Zapátral sem v časopise té doby Dějiny a současnost s cílem zjistit, jak zradu spojenců a Německa viděli lidé, kteří zažili 2. světovou válku, tj. generace, která nyní „mizí“. Čili: zrada spojenců a neplatný „mnichov“?

Poznámka: Tento článek cituje stať Václava Krále z historického vydání časopisu Dějiny a současnost, viz níže. Obsah článku jsme konzultovali s historikem Petrem Bahníkem.

„Jsme demokracií a lid musí rozhodnout. Podotýkám, že fakt, že se s námi vůbec nemluvilo, je jedinečná zvířeckost v mezinárodních stycích.“ (Jan Masaryk, zdroj: Dějiny a současnost 1’67, str. 29)

„V případě, že by nám přišlo na pomoc jediné Rusko, nastala by válka všech proti Rusku, Anglie by šla proti nám.“ (Edvard Beneš reaguje na mnichovskou dohodu, zdroj: Dějiny a současnost 1’67, str. 29)

Československo bylo atakováno ještě před podpisem mnichovské dohody /zdroj viz Dějiny a současnost 1’67/; ratifikována byla dne 29. 9. 1938. Spojenci navíc v tu chvíli zakázali referendum o pohraničí v ČSR; některá referenda se Evropě prostě historicky „příčí“. Referendum-plebiscit je přitom vůle národa.

„Dne 17. září 1938 vydal Konrád Henlein proklamaci oznamující zřízení ozbrojených oddílů Sudetendeutsches Freikorps a vyzývající sudetské Němce k boji proti československému státu (…) Ozbrojené bandy byly vystrojeny a vyzbrojeny z německých válečných zásob (…) Henleinovy bandy podnikaly ozbrojené vpády na československé státní území (…) Ženevská dohoda o definici útočníka z r. 1934 považuje za útočníka i takový stát, který na svém území vyzbrojí neregulérní skupiny, které pak podnikají z jeho území útoky na stát sousední. Není tedy pochybností o tom, že počínaje 17. září 1938 dopustilo se nacistické Německo agrese proti Československé republice.“  (Václav Král: mnichovská dohoda od počátku neplatná In Dějiny a současnost /1‘67, Nakladatelství Orbis, n. p. – 1967, str. 16/)

„(18. 9. 1938) se v Londýně opět sešli Daladier, Bonnet, Chamberlain a Halifax…vlády francouzská a britská se bez předběžné konzultace s vládou československou dohodly, že budou podporovat anexi československého pohraničí Německem; plebiscit jako řešení menšinových otázek byl odmítnut…“ (Václav Král, tamtéž)

Václav Král v článku mnichovská dohoda od počátku neplatná (název článku záměrně s malým písmenem, mnichovská dohoda se jinak regulérně píše s malým písmenem) upozorňuje, že ČSR od Anglie a Francie ještě před jednáním v Mnichově dostalo ultimáta: „…území, kde žilo více než 50 % Němců, mělo být postoupeno Německu.“ Král píše, že to byl Bonnet, kdo deklaroval, že „příslušnou úpravu hranic provede Mezinárodní komise“. Jako autor tohoto článku bych rád řekl, že se zde rýsuje určité historické vysvětlení toho, proč Evropa historicky neuznává jistá referenda (čtenáři, nechť si sami doplní, o která by mohlo jít…). Václav Král v článku také nadhazuje, že to byl dále britský velvyslanec Newton, kdo měl české vládě sdělit, že nepřijme-li ta anglo-francouzské propozice, bude na ČSR podniknut „okamžitý útok z Německa – ‚Anglo-French proposal remain the only chance of avoiding the immediate German attack…‘ “.                                                                             

Depeše Štefana Osuského Edvardu Benešovi: „[Georges] Bonnet mi řekl, že jestliže anglo-francouzské propozice nebudou ČSR přijaty, anglická vláda, dnes tak zdrženlivá, odepře Francii solidaritu pro případ konfliktu mezi ČSR a Německem…“ (Václav Král, str. 16, 17, tamtéž)

Nemělo by se zapomínat, že Hitler obelhal a napadl ČSR rovněž ve spolupráci s Polskem a Maďarskem

„… [Hitler] velmi dobře věděl, [Miklós] Horthy a [Josef] Beck se spokojí jenom s plným zničením československého státu.“ (Václav Král, str. 27, tamtéž)

Král v článku sumuje, že britský a francouzský velvyslanec přednesly čes. vládě v podstatě ultimáta, trvaly na tom, aby ČSR vyhovělo Německu, jinak, že [ČSR váháním] vyvolá válku, resp. útok na Československo. Král píše v tom smyslu, že tedy v podstatě šlo o [předmnichovské] britsko-francouzsko-německé ultimátum; ČSR bylo válkou vydíráno tedy ještě před mnichovskou dohodou: „Berlínské listy napsaly 20. září otevřeně, že Praha má na vybranou pouze mezi přijetím anglo-francouzského plánu a zničením československého státu.“ (Václav Král, str. 28, tamtéž)

V článku se dále dočteme, že pod tíhou okolností ČSR přijalo anglo-francouzské ultimátum, viz výše, 21. 9. 1938 v 17:00. Král rozvádí, že ČSR věřilo v tu chvíli tomu, že než postoupí území Německu, bude probíhat mezinárodní jednání (mezinárodní garance). Král upozorňuje na to, že Hitler mezitím povzbuzoval Poláky a Maďary, aby po vzoru Německa vysílali ozbrojené oddíly na území ČSR (str. 28). Dále říká, že Hitlerovy ambice vůči ČSR (Hitlerovo godesberské memorandum čes. vládě) doznaly takových proporcí, že Británie i Francie v určitou chvíli přestaly trvat na tom, aby ČSR nemobilizovalo a řídilo se přáním Německa, přesto Halifax prý [Janu] Masarykovi radil ve smyslu „…[Halifax] naléhal, abychom [Čechoslováci] uvažovali, není-li lépe vydat se Hitlerovi, než být rozdrceni…“ (Václav Král, str. 28, tamtéž)

Mezi zajímavou pasáž článku Václava Krále patří tento úryvek (zpráva Horáce Wilsona): „…britská vláda je ochotna realizovat Hitlerův plán, ale je třeba dát mu formu, která by byla stravitelná pro demokratickou veřejnost. Touto vnější, pro demokratickou veřejnost přijatelnou formou měla být konference čtyř velmocí; pozvánky na tuto konferenci byly během dne rozeslány; Československo, o jehož osudu mělo být rozhodnuto, pozváno nebylo.“ (Václav Král, str. 29 tamtéž).

Král píše, že když byl český vyslanec v Berlíně JUDr. Vojtěch Mastný seznámen se zněním mnichovské dohody, měl Neville Chamberlain poznamenat: „There is no reply expected“. Znamená to doslova – námitky (ČSR) se nepřipouští…

V článku se dovídáme, že Beneš chápal, že akceptací mnichovské dohody porušuje ústavu ČSR a že může být spolu s vládou vydán československému soudu. Král nakonec cituje Paula Reynauda (expředsedu francouzské vlády), který konstatoval, že „…slabost západních velmocí v Mnichově povzbudila Hitlera k rozhodnutí vyprovokovat válku“.

Václav Král na konci své stati konkluduje: „Průběh politické krize v září 1938, která vyústila v podepsání mnichovské dohody, ukazuje zcela přesvědčivě, že mnichovská dohoda odporuje všem všeobecně uznávaným zásadám mezinárodního práva. Briand-Kelloggův pakt z roku 1928 zavazoval účastníky, aby se zřekli války jako nástroje národní politiky, mezi účastníky tohoto paktu bylo i Německo. Pakt posílil zásadu mezinárodního práva, podle níž jsou neplatné všechny dohody, jež jsou vynuceny válkou či hrozbou války, či takové dohody, které slouží válce či přípravě války…Mnichovská dohoda neposloužila věci míru, naopak uvolnila cestu hitlerovské agresi, ohrozila ve svých důsledcích bezpečnost a nezávislost velké většiny evropských států. Principy mezinárodního práva odmítají přiznat právní platnost i dohodám, které jsou uzavírány bez účasti a souhlasu státu, jehož se týkají…Mnichovská dohoda byla ČSR vnucena… Slib garancí byl nerozlučnou součástí mnichovské dohody; nebyl dodržen žádným z jejích signatářů…Uskutečnění mnichovské dohody mělo za následek zničení práva sebeurčení pro 10 miliónů Čechů a Slováků…šlo o zničení československého státu, který stál v cestě hitlerovské expanzi na východ a jihovýchod Evropy.“  (Václav Král, str. 30, tamtéž)

A co následovalo? Citujeme historika Pavla Macháčka: „1. - 10. 10. 1938 obsadilo německé vojsko české pohraničí. 11. 10. 1938 byla jmenována autonomní vláda Podkarpatské Rusi v čele s Andrejem Bródym. 14. 3. 1939 vyhlásil Slovenský sněm nezávislý a samostatný Slovenský stát. 15. 3. 1939 okupovala německá armáda české země. Výkonnou moc dostala vojenská správa v čele s generálem Walterem von Brauchitschem. 16. 3. 1939 zřídil Hitler Protektorát Čechy a Morava bez státní povahy. Ten se stal nedílnou součástí Německa.“ 

Osobně ještě připomínám, že krátce po podepsání diktátu v Mnichově se po Němcích rozhodli pro invazi do ČR i Poláci. Stalo se tak 30. 9. 1938. V březnu příštího roku zaútočili Maďaři na Podkarpatskou Rus, ještě nedávno území ČSR.

Dnes 29. září byla před 82 lety podepsána mnichovská dohoda. Zajímavé je, že její signatáři ji odvolali „opatrně“, až když byla druhá světová válka v plném proudu…

Závěrem: Stanovisko historika Petra Bahníka a Jaroslava Kojzara k postavě historika Václava Krále

Petr Bahník (historik): Václav Král, z jehož článku je citováno, byl „dinosaurem“ marxistické historiografie, proslaveným ideologickou jednostranností, zároveň byl ale známý seriózním dohledáváním pramenů (byl často prvním, kdo některé prameny vydal) a s jeho tezí o neplatnosti „mnichova“ od samého počátku samozřejmě souhlasím. Je také poučné začíst se do jím uváděných citátů jednotlivých aktérů té doby. K tomu bych přidal ještě jeden, totiž známý Benešův povzdech na adresu západních spojenců: „Dvacet let jsem to s nimi dělal a oni mi provedou tohle!“ V tom je obsaženo mnohé. Hlavně fatální dlouhodobá vazba zahraniční politiky ČSR na Francii, která omezovala manévrovací prostor pro zajištění naší bezpečnosti. Minimálně od roku 1925, od Locarnské konference, Beneš věděl, že musí počítat s novým nástupem Německa (Západ tehdy dal Německu zelenou k nové expanzi na Východ a odmítl garantovat naše a polské hranice). Přesto byly francouzské vazby tak silné, že jim Beneš věřil, nebo chtěl věřit, až do hořkého konce. To je myslím poučné. Dvacet let s nimi dělal krásný nový svět věčného míru a humanity (nebo pravdy a lásky, chcete-li) a oni ho pak s celou republikou hodili přes palubu. To je dobré nezapomenout.

Jaroslav Kojzar (historik): Sputnikem citovaný článek je stále aktuální. Králem zmiňované německé bandy dostávaly zbraně z Německa a známé jsou jejich činy například v Habartově. SSSR Československu nepomohl po Mnichovu proto, poněvadž Polsko zakázalo Sovětskému svazu přesun jeho jednotek přes své území.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.