„Myslím, že pro většinovou českou společnost je toto téma okrajové,“ řekl v rozhovoru pro Sputnik politolog a občanský aktivista Jan Miklas.

Miklas: Výrazněji toto téma zajímá ty, které k této otázce mají vyhraněný postoj, tedy jak odpůrci, tak příznivci zvyšování výdajů na obranu. Obecně podle průzkumů postoj české veřejnosti k výdajům na obranu oproti rokům 2001 a 2013 mírně vzrostl. Zastánci výdajů na obranu to mohou brát jako úspěch a argument typu: vidíte, i veřejnost chce zvyšování výdajů na obranu, jen vy (vláda) tomu bráníte. Ve skutečnosti ale tento vzrůst podpory nákladů na zbrojení není nikterak výrazný, pokud to srovnáme s neustálou pronatovskou a proatlantickou propagandou (USA jako garant bezpečnosti ČR) v médiích. Mnohem větší odezvu má tato rétorika například v Polsku než v ČR. A jak jsem již podotknul, ve skutečnosti je tato otázka spíše na okraji zájmu české veřejnosti a zajímá spíše oba dva vyhraněné názorové póly. Nicméně i zde je nutné diferencovat. Například radikální levice odmítá zvyšování nákladů na obranu jako výraz antiimperialistické a antihegemonsitické politiky USA a NATO. Jiné a třeba i vůči levici antagonistické názorové kruhy zase odmítají zvyšování nákladů na obranu třeba z důvodů, že NATO vnímají podobně jako levice, jako nástroj hegemonistické politiky USA. Ale klíčové je pro ně vyvázání ze struktur NATO pro zachování národní suverenity. Na druhou stranu zastánci atlantismu a zvyšování výdajů na obranu najdeme jak v „liberálně-demokratickém“ táboře, tak ale i některých národovců či ideových sympatizantů alt-right, a „jestřábích“ politiků Reaganova střihu, jako například bývalého disidenta a politika Alexandra Vondry. 

Které politické strany dnes podporují zvýšení výdajů na obranu, splnění požadavku Donalda Trumpa, aby členské státy aliance přidělily 2 % HDP na obranu do roku 2024?

Konkrétně je to více než polovina českých parlamentních stran: ANO, ODS, TOP 09, STAN, KDU-ČSL, vedle „ruské a čínské hrozby" (v podobě hybridních hrozeb) zmiňují i hrozbu terorismu či migrace - jak dělá například populisticky ANO, snažící se pokrýt co největší spektrum voličů. Naopak jednoznačně proti je již léta konsenzuálně KSČM a k tématu se příliš nevyjadřují Piráti, ale některé hlasy z jejich strany zvýšení nákladů na obranu odmítají. 

Na setkání ministr obrany Lubomír Metnar poznamenal, že navzdory problémům s koronavirem se vojensky rozpočet na příští rok zvýší ze 75,5 miliard korun na 85,4 miliard korun. V roce 2022 by republika měla na obranu utratit 95,2 miliardy korun a v roce 2023 101,7 miliard korun, což představuje 1,6 % národního HDP. Ale víme, že česká ekonomika klesla ve druhém čtvrtletí letošního roku ve srovnání se stejným obdobím roku 2019 o katastrofických 10,7 %. Vzhledem k tomu, že mnoho hospodářských odvětví bude určitě potřebovat státní podporu, nebudou lidi bolestně vnímat zvyšování výdajů na obranu?

Jak jsem již uvedl, veřejnost toto téma vnímá spíše jako okrajové. Ale podle mého názoru je zvyšování nákladů na obranu, a zvlášť v současné situaci zcela nezodpovědným a zbytečným krokem poškozujícím ekonomiku ČR. Strůjci tohoto kroku právě spoléhají na fakt, že tato otázka je mimo hlavní zorné pole české veřejnosti a že kvůli zvyšování výdajů na obranu těžko vzniknou nějaké demonstrace či nepokoje. Reálný pokles ekonomiky zatím většina občanů příliš nepociťuje a ani nespojuje s otázkou zvyšování výdajů na obranu, které ovšem, jak jsem podotknul, jsou zcela zbytečné, a především politicky účelové, ale k tomu se dostanu dále.

Průzkumy veřejného mínění ukazují rostoucí negativní postoj českých občanů k NATO, která označila Rusko za jednu ze svých hlavních hrozeb. Český tisk však donekonečna píše o možné ruské agresi proti pobaltským státům, o možném zásahu v Bělorusku, o ruské agresi proti Ukrajině. Zdá se, že je to důvod, aby důvěra Čechů v NATO, které může zajistit bezpečnost, stoupla. Ale nic takového se neděje. Češi neberou „ruskou agresivitu” vážně?

Ano, ve srovnání s loňským dubnem důvěra Čechů k NATO významně klesla, a to o osm, respektive sedm procentních bodů. Faktem ale zůstává, že pro většinu Čechů Rusko hrozbu nepředstavuje, i když podle průzkumů veřejného mínění jsou Češi chladnější vůči Rusku a Číně než například vůči Slovensku. Češi neberou „ruskou agresivitu“ vůbec vážně na rozdíl třeba od proamerického Polska. A to i navzdory úporné snaze zpopularizovat problematiku „ruské agrese“ jako „hybridní hrozbu“, jak se o to snaží například zástupce šéfredaktora Respektu Ondřej Kundra a další. Otázka stále skloňované „ruské propagandy“ získala již takový punc „účelovosti“, kterým jedna strana mlátí tu druhou po hlavě, že tuto otázku většinová česká veřejnost – pokud se tím vůbec zabývá –, přestala brát vážně – pokud ji vůbec někdy vážně brala. Ono totiž, když například obskurní zastánce alt-right, spadající podivné konspirační teorie nazvete ruskými agenty – tak ani ten pověstný „oslí můstek“ nepomůže a zůstane jen křečovitá účelovost. A ve skutečnosti většina české populace předvádění NATO na hranicích Ruska v Pobaltí vůbec nechápe jaký, že to má vlastně účel (ono to kromě předvádění americké vojenské moci žádný jiný účel ani nemá).  Zkrátka vytvořit z Čechů uvědomělé pěšáky proti „ruské hrozbě“ se zcela míjí účinkem, a nepomohou proti tomu ani všelijaká centra proti hybridním hrozbám apod. 

Známý komentátor Martin Fendrych s lítostí píše, že podle průzkumů veřejného mínění není většina Čechů připravena podporovat zemi NATO, která (hypoteticky!) bude vystavena ruské agresi. Je tomu opravdu tak?

Článek jsem četl, pan Fendrych opět nezklamal a vypustil snůšku nic neříkajících propagandistických breků nad faktem, že obrana Pobaltí prostě Čechy nezajímá. Já osobně si myslím, že značná část české populace je velmi citlivá na jakékoli náznaky propagandy – které ve vztahu k Rusku, ale i k dalším otázkám v politickém i mediálním prostoru Česka prostě jsou a reakcí veřejnosti je odmítání či zesměšňovaní této propagandy. Na druhou stranu je však značná část populace snadno manipulovatelná, což vidíme třeba na úspěších sociopatických a manipulativních politiků posedlých mocí. Na závěr bych chtěl ještě dodat: stále se vede debata v intencích dichotomie „demokratický“ západní svět vůči „nedemokratickým totalitním režimům“, a opět, stejně jako v době studené války je tím nepřítelem Rusko a Čína.

Přičemž se zapomíná, že v té „svaté posedlosti“ obranou liberálně-demokratických hodnot před destruktivní „hybridní“ politikou Ruska a Číny je vedena stejná mocenská a hegemonistická politika, jakou Západ vyčítá svým protivníkům. Já zde nechci obhajovat Rusko nebo Čínu jako nějaké alternativy vůči Západu. Ale přijde mne zvláštní, že tato studenoválečnická rétorika (která se těší oblibě u vládnoucích politických elit v zemích bývalého sovětského bloku – čím blíže k ruským hranicím tím více) stále přetrvává v době, kdy dosavadní hlavní světový hegemon a architekt NATO Spojené státy nyní stojí na začátku cesty k totálnímu politickému, sociálnímu i ideologickému přerodu. To všechno může za několik desetiletí a možná ještě dříve přivést do čela země úplně jiné politické a etnické elity zcela bez vazeb na dosavadní geopolitické obsese dosud v USA vládnoucí anglosaské elity. Potom otázka NATO, vztahu k Rusku, Číně, Latinské Americe, EU ze strany USA získá zcela nový rozměr a troufám si odhadnout, že v neprospěch jestřábích Reaganovských artefaktů ve východní Evropě. Zdánlivě nesouvisející otázka se zvyšováním výdajů na obranu. Jenže je na místě se ptát proti komu vynakládat prostředky na obranu ve prospěch de facto těžce zastaralé, ideologické a nefunkční organizace NATO? Na obranu čeho, jakési imaginární „suverenity“ (o jejíž údajné ztrátě píše pan Fendrych, pozn. red.), kterou stejně nebude jakákoli šance zajistit? V budoucím světě, kde nebude existovat ani NATO ani hegemonie USA, a kde vztahy všech hlavních globálních aktérů a pravděpodobně projdou zásadní proměnou, které možná překonají všechny dnešní představy.

Měla by Česká republika očekávat negativní reakci USA z důvodu odmítnutí zvýšit vojenské výdaje na 2 % HDP do roku 2024?

Nerad bych o tom dnes mluvil, zatím není známo, se kterým americkým prezidentem se budeme muset vypořádat v roce 2024.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.