Poznámka: MGIMO = Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě; J. Krejčí (MGIMO), M. Belica (MGIMO), J. Campbell (kurzy Ministerstva zahraničních věcí SSSR); Magazín ProRoCk s. r. o., evidenční číslo MK ČR E 22482, spisová zn. C228003.

Sputnik: Pánové, v časopisu ProRoCk „aktualizovali“ informaci z dřívějšího článku Roberta Břešťana, který je stylizován tak, že absolventi MGIMO jsou pro ČR hrozbou. Přitom přece nejsme ve válce s Ruskem, bereme od něj nerostné suroviny. Nezdá se, že by tu byly zákony o nepřijatelnosti absolventů MGIMO. Jak byste věc chápali vy?

Jan Campbell: Dík za otázku. Hned vás zkoriguji. Tvrdíte-li, že nejsme ve válce s Ruskem, nemáte tak úplně pravdu. ČR je ve válce s RF, resp. ve válce nového typu. Zadruhé nehledě na válku nového typu, myslím, že stejně ČR potřebuje profesionály, kteří ovládají ruskou tematiku. Tohle je důležité právě v nynější době, kdy běží zápas o hodnoty kulturní, společenské, politické.

Josef Krejčí: Jsem absolventem MGIMO. Byl jsem v Moskvě od roku 1972 do roku 1977. Bylo to v době normalizace, čili jsme tam byli v „ovzduší“ po roce 1968. Tehdy se Ministerstvo zahraničních věcí (ČSSR) zbavilo spousty diplomatů „pro malou lásku k SSSR“. Bylo třeba nabrat silnější ročníky, aby se to vyrovnalo. Absolventi MGIMO se uplatnili nejvíce na zamini či na ministerstvu zahraničního obchodu (ČSSR, dnes MPO, pozn. aut.).

Ale k vaší otázce. Taky tomu nerozumím, co jsou dnešní vztahy zač, zda jsou skutečně jistými aspekty připomínající málem válečné… Každopádně jsou divné: co se děje v ČR, je něco neslýchaného. Stejně tak je to v mezinárodní politice. Měl jsem za to, že mezinárodní politiku určuje vláda. U nás se děje to, že se vláda snad dobrovolně této výsady zbavila. Dnes si starosta Řeporyjí dopisuje s ministrem zahraničních věcí Číny, nebo může být člověk na Praze 6, starosta Kolář, tím, který rozhodne o odstranění pomníku Koněva, což má důsledky v mezinárodní politice. Jak může někdo brát seriózně ČR, jestli tato nedodržuje mezinárodní smlouvy, mám na mysli situaci kolem pomníku Koněva.

V roce 1993 jsme uzavřeli přátelskou smlouvu s Ruskou federací. Teď Praha 6 odstraňuje pomníky s dopadem na mezinárodní politiku… Situace je dnes podivná. Co důležité: MGIMO připravuje profesionály – rekrutovali se odsud diplomati na nejvyšší úrovni, ministři, velvyslanci do různých zemí. Absolventi byli vybaveni odborně, jazykově i z hlediska techniky provádění mezinárodních vztahů…

Sputnik: Vzpomínám si, že Josef Zieleniec (ODS) byl přece také absolventem v MGIMO a fungoval v polistopadové politice…

Josef Krejčí: Absolventem byl např. ministr Jaromír Johanes (též působil po revoluci, pozn. aut.). V roce 1989 byl ministrem zahraničních věcí. Takových lidí bychom našli více. Historicky vzato šlo přece jen zejména o období détente, byla to doba konvergence, srůstání dvou systémů. Také díky práci těchto lidí se systémy vyvažovaly a Evropa mohla žít 40 let v míru. Tito lidé byli velmi erudovaní, schopni nalézat kompromisy. Výsledkem je i vlastně systém založený na OBSE.

Sputnik: Pane Campbelle. Domníval jsem se, že se války vyhlašují. Dříve se nemluvilo o hybridních válkách… Čeho jsme to dnes součástí?

Jan Campbell: Dnes se války nevyhlašují. Války se vedou. Předně: dříve se zahraniční politika řídila čtyřmi principy, a to 1) mír, 2) bezpečnost, 3) vzájemně výhodná spolupráce, 4) inkluze ve smyslu zohlednění různorodosti společenských a dalších hodnot… Tohle Česká republika opustila, neřídí se těmito čtyřmi zásadami, které já osobně považuji za úhelné kameny každé úspěšné zahraniční politiky. A kdo bude z tohoto všeho těžit? Citoval bych Egona Bahra. Je to autor tzv. „východní politiky“, pravá ruka kancléře Willi Brandta. Formuloval zásadní teze pro studenty heidelberského gymnázia. Cituji jej:

‚Jako starý pán si dovoluji říci, že žijeme v době předválečné. Zapomeňte na vše, co vás učili o demokracii. Státy mají pouze zájmy.‘

Bahr si nedělal iluze. Čili jakou zájmovou skupinu má ten který stát? O to tu jde. Jde také o to, aby se tyto zájmy udržely v rovnováze. Na druhou stranu podotýkám, že v systému takovýchto vztahů již nelze přežít, resp. jako malý izolovaný stát. Asi nelze snít o úspěšném národním státu. Hledejme novou formu spolužití. Vidím ji v inkluzi nejrůznějších hodnot – společenských, kulturních, politických. Vyžaduje to vzájemně výhodnou spolupráci. Musíme se zajímat o potřeby svého partnera, znát jeho kořen atd. Starou evropskou tradici nelze vnucovat, resp. tu, která stojí na kolonialismu. Ty doby již dávno minuly.

Sputnik: Rusko-české vztahy trvají staletí. Lidé cestovali, migrovali. Kdyby nebylo roku 1968, domníváte se, že by náš postoj k Rusku byl dnes jiný?

Jan Campbell: Myslím, že 68. rok se dnes bere za záminku. ČR dnes nehraje žádnou hlavní úlohu. Na geopolitické scéně máme tři čtyři hlavní hráče. Těm jde o zájmy. My jsme součástí jen bitvy na vyšší úrovni, kde se využívají historické příběhy. Současně se hraje i na charakterovou slabost některých národů.

Sputnik: Pane Krejčí, v Rusku jste pobýval. Jak na něj vzpomínáte? Co by měli o Rusku vědět ti Češi, kteří tam nikdy nebyli?

Josef Krejčí: Byl jsem tam v 70. letech. Za Brežněva. Byla to léta, kdy SSSR začal zvedat hlavu a začal se rozvíjet ekonomicky, kulturně i politicky. V Rusku bylo vždy rozvité umění – kultura a balet. To bylo vždy na vysoké úrovni. Dostat se do Velkého divadla v Moskvě – to byl vždy zážitek, podobně do divadla v Petrohradu (tehdy Leningradu).

Byl jsem v SSSR v době, kdy mezinárodní klima bylo pro Rusko a další země socialistického společenství příznivé. Byla to doba bipolární (rivalita SSSR/USA). Tehdy oba tábory spolu nicméně komunikovaly, čili to byla doba zároveň rozumná. Mír se udržel v Evropě na celých 40 let. To není málo vzhledem k tomu, že konfliktů bylo jinak ve světě dost. Umění a prozíravost diplomatů – tyto faktory hrály příznivou úlohu. Nebýt diplomatů jak Andrej Gromyko, jako Bohuslav Chňoupek… Myslím, že by těžko dokázali hrát vyrovnanou partii s lidmi jako Hans-Dietrich Genscher či Zbigniew Kazimierz Brzezinski. Já na doby studií vzpomínám dobře. Bylo to poprvé, kdy jsem se dostal do SSSR. Co bylo výborné – studentský kolektiv. Mám odtamtud řadu přátel. SSSR měl předpoklady pro rozvíjení mírových vztahů. Tehdy byla i vysoká vzdělanost tamních obyvatel.

Sputnik: Mohou se vztahy s Ruskem dále zostřovat? 

Jan Campbell: Hádám, předpokládám, že k žádnému velkému válečnému konfliktu ve světě nedojde. Regionální konflikty vyloučit nelze, ostatně byly vždycky. Klíčové velmoci se stejně budou muset dohodnout. Ti čeští politici, kteří teď jednají hloupě, budou později konfrontováni se svými současnými skutky. Zřejmě se budou dost stydět. Daleko spíše naleznou plno výmluv, že byli pod tlakem…

Sputnik: Pane Krejčí – z Ruska bereme suroviny, přitom na něj nevražíme, nadáváme. Je to normální?

Josef Krejčí: Předně tu konstatuji tlak USA na to, aby se zastavila výstavba Nord Stream 2. Není v zájmu EU, abychom zastavili dovoz od tradičního dodavatele (Ruska). Nejsou ani dopravní trasy na případný US břidlicový plyn atd. (jsou však terminály, pozn. red.). Evropa dělá tedy chyby, k vaší otázce (sankce, rusofobie, pozn. aut.). Je vlastně rozervána, má-li poslouchat USA či Německo…

Každý politik, když skládá slib, říká, že mu budou ležet na srdci zájmy jeho země. Pro mě je to jednoduché. Dnešní svět je tak propojený ekonomicky, politicky, až je to již dosti zamotané. Skoro bych si přál, aby svět býval zůstal bipolárním. Byla by přirozená soutěž dvou soustav, nakonec by třeba jedna férově vyhrála. Teď je situace nepřehledná. Sám Západ dnes nemá dobrou ekonomickou základnu k tomu, aby mohl o globálních věcech rozhodovat. Proto je současný zápas veden brutálně. Politici by měli být pamětliví svých slibů, které skládali před jejich voliči.

Sputnik: Ještě využijeme možnost a oslovíme exdiplomata, spisovatele a absolventa MGIMO pana Miroslava Belicu. Můžeme i od vás, pane Belico, získat komentář, prosím?

Miroslav Belica: Na rozdíl od Slovenska – po rozpadu federace – tu existoval silný tlak na to, abychom se zbavili absolventů sovětských škol. Na Slovensku se přesto stal „MGIMák“ ministrem zahraničních věcí Slovenska, hovořím o Eduardu Kukanovi, tentýž se stal i pověřeným ministrem obrany Slovenska. Jeho kariéra pokračovala v Evropském parlamentu. Bylo by lze uvést vícero příkladů. V ČR byli absolventi sovětské školy rádi, když zůstali velvyslanci. Někteří radši odešli pracovat po linii OSN. Taková je realita. Nebo do soukromých firem. Měli know-how, vyznali se.

Sputnik: Kterak se vám studovalo v SSSR, pane Belico?

Miroslav Belica: Nevěděli jsme, že to bylo období stagnace, to jsme se dozvěděli až potom. Ve srovnání s podmínkami ČSSR (tehdejšího) tamní poměry byly skromnější. Ale i tak jsme si se stipendiem žili slušně, a nic nám nechybělo.

Sputnik: Děkujeme všem zúčastněným pánům za ochotu i za rozhovor.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.