o petici ultrapravicových českých signatářů, mezi nimž vévodí Ondřej Neff (ten člověk se k stáru snad zbláznil?) požadující „absolutní svobodu slova na sociálních sítích.“ K tomuto nesmyslu si notoval i tzv. komentátor Českého rozhlasu Ivan Hoffman. Ten taky, věkem, zdá se, ztratil soudnost.
Signatáři petice by mohli vědět, že demokracie, to znamená odpovědnost. Vždycky byla a musí být v demokracii svoboda projevu omezována zákonem. […] Jak to už kdysi dávno, někdy ve dvacátých letech dvacátého století, definoval slavný americký soudce Brandeis: Je vážným trestným činem vykřiknout v přeplněném divadle „Hoří!“ – když se nic neděje a vy tím způsobíte hysterickou tlačenici, při níž se lidi ušlapou.
Přesto, že je svoboda slova ústavně chráněna, tak se pravicová elita snaží najít obezličku, aby nás mohla dále mystifikovat. Stupeň mystifikace překvapivě odhalil sám Friedman když řekl, že z teorie, která
vychází ze zřejmě mylných předpokladů, mohou plynout překvapivě přesné předpovědi!?!
Hlavním hříchem kritizovaného zpravodajství je ovšem ta část, která se mainstreamovým mediím „vypařila,“ která je politicky chytlavá,
nejedná se jenom o nepokojích v Bulharsku, ale i o neokolonialistických obchodních dohodách EU, kdy dotované a tudíž levné potraviny z EU pod zástěrkou humanitární pomoci ničí místní africkou produkci a africké zemědělství vůbec a jsou také jedním z mnoha důvodů migrace. Nebo kdo má prospěch z dovozu agenturních pracovníků z Polska, Ukrajiny a Rumunska a kdo na něj naopak doplácí.
U většiny migrantů se jejich sen o prosperujícím životě nesplní, ale stále více lidí pociťuje tlak konkurence na trhu práce a bydlení. Díky politické pravici jsou nakonec prvními oběťmi migrace – stejně samotní migranti.
Pravice, ať politická nebo ekonomická myslí jenom na uspokojení vlastního ega, ctí zisk okamžiku a výčitky ostatních bagatelizuje obviněním ze závisti. A ke všemu to vydává za přirozený běh věcí… Wow!
Zajímalo by mě, jak jsou na tom pravičáci při sexu.