Švédský lékař Sebastian Rushworth:

Na začátku srpna jsem napsal článek o svých zkušenostech s prací pohotovostního lékaře ve Stockholmu ve Švédsku během covidové pandemie. Pro ty, kteří o tom nevědí, Švédsko nikdy neprošlo úplným uzavřením. Místo toho země zavedla částečné uzavření, které bylo téměř zcela dobrovolné. Lidem, kteří mají práci v kanceláři, bylo doporučeno pracovat z domova a lidem obecně bylo doporučeno vyhýbat se veřejné dopravě, pokud to není nutné. Těm, kterým bylo více než 70 let nebo kteří měli závažné zásadní onemocnění, bylo doporučeno omezit společenské kontakty.

Jediným násilným omezením, které vláda od začátku zavedla, byl požadavek, aby se lidé neshromažďovali ve skupinách po více než 50 lidech najednou. Poté, co vyšlo najevo, že covid je nebezpečný především pro lidi v pečovatelských domech, bylo zavedeno další omezení návštěv v pečovatelských domech. Nikdy nebylo požadováno, aby lidé nosili na veřejnosti obličejové roušky. Restaurace, kavárny, kadeřnictví a obchody zůstaly po celou dobu pandemie otevřené. Předškolní zařízení a školy pro děti do 16 let zůstaly otevřené, zatímco školy pro děti od 16 do 19 let přešly na dálkové studium.

Moje osobní zkušenost je taková, že lidé dodržovali dobrovolná omezení docela dobře na začátku, ale že jsou čím dál tím laxnější. Jako osobní příklad, moje matka a moji tcháni zůstali zavření ve svých domovech asi prvních šest týdnů pandemie. Potom už nemohli snášet, že jsou odloučeni od svých vnoučat.

Ve svém dřívějším článku v srpnu jsem se zmínil, že po počáteční špičce, která trvala asi měsíc, od března do dubna, návštěvy pohotovosti kvůli covidu neustále klesaly a počet úmrtí ve Švédsku klesl z více než 100 na vrcholu v dubnu na přibližně pět v srpnu denně.

V srpnu, kdy jsem psal ten článek, jsem už přes měsíc neviděl ani jednoho pacienta s covidem. Spekuloval jsem, že Švédsko si vytvořilo kolektivní imunitu, protože k obrovskému a nepřetržitému poklesu docházelo navzdory tomu, že Švédsko ve skutečnosti nepodnikalo žádná vážná opatření, aby zabránilo šíření infekce.

Takže, jak se věci vyvinuly za těch šest týdnů od toho prvního článku?

No, jak to teď vypadá, neviděl jsem na pohotovosti ani jednoho pacienta s covidem přes dva a půl měsíce. Lidé se stále více uvolňují ve svém chování, což je patrné na zvyšujících se objemech na pohotovosti. V dubnu, kdy vrcholila pandemie, jsem měl na směně asi o polovinu méně pacientů než obvykle, pravděpodobně proto, že se spousta lidí bála jít na pohotovost ze strachu, že by mohli dostat covid. Teď se objemy vrátily do normálu.

Když sedím v metru cestou do práce a z práce, je plné lidí. Možná jeden ze sta lidí se rozhodne nosit roušku na veřejnosti. Ve Stockholmu je život z velké části zase normální. Když se podíváte na titulní stránky bulvárních plátků, po mnoho dní není nikde ani jediná zmínka o covidu. Když to píšu, titulní strany dvou hlavních bulvárních plátků mají velké rozpětí ohledně artritidy a důchodů. Zřejmě artritida a důchody jsou v současné době ve Švédsku více vzrušující než covid-19.

Navzdory tomuto uvolněnému postoji, úmrtnost stále klesá. Když jsem psal první článek, napsal jsem, že covid zabil méně než 6000 lidí. Kolik lidí zemřelo teď, o šest týdnů později? Ve skutečnosti jsme stále pod 6 000 mrtvých. V současné době umírají ve Švédsku průměrně jeden až dva lidé denně na covid a tento počet stále klesá.

V nemocnici, kde pracuji, není v současné době ani jedna osoba, která by se léčila s covidem. V celém Stockholmu, což je země s 2,4 miliony obyvatel, je v současnosti ve všech nemocnicích dohromady ošetřováno pouze 28 osob s covidem. Na vrcholu, v dubnu, bylo toto číslo přes 1000. Pokud je v současné době v nemocnici 28 lidí z 2,4 milionu, kteří žijí ve Stockholmu, znamená to, že pravděpodobnost, že se objeví tak vážný případ covidu, že vyžaduje hospitalizaci, je v tuto chvíli asi jedna ku 86 000.

Od března byla pohotovost, kde pracuji, rozdělena na sekci „covid“ a sekci „ne-covid“. Každý, kdo měl horečku, kašel nebo ho bolelo v krku, skončil v covidové sekci a po nás se vyžadovalo, abychom při styku s pacienty v této sekci nosili kompletní osobní ochranné prostředky. Minulou středu nemocnice uzavřela oddělení pro covid. Na pohotovost přichází tak málo skutečných případů s covidem, že už nemá smysl mít samostatnou sekci pro tyto pacienty.

A co těch pár formálních omezení, která byla zavedena na začátku pandemie? Omezení návštěv v domovech důchodců bude zrušeno od 1. října. Starší děti ve věku 16-19 let, které se v průběhu jara zapojily do dálkového studia, jsou nyní zpět ve škole a tváří v tvář se setkávají se svými učiteli. Švédský úřad pro veřejné zdraví doporučil, aby vláda zrušila omezení shromažďování z 50 na 500 osob.

Když jsem psal svůj první článek, pustil jsem se do spekulací, že důvodem, proč se zdá, že si Švédsko rozvíjí kolektivní imunitu, navzdory tomu, že protilátky má jen menšina, jsou T-buňky. Od doby, kdy jsem napsal tento článek, se objevily studie, které tento argument podporují. To je dobře, protože T-buňky obvykle vydrží déle než protilátky. Studie lidí, kteří byli infikováni SARS-CoV-1 v roce 2003, totiž zjistily, že mají T-lymfocyty ještě sedmnáct let po nakažení. To naznačuje, že imunita je dlouhodobá, a pravděpodobně to vysvětluje, proč byla hlášena jen hrstka případů opětovné infekce covidem, přestože virus strávil posledních devět měsíců poskakováním po planetě a nakazil mnoho milionů lidí.

Pokud jde o hrstku lidí, u nichž bylo hlášeno, že byli znovu infikováni. Téměř všechny tyto případy byly naprosto asymptomatické. To není známka oslabení imunity, jak někteří tvrdí. Ve skutečnosti je to naopak. Ukazuje, že lidé si po první infekci vytvoří funkční imunitu, která jim umožní bojovat s druhou infekcí, aniž by se u nich objevily jakékoli příznaky.

Pokud už tedy Švédsko kolektivní imunitu má, co jiné země? Jak daleko jsou od kolektivní imunity? Místa, kde se vyskytlo hodně covidových infekcí, jako je Anglie a Itálie, mají křivky úmrtnosti velmi podobné švédským, a to i přes to, že byly uzavřeny. Můj výklad je, že se uzavřeli příliš pozdě na to, aby to mělo nějaký znatelný dopad na šíření nemoci. Pokud tomu tak je, pak už si pravděpodobně také vyvinuli kolektivní imunitu. Což by učinilo probíhající uzavírky v těchto zemích bizarními.

A co vakcína? Dorazí včas, aby to něco změnilo? Jak jsem zmínil ve svém prvním článku, uzamčení má smysl pouze tehdy, pokud jste ochotni zůstat v uzamčení, dokud nebude k dispozici účinná vakcína. Jinak pouze odkládáte nevyhnutelné. Nejpozději v polovině příštího roku bude vakcína široce dostupná. Kolik vlád je do té doby ochotno držet své obyvatelstvo pod zámkem? A co když bude vakcína účinná jen 30%? Nebo 50%? Rozhodnou se vlády, že je to dost dobré na to, aby ukončily uzavření? Nebo budou chtít zůstat pod zámkem, dokud nebude existovat vakcína, která bude alespoň z 90% účinná? Kolik let to bude trvat?

A země, které šíření nákazy úspěšně potlačily, jako je Německo, Dánsko, Nový Zéland a Austrálie, budou muset zůstat v izolaci ještě nejméně rok a možná i několik let, pokud si nebudou chtít přirozenou cestou vypěstovat kolektivní imunitu.