Pozdvižení v Česku vyvolalo první poselství o stavu Evropské unie Ursuly von der Leyenové, přednesené před europoslanci v Bruselu. Kromě staronové iniciativy solidarizovat se s přerozdělováním uprchlíků vyvolal diskuzi návrh na snížení emisí skleníkových plynů o 55 % oproti stavu z roku 1990. Dosavadní plán přitom počítá se 40 %.

V Česku, kde hlavní zdroj primární energie stále tvoří uhlí, se začalo ihned hovořit, nakolik se jedná o nerealizovatelnou iniciativu. Sám Babiš spolu se svým ministrem průmyslu a obchodu Karlem Havlíčkem na jaře během první vlny koronavirové pandemie vyzývali EU, aby od svých klimatických záměrů ustoupila.

„CO2 je u nás generován ze 40 procent energetikou, ze 20 průmyslem a z 15 dopravou, takže mám-li se dostat na vysoké ambice Evropské komise, znamená to, že musíme zásadním způsobem změnit všechny tyto oblasti,“ 

okomentoval Havlíček ve vysílání Radiožurnálu poslední iniciativu předsedkyně Komise.

Nicméně Komise spolu s dalšími členskými státy chytily koronakrizi za pačesy a záhy ji proměnily v příležitost k nastartování nové zelenější ekonomiky. Právě ze záchranného fondu ve výši 750 miliard eur půjde na energetickou transformaci celá třetina.

Vládní pesimismus klidní jednatel společnosti ENAS pro poradenství v energetice Ing. Vladimír Štěpán, který Sputnik v rozhovoru ujistil, že Česká republika je schopna splnit klimatické cíle, byť to může trvat o něco déle.

„O 50 % by se to do roku 2030 nemuselo podařit. Ale mohlo by se to podařit do roku 2035. Cesta, jak toho dosáhnout, jsou úspory energie a větší používání zemního plynu. To je jednoznačné,“ řekl Štěpán a odkázal i na existující mezery v zateplování budov a zvyšování účinnosti tepláren i elektráren.

Ostatně o tom, že cíl je přeci jenom realizovatelný, ale o něco později, hovořil i Havlíček.

„Určitě to bude, ale o něco později, máme-li zachovat energetickou soběstačnost, nezničit v dalších letech průmysl a pracovat s reálnými čísly v čisté mobilitě,“ 

míní ministr.

Jenže právě o energetickou soběstačnost jde.

Špinavé, ale naše

Většinu uhlí, které Česko spotřebuje, vytěží doma. Více než třetinu primárních energetických zdrojů tvoří uhlí. Na výrobě elektřiny se podílí dokonce z 50 %. Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu, který vláda na konci loňského roku předložila Evropské komisi, si klade za jeden z cílů „podstatně nezvyšovat dovozní závislost“.

„V případě dovozní závislosti bude však s vysokou pravděpodobností docházet k postupnému zvyšování, a to v důsledku snížení využívání domácího hnědého a černého uhlí a souvisejícího zvýšení dovážených energetických komodit,“ vzápětí přiznává plán.

Podle Štěpána z ENAS bude nutné zvýšit používání plynu. K tomu ostatně vede i systém emisních povolenek (ETS).

„Provozovatelé uhelných elektráren i tepláren jsou nuceni buď přejít na plyn, nebo zavřít,“ uvedl v rozhovoru.

Tady už skutečně začíná přituhovat. Ceny emisních povolenek letos v létě překročily 30 eur za tunu vypuštěného oxidu uhličitého a dostaly se tak na nejvyšší hodnotu od roku 2006. Podle Pavla Zámyslického, ředitele odboru energetiky a ochrany klimatu na ministerstvu životního prostředí, na kterého odkazuje týdeník Ekonom, se nárůst cen emisních povolenek do konce desetiletí odhaduje na 40 až 70 eur. Rozptyl není malý, ale pro uhelné elektrárny je už cena kolem 35 eur fakticky likvidační. Podle Štěpána tak na transformaci mají nejvýše pět let.

Cizí, drahé, špinavé

Tato skutečnost ilustruje jeden z rozporů energetické politiky EU. Závislost na dovozu plynu bude nejspíše růst a tato závislost bude nejspíše na Rusku. Jenže právě toho by se Komise nejraději vyvarovala.

Ruský plyn je ve srovnání s dovozem zkapalněného plynu (LNG) v Evropě velmi konkurenceschopný. To nakonec potvrzuje i rozhodnutí Polska pohřbít vlastní plynovodní interkonektor STORK II s Českou republikou, když si uvědomili, že místo plynu z terminálu v Świnoujście, proudícího do ČR, poputuje rourou nejspíše ruský plyn do Polska.

Je pravda, že Polsko patří mezi země, které jsou ochotny si za energetickou bezpečnost připlatit i drahé dodávky LNG. Nicméně s rozvojem obnovitelných zdrojů bude možné rozmary počasí vyvažovat pouze zásobníky a plynovodními dodávkami. Tanker s LNG v případě potřeby za den nepřipluje. Zvýšit dodávky plynu prostřednictvím plynovodu lze v relativně krátkém čase.

Zvýšení dovozu plynu z Ruska může ostatně Česká republika finančně kompenzovat zvýšením tranzitu přes své území, pokud bude nakonec postaven plynovod Nord Stream 2. Jenže nad plynovodem se poslední dobou stahují sankce a jeho dostavba je ve hvězdách.

Energeticko-klimatické plány Evropské komise by se mohly zčásti realizovat i prostřednictvím zvýšení výroby elektřiny z jádra. Nicméně výstavba nových jaderných bloků v ČR vázne.

„Nejsme schopni minimálně přestrojit energetiku do roku 2030, když jádro nám tu bude vznikat až ve třicátých letech,“ 

konstatoval Havlíček v ČT.

Ostatně i ceny plynu budou nadále stoupat. Ačkoli je to zdroj, který má přibližně o polovinu nižší emise než uhlí, kvůli zvyšující se ceně povolenek bude i tak příliš drahý. To pak bude zbývat bioplyn.

Pro dosažení energetické transformace ještě zbývá využití vodíku. Technologie se ale teprve vyvíjí a není vůbec levná.

Iluze zelené bezpečnosti

V každém případě ceny energií budou pro koncové uživatele stoupat. Je pravda, že obnovitelné zdroje zlevňují, ale je pro ně nutné rozvíjet pomocnou infrastrukturu (chytré sítě, baterie, akumulaci přebytků elektřiny do výroby vodíku apod.).

Aby se evropský průmysl nerozutekl po světě, kde se zelený úděl neuchytil, bude nutné uvalit cla, což povede k odvetným protiopatřením. I evropští občané budou muset alespoň částečně opustit konzumní společnost. Průmyslová výroba proto klesne a s ní i zaměstnanost, což umocní i rostoucí automatizace a robotizace.

Ostatně jedním z argumentů pro energetickou transformaci zeleného údělu je snížení závislosti na dovoz ropy a plynu z Ruska. Za prvé, jak již bylo řečeno, alespoň dočasně, tedy kolem roku 2030, se závislost na Rusku nejspíše výrazně nesníží, ale pravděpodobně i zvýší. Za druhé se závislost na jednom „geopolitickém a nedemokratickém konkurentovi“ přesune na jiného geopolitického a nedemokratického konkurenta.

Jak si povšimli redaktoři FT, pokud závislost EU na fosilních palivech z Ruska představuje zhruba 40 %, tak ze 40 % EU závisí na dodávkách surovin potřebných pro fotovoltaiku a Li-Ion baterie z Číny.

I proto poněkud paradoxně působí závěr studie, podle níž tání ledů zvedne hladinu moří o 2,5 metru i v (nepravděpodobném) případě, že pařížská dohoda bude splněna.

Záchrana klimatu, dostupná energie a bezpečné dodávky se proto jeví jako neřešitelné trilema evropského zeleného údělu.

Pokud se vrátíme k Babišově cestě za von der Leyenovou, tak premiér hraje alibistickou politiku. Svým voličům slibuje, že zelený úděl rozhodně ne, ale v Bruselu do stolu nebouchne. Za to si však odnese pochvalu, jak dobře vyjednává o fondu obnovy.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.