Sputnik: Ve studiu Mezinárodního multimediálního tiskového centra MIA Rusko dnes jsou moji kolegové: šéfredaktorka Sputnik Francie Ksenia Jemeljanovová, redaktorka Sputnik Arabic Kristina Malyková a já, Denis Bolotskij, zastupuji Sputnik International. Ve spojení s námi je ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov. Dobrý den, Sergeji Viktoroviči.

Sergej Lavrov: Dobrý den. Děkuji za pozvání.

Sputnik: Rádi bychom zahájili náš rozhovor rusko-americkými vztahy, pokud nejste proti, otázka týkající se voleb, které mají být ve Spojených státech za necelé dva měsíce. Americká elita v závislosti na své stranické příslušnosti velmi často hovoří o výlučné roli své země jako absolutního globálního vůdce. Jak silný je vliv této vnitřní agendy na zahraniční politiku USA, na vztahy se spojenci a partnery, včetně vzájemných vztahů s Ruskem? Jak podle Vašeho názoru ovlivňuje americký princip své vlastní exkluzivity mezinárodní procesy?

Pravděpodobně již všichni pro sebe vyvodili závěry, mám na mysli ty, kteří pečlivě a profesionálně sledují průběh vnitřního politického boje, vnitřní politický boj byl vždy motivem pozic, které zaujímali jak republikáni, tak demokraté. To, čeho jsme svědky, není výjimkou. Nejdůležitější je shromáždit co nejvíce argumentů, abyste překonali své soupeře v informační, rétorické a polemické oblasti. Brzy se budou konat debaty mezi hlavními prezidentskými kandidáty z Demokratické a Republikánské strany a ruská otázka, otázka ruského zasahování, protože vše je již zavedeno jako klišé, do vnitřních záležitostí Spojených států, již zaujímá jedno z dominantních míst. Je pravda, že v posledních týdnech, možná pár měsících, nás vytlačila Čína, která nyní zaujímá čestné první místo na seznamu nepřátel Ameriky, kteří se snaží udělat vše pro to, aby v Americe došlo k nějakým katastrofickým procesům. Na to jsme si v posledních letech už zvykli.

Nezačalo to za současné vlády, začalo to za Obamovy vlády. Právě on prohlašoval, a to i veřejně, že ruské vedení se vědomě snaží pokazit vztahy mezi Moskvou a Washingtonem.

On prohlašoval, že Rusko zasahovalo do voleb v roce 2016, pod touto záminkou také zavedl zcela bezprecedentní sankce, včetně násilného zabavení ruského majetku ve Spojených státech, vyhoštění desítek našich diplomatů s jejich rodinami a mnoho dalšího. A teze o americké výjimečnosti, to je teze sdílená demokraty i republikány, ale i všemi ostatními politickými proudy v USA.

Již nejednou jsme uváděli, že pokusy prezentovat se jako někdo, kdo rozhoduje o osudu celého lidstva, kdo je bez hříchu a všemu rozumí lépe než ostatní, zde již v historii byly a nevedly k ničemu dobrému. Proto potvrzujeme náš přístup k jakýmkoli vnitropolitickým procesům v jakékoliv zemi, jde o vnitřní záležitost Spojených států amerických. Je ale smutné, že do svých vnitropolitických záležitostí zatahují obrovské množství rétoriky, přičemž jde o rétoriku, která neodráží skutečný stav věcí na mezinárodní scéně.

Smutné je také to, že za účelem získání co nejvíce bodů v tomto předvolebním závodě jsou bez jakýchkoli pochybností a rozpaků, s nějakým důvodem i bezdůvodně, zaváděny protiprávní sankce proti těm, kteří na mezinárodní scéně něco řeknou a není to jednohlasně v souladu s americkými představiteli. A tento „sankční instinkt“, který vyvinula především současná administrativa, ale opakuji, že i Obama se na tom aktivně podílel, se bohužel stává nakažlivým také na evropském kontinentu: Evropská unie se totiž stále více uchyluje k sankčním postihům. Můj závěr je proto velmi jednoduchý: Samozřejmě budeme spolupracovat s jakoukoli vládou, která bude zvolena v jakékoliv zemi, což platí i pro Spojené státy. Ale s USA budeme hovořit o všech otázkách, které je zajímají, pouze na základě rovnosti, vzájemného prospěchu a hledání rovnováhy zájmů. Mluvit s námi pomocí ultimát je nesmyslné a zbytečné. Pokud tomu někdo dosud nerozuměl, pak jde o nevhodné politiky.

Sputnik: Zmínil jste sankční tlak, který se v mnoha případech neobjevuje v politických kruzích, ale je iniciován médii. V USA, ve Velké Británii a v Evropě se to děje poměrně často. Americký tisk například obvinil Rusko z toho, že se spiklo s Tálibánem proti americké armádě v Afghánistánu. Britské ministerstvo zahraničí zase tvrdilo, že Rusko téměř jistě zasahovalo do parlamentních voleb v roce 2019, a země EU tento týden diskutují o dalším sankčním balíčku proti Rusku v souvislosti s údajným porušováním lidských práv. Existuje nějaká šance, že se tento přístup, tedy politika démonizace Moskvy, nějak změní nebo naopak ještě posílí?

Zatím nevidíme žádné známky toho, že by se tato politika měla změnit. Bohužel tato sankční posedlost jen roste. Z příkladů nedávné doby – chtějí nás potrestat za to, co se děje v Bělorusku; chtějí nás také potrestat za incident s Navalným, i když kategoricky odmítají plnit povinnosti vyplývající z Evropské úmluvy o poskytování právní pomoci a reagovat na oficiální žádosti Generální prokuratury.

Záminky jsou zcela vykonstruované. Německo tvrdí: „Nemůžeme vám nic říct, obraťte se na Organizaci pro zákaz chemických zbraní (OPCW).“ Obrátili jsme se na ně několikrát a oni zase tvrdí – obraťte se na Berlín. Existuje takový idiom: „Ivan kývne na Petra a Petr na Ivana.“ Asi v takovém stylu reagují naši západní, s dovolením, řekněme partneři, na naše právní přístupy a hlasitě prohlašují, že „otrava byla prokázána, kromě Ruska to nemohl nikdo jiný udělat. Přiznejte se“. To všechno se dělo již u kauzy Skripalových, a mimochodem, jsem si jistý, že kdyby nebylo současné situace s Navalným, přišli by s něčím jiným. V této fázi je vše podřízeno tomu, aby se co nejvíce narušily vztahy mezi Ruskem a EU.

V Evropské unii existují země, které tomu rozumí, ale funguje v nich princip konsensu, takzvaná solidarita. Tento princip ale hrubě zneužívají země, které tvoří rusofobní agresivní menšinu. V současné chvíli Evropská unie diskutuje o možnosti, jak jsem pochopil z vyjádření předsedy Evropské komise, rozhodovat o některých otázkách nikoli pomocí konsensu, ale pomocí hlasování. Bude to zajímavé, protože pak uvidíme, kdo je nakloněn zneužívání mezinárodního práva a kdo stále provádí promyšlenou, vyváženou a vyrovnanou politiku založenou na pragmatismu a realismu. Ale samozřejmě věci, které jste právě zmínili, když jsme byli obviněni z navazování vztahů s táliby, abychom je přiměli k provádění zvláštních operací proti americkým vojákům za finanční odměnu, tálibové bojují na základě svých zájmů a přesvědčení a podezřívat nás, že můžeme provádět takové věci, čistě gangsterské věci - myslím si, že to je dokonce pod důstojnost amerických úředníků. Mimochodem Pentagon byl nucen tento druh nesmyslů odmítnout, když nenašel žádná potvrzení takových výmyslů. Samotní tálibové prohlásili, že je to absolutní lež. Ale v naší době sociálních sítí, v naší době vysílání dezinformací a falešných zpráv, stačí jen hodit jakýkoli výmysl do mediálního prostoru a potom už nikdo nebude číst jeho vyvracení. První extáze, která vzniká na základě takových, promiňte, senzací, to je to, s čím počítají jejich autoři.

Proto jsme jak Američanům, tak Angličanům nejednou říkali: „Máte-li k nám nějaké výhrady, prosím, provedeme profesionální diplomatický dialog založený na faktech." Protože většina námitek o zasahování se týká kybernetického prostoru - jsme obviňováni div ne ze státního hackerství, ze zalézání do všech představitelných a nepředstavitelných životních systémů našich západních kolegů - navrhli jsme obnovit dialog o kybernetické bezpečnosti, o mezinárodní informační bezpečnosti ve všech jejích aspektech, a prohlásili jsme, že jsme připraveni zvážit vzájemné obavy: zaregistrovali jsme také mnoho případů, které nám dovolují podezřívat západní weby, zástupce, hackery ze zasahování do našich životně důležitých zdrojů. [Obdrželi jsme] kategorické odmítnutí.

A víte, jaká byla výmluva? „Zvete nás k provádění dialogu o kybernetické bezpečnosti, to znamená právě o té sféře, kterou používáte k zasahování do našich vnitřních záležitostí.“ A hotovo. Je to zhruba stejné jako u Navalného, stejné argumenty: „Ale prosím vás, nám nevěříte?“ Když byl Rex Tillerson ministrem zahraničí, oficiálně někde veřejně prohlásil, že mají nevyvratitelné důkazy o ruském zasahování do amerických voleb. Zeptal jsem se ho: „Pokud existují takové nevyvratitelné důkazy, možná nám je sdělíte? My sami budeme mít zájem to vyřešit, protože není vůbec v našem zájmu, aby na nás někdo něco házel.“ Víte, co mi řekl? Řekl mi: „Sergeji, nic ti nedám. Vaše tajné služby, které toto vše organizují, samy všechno dobře vědí. Obrať se na ně, ony ti musí všechno říct.“ To je veškerá konverzace na téma, které se stává téměř hlavním ve vztazích mezi našimi zeměmi. Proto jsme přesvědčeni, že jednoho dne budou muset odpovědět na konkrétní otázky, jednoho dne budou muset předložit fakta i v této situaci, i v situaci s Navalným a mimochodem i v situaci s otravou v Salisbury.

Mimochodem, co se týče Salisbury, před dvěma lety, kdy se kolem toho všechno točilo a kdy jsme dostali nálepku jediného výrobce Novičoku, jsme uvedli argumentační fakta, která jsou veřejně přístupná a svědčí o tom, že několik západních zemí vyvíjelo látky z druhu Novičoků, včetně Spojených států, kde byly patentovány - desítky patentů k bojovému použití látek z této skupiny. A mezi zeměmi, kde se tento druh práce prováděl, jsme zmínili také Švédsko.

Před dvěma lety nám řekli: „Neopovažujte se nás v této řadě uvádět, nikdy jsme se nevěnovali pracem spojeným s Novičokem." Nyní, jak víte, jednou z těch zemí, kam se obrátili Němci se žádostí o potvrzení svých závěrů, bylo kromě Francie i Švédsko. Uvedli, že ano, potvrzují správnost závěrů laboratoře Bundeswehru, že to byl Novičok. Pokud však před dvěma lety Švédsko nemělo kompetence zjistit, zda je to Novičok nebo ne, ale za dva roky se taková kompetence objevila, pak se něco stalo. A pokud se stalo něco, co umožnilo Švédsku vyznat se Novičokách, pravděpodobně je třeba se na to dívat jako na potenciální hrubé porušení Úmluvy o chemických zbraních. Na závěr své odpovědi řeknu, že jsme ochotni hovořit se všemi, ale ať nás nenutí omlouvat se bez předložení jakýchkoliv skutečností. Na základě konkrétních a jasně formulovaných informací budeme vždy ochotni k profesionálnímu rozhovoru.

Sputnik: Kromě neshod, které nyní začínáme mít se západními partnery ohledně zpráv aktuální agendy, existují věci, v nichž s nimi nesouhlasíme kvůli interpretaci dějin. V této chvíli hromadné protesty a demonstrace, které se konaly ve Spojených státech, vedly k radikálnějším událostem. Ve skutečnosti začala revize velké části amerických mezinárodních světových dějin a kultury: památky jsou znesvěcovány, mění se popis určitých událostí. Takové pokusy se týkaly a týkají i 2. světové války a role Sovětského svazu v ní. Co si myslíte, jaké důsledky mohou mít pro Spojené státy pokusy o revizi dějin a jaké mohou být důsledky v globálním měřítku?

Máte naprostou pravdu. Jsme velmi znepokojeni tím, co se nyní děje v této sféře – ve sféře dějin světa, dějin Evropy. Upřímně řečeno vidíme historickou agresi, která je zaměřena na revizi současných základů mezinárodního práva, které byly vytvořeny po 2. světové válce v podobě OSN, principů jejích stanov, a snaží se právě tyto základy podkopat. Především je používána argumentace, která je pokusem postavit na stejnou úroveň Sovětský svaz a nacistické Německo, agresory a vítěze nad agresory, vítěze nad těmi, kteří se pokoušeli zotročit Evropu a učinit z většiny národů našeho kontinentu v podstatě otroky.

Urážejí nás přímým prohlášením, že Sovětský svaz nese za vypuknutí 2. světové války dokonce větší vinu než hitlerovské Německo. Faktická stránka věci je však pečlivě zametána pod koberec: jak to všechno začalo v roce 1938, jak před tím byla politika uklidňování Hitlera prováděna západními mocnostmi, především Francií a Velkou Británií. O tomto tématu není třeba dlouho hovořit, mnohé již bylo řečeno; a v obecné podobě známý článek prezidenta Vladimira Putina samozřejmě obsahuje všechny naše klíčové argumenty a na základě těchto dokumentů přesvědčivě ukazuje nesmyslnost, kontraproduktivitu a destruktivní charakter pokusů podkopat výsledky 2. světové války. Mimochodem nás podporuje drtivá část světového společenství; každoročně na zasedáních Valného shromáždění OSN předkládáme rezoluci o nepřípustnosti oslavování nacismu a pouze dvě země hlasují proti - USA a Ukrajina a celá Evropská unie se k obrovskému politování zdržuje hlasování. Zdržuje se hlasování, protože, jak nám evropské země vysvětlují, nepodporovat toto usnesení požadují především pobaltské země. A jak se říká, potrefená husa se vždycky ozve: v tomto usnesení není osobně zmíněna žádná země ani vláda, prostě je celé světové společenství vyzýváno, aby netolerovalo pokusy oslavovat nacismus, nedovolilo bojovat proti památníkům atd. To však znamená, že země, které požadují, aby EU nepodporovala tuto absolutně očividnou, přímou rezoluci, která nemá dvojité dno, cítí, že se nemohou k těmto zásadám hlásit.

A co se ve skutečnosti děje: vidíme pochody esesáků, vidíme ničení památek - především se na tom dost aktivně podílejí naši polští sousedé, dokonce i v České republice došlo k podobným procesům. To je nepřijatelné. Je třeba říci, že kromě toho, že to podkopává výsledky 2. světové války zakotvené v Chartě OSN, také to hrubě porušuje dvoustranné smlouvy, které máme s těmito zeměmi i s dalšími zeměmi, které se týkají ochrany vojenských hrobů a péče o vojenské hroby a pomníky postavené v Evropě na památku obětí 2. světové války, na památku hrdinů, kteří osvobodili tyto země. Proto budeme v této práci pokračovat a domnívám se, že je velmi důležité věnovat pozornost jedné věci: ti, kteří se staví proti naší linii potlačování glorifikace nacismu, odvolávají se na lidská práva. Prý svoboda myšlení a svoboda projevu, které existují ve Spojených státech a dalších západních zemích, nepodléhají žádné cenzuře, a pokud je tato svoboda myšlení a projevu omezena nepřípustností glorifikace nacismu, bude tím porušena příslušná legislativa. Je však třeba upřímně říci, že to, co nyní vidíme ve Spojených státech, má pravděpodobně něco společného s tím, co říkáme o nepřípustnosti revize výsledků 2. světové války. Ve Spojených státech evidentně dochází k nekontrolovatelnému rasismu a existují politické síly, které se pokoušejí přihřívat takové rasistické nálady a využívat je ve svých vlastních politických zájmech. Můžeme to pozorovat prakticky denně.

Zmínil jste také další historické otázky, které se stávají obětí momentální politiky. Pod horkou ruku těch, kteří ve Spojených státech chtějí zničit svou vlastní historii a ničí pomníky konfederátů, protože byli majiteli otroků, se dostal také pomník Alexandra Baranova, prvního guvernéra Aljašky, který stál na Aljašce ve městě Sitka a vždy vzbuzoval velký respekt u místních obyvatel i u těch, kteří na Aljašku přijížděli. Je pravda, že jsme slyšeli, že guvernér Aljašky a vedení Sitky prohlásili, že pomník nebude zničen, ale bude důstojně přemístěn, jak jsme byli ujištěni, do historického muzea. A pokud to proběhne tak, jak nám slíbili, myslím, že oceníme takový přístup vedení Sitky k naší společné historii, a doufáme, že umístění pomníku Alexandra Baranova v historickém muzeu dokonce pomůže vytvořit další speciální expozici, která bude vyprávět o dějinách ruské Ameriky.

Máme několik otázek ohledně Francie. Emmanuel Macron je tři roky u moci a jeho první oficiální pozvání zahraničnímu lídrovi bylo adresováno Vladimiru Putinovi za účelem zlepšení rusko-francouzských vztahů. Mohl byste říci, zda v diplomatické rovině od té doby došlo k nějakým skutečným změnám ? Chtěli bychom ještě upřesnit, zda přeložení pařížského setkání 16. září bylo spojeno se situací kolem Alexeje Navalného? To setkání totiž mělo proběhnout ve středu, ale nestalo se…

Nikoliv ve středu. Tohle setkání mělo proběhnout o několik dnů dříve, ale to na tom nic nemění. Zaprvé Francie je jedním z našich klíčových mezinárodních partnerů. Již dávno jsme  naše partnerství charakterizovali jako strategické. A jedním z prvních zahraničněpolitických kroků, který francouzský prezident Macron podnikl hned po svém zvolení, bylo pozvání ruského prezidenta. Výsledkem té návštěvy, k níž došlo vlastně v květnu 2017 ve Versailles, bylo to, že obě strany potvrdily své plány a připravenost k prohlubování našeho partnerství, a to včetně dvoustranné spolupráce v oblasti mezinárodních vztahů a řešení regionálních a globálních otázek.

V důsledku tohoto summitu ve Versailles bylo vytvořeno Fórum dialogy občanských společností, Trianonský dialog, který dosud úspěšně funguje, i když kvůli omezením spojeným s koronavirem provedení určitých akcí zatím není možné. Od té doby proběhla návštěva Macrona v Rusku a návštěva prezidenta Putina ve Francii. Poslední setkání a jednání obou prezidentů se uskutečnila loni v srpnu ve Fort de Brégançon ve Francii. To setkání zaznamenalo velmi užitečnou, důvěrnou a hlubokou diskuzi o nutnosti strategických vztahů, které budou orientované na projednání klíčových problémů současného světa, a samozřejmě především v Evropě, otázce posilování bezpečnosti v tomto regionu. Prezidenti se tehdy domluvili vytvářet mechanismy spolupráce v rámci resortů zahraničí, stejně jako v rámci obranných resortů, byl totiž obnoven formát 2+2, který sice byl vytvořen již dávno, ale nějakou dobu nefungoval; v loňském září zasedání ve formátu 2+2 proběhlo v Moskvě.

Kromě těchto ministerstev se otázky strategické bezpečnosti projednávají přes poradce obou prezidentů pro zahraniční věci. Po oboustranném souhlasu bylo vytvořeno přes deset pracovních skupin v různých oblastech, které jsou spojeny se spoluprací ve sféře strategické stability: kontrola zbrojení, nešíření zbraní hromadného ničení a další. Většina těchto mechanismů funguje a je namířena k tomu, abychom spolu s francouzskými kolegy přicházeli s iniciativami, které budou určeny ke stabilizaci vztahů v Evropě, k normalizaci současné nenormální situace, když se prohlubují dělící čáry, když NATO posiluje svou vojenskou infrastrukturu na území nových členů, což porušuje akt Rusko-NATO podepsaný ještě v devadesátých letech a slouží jako základ naše interakce. Jsme svědky hodně alarmujících tendencí, včetně odstoupení USA od Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF) a oficiální vyhlášení plánu rozmístit takové rakety nejen v Asii, ale podle všeho i v Evropě.

Je nutné zdůraznit, že ta protiraketová zařízení, která jsou rozmístěná v Rumunsku a nyní se rozmísťují v Polsku, stačí nejen k tomu, aby byla použita pro obranné účely, ale i pro ty ofenzivní. Důvodem je, že pomocí těchto zařízení je možné vypouštět střely s plochou dráhou letu, což bylo zakázáno v rámci INF, ale teď tato smlouva neplatí a Američané mají volné ruce. Loni se prezident Putin obrátil na všechny lídry evropských zemí, USA, Kanady a řady jiných států v souvislosti s tím, že Američané zničili INF. On navrhl nevyvolávat nové kolo závodu ve zbrojení a vyhlásit oboustranné moratorium na ty ofenzivní prostředky, které byly zakázány v rámci INF. Žádný z lídrů nezareagoval na tento návrh s výjimkou Macrona. Velice jsme to ocenili. Bylo to potvrzením toho, že francouzský prezident má upřímný zájem o využití každé příležitosti k dialogu s Ruskem.

Zajištění bezpečnosti v Evropě bez takového dialogu není možné, a to všichni přiznávají. My jsme opravdu plánovali zasedání ve formátu 2+2, ale kvůli příčinám, o nichž se můžeme jen dohadovat, příští setkání ministrů zahraničních věcí a ministrů obrany obou států ve formátu 2+2 bylo přesunuto na pozdější termín. Francouzští kolegové nám sdělili, že potřebují přezkoumat harmonogram našich setkání. Nebudu mluvit o skutečných důvodech, ale současná atmosféra a konfrontační rétorika, která se nyní šíří v Evropské unii vůči Rusku, má bez pochyby vliv na harmonogram těchto setkání. Nicméně konzultace ohledně řady důležitých problémů proběhly před nedávnem a zahrnovaly například otázky boje s terorismem a otázky kybernetické bezpečnosti – to je v rámci těch plánů, které byly schváleny prezidentem Putinem a prezidentem Macronem.

Sputnik: Jak nedávno uvedl stálý zástupce RF v OBSE Alexandr Lukaševič, situace s agenturou Sputnik ve Francii se vůbec nezlepšila. Naši novináři se dosud nemohou účastnit tiskových konferencí ani žádných jiných akcí při Elysejském paláci. Chtěl bych vědět, jaké možné způsoby řešení této situace jsou zvažovány, a zda byl tento problém projednán s francouzskou stranou.

Samozřejmě se tento problém projednával. Považujeme za nepřijatelné, že jak korespondenti Sputniku, tak RT jsou ve Francii otevřeně diskriminováni, a pokud jde o Sputnik, v pobaltských zemích - to je také dobře známý fakt. To, že v posledních letech, od roku 2017, ani RT ani Sputnik nemají akreditaci v Elysejském paláci, je samozřejmě politováníhodné.

Ještě překvapivější však je, že při vší náklonnosti ke svobodě, rovnosti a bratrství a zjevně také k sesterství naši francouzští kolegové prohlašují, že své rozhodnutí nezruší, akreditace nebude vydána, protože RT a Sputnik „nejsou média, ale nástroj propagandy“. Myslím, že není třeba komentovat absurditu a trapnost takových nálepek, protože RT a Sputnik jsou velmi populární. Ve stále větším počtu zemí roste publikum, statistiku jsem také viděl. Mohu jen předpokládat, že se jedná o další projev obav z konkurence pro ty, kteří donedávna dominovali na světovém informačním trhu.

Tyto otázky klademe nejen Francouzům a požadujeme, aby přestali diskriminovat média registrovaná v Rusku. Předkládají nám argument spojený s tím, že existuje vládní financování - vládní financování je v mnoha médiích, která jsou považována za majáky demokracie. I Radio Svoboda i BBC se spoléhají na státní financování, ale z nějakého důvodu proti nim nejsou přijímána žádná omezující opatření, a to ani na internetu, kde je nyní otevřeně zavedena cenzura, a Google, YouTube, Facebook rozhodují zjevně pod nátlakem amerických orgánů, které diskriminují ruská média, pokud jde o zveřejňování jejich materiálů na těchto zdrojích.

Jak už jsem řekl, tyto otázky nepokládáme na dvoustranném plánu, pokládáme je v OBSE, kde je speciální představitel zabývající se svobodou médií, pokládáme je v UNESCO, která se má zabývat podporou svobodné žurnalistiky a svobodou slova, pokládáme tyto otázky v Radě Evropy. Zajímavé je, že v 90. letech, na přelomu 80. a 90. let, kdy u nás probíhal proces perestrojky a kdy se vytvářela nová politická realita, když se Rusko otevíralo světu, jak bylo přijato mluvit v rámci OBCE, naši západní partneři aktivně prosazovali řešení, která vyžadovala zajistit volný přístup k jakýmkoliv informacím, jak základních ve vnitřních zdrojích, tak i informací ze zahraničí. Zjevně to bylo vymyšleno s tím, aby byla posílena tendence otevření sovětské společnosti vnějšímu světu atd. A dnes, když připomínáme tato řešení a požadujeme, aby byl přístup k informacím respektován, včetně francouzských vztahů vůči Sputniku a RT, naši západní partneři se už ani nestydí znovu potvrzovat ta stejná řešení, která se na základě jejich iniciativ přijímala před 30 lety.

Dvojité standardy a pokrytectví jsou bohužel ta slova, kterými musíme charakterizovat jejich pozici. Ale v prosinci nás čeká další ministerský summit OBSE, tyto otázky z programu jednání nikam nezmizí. Naši západní partneři budou muset odpovídat na mnoho otázek.

Sputnik: Mluvili jsme o situaci v USA, o situaci v Evropě. Také bych se chtěl dotknout arabského světa. Musím začít otázkou o Sýrii. Jak byste ohodnotil americký plán Caesar, který nezasáhl pouze Sýrii, ale také nejbližší partnery Damašku? Jaká nová řešení mohou být podniknuta na zlepšení humanitární situace v zemi v souvislosti s těžkými ekonomickými okolnostmi?

Tento plán, jak jste řekl, oni ho nazývají Akt Caesara, obecně předpokládá zavedení sankcí, které by oni chtěli vidět jako zhoršující nástroj proti vedení Syrské arabské republiky. Ve skutečnosti tyto sankce, stejně jako předchozí balíček sankcí, kterých ze strany USA, EU a řady dalších spojenců Washingtonu nebylo málo, útočí samozřejmě především na obyčejné lidi, na občany Syrské arabské republiky.

Doslova včera v New Yorku Rada bezpečnosti projednávala otázku, jak se vyvíjí humanitární situace v Sýrii. A naši západní kolegové, jak se u nás říká, velmi horlivě a uboze bránili svoji pravdu, když prohlašovali, že sankce jsou namířeny výlučně na omezení akcí a možností úředníků a zástupců, jak se oni vyjadřují, režimu a že obyčejní lidé netrpí, protože v sankčních otázkách jsou zařazeny humanitární výjimky na dodávky léků, potravin a dalších předmětů denní potřeby.

To všechno není pravda, protože žádné dodávky do Sýrie podobné produkce ze zemí, které vyhlásily sankce, neprobíhají, možná s výjimkou jakýchsi velmi malých dodávek. Sýrie obchoduje hlavně s RF, Íránem, Čínou a některými arabskými zeměmi, a počet zemí, které si uvědomují nutnost překonání nynější nenormální situace a obnovení vztahů se Syrskou arabskou republikou, roste.

Stále více zemí, mj. i zemí Perského zálivu, přijímají rozhodnutí o obnovení činnosti svých velvyslanectví v Syrské arabské republice, a stále více zemí chápe, že se už stává z hlediska lidských práv naprosto nepřijatelné v těchto rdousících sankcích pokračovat. Sankce byly vyhlášeny jednostranně, nejsou legitimní. A doslova včera nebo předevčírem opakoval generální tajemník OSN António Guterres svou výzvu, s níž se obrátil ještě před půl rokem k zemím, které vyhlásily jednostranné sankce proti té či oné rozvojové zemi, aby alespoň na dobu pandemie tyto sankce pozastavily.

Západ zůstává k těmto výzvám hluchý, i když drtivá většina členských zemí OSN tyto výzvy podpořila. Budeme usilovat o další odsouzení podobné praxe. V OSN se přijímají zvláštní rezoluce, které vyhlašují jednostranné sankce za nelegitimní a nezákonné, a potvrzuje se, že jen sankce po linii Rady bezpečnosti se musí plnit – je to jediný legální nástroj opírající se o mezinárodní právo.

Pokud jde o syrské urovnání, pracujeme samozřejmě aktivně v rámci astanského formátu s našimi tureckými a íránskými partnery. Nedávno jsme s vicepremiérem ruské vlády Jurijem Borisovem navštívili Damašek. Prezident Asad a jeho ministři nám potvrdili svou oddanost plnění dohod, jichž dosáhly za pomoci astanské trojice vláda a opozice.

V Ženevě obnovil svou činnost ústavní výbor, zasedala jeho redakční komise. Obě strany začínají koordinovat názory na budoucnost Sýrie, což pak umožní zahájit práci na ústavní reformě. A v zemi se postupně zužuje prostor, který kontrolují teroristé, týká se to především zóny deeskalace v Idlibu. Rusko-turecké dohody, mj. o nutnosti oddělit normální opozici otevřenou pro dialog s vládou, od teroristů, které za takové uznává Rada bezpečnosti, se postupně plní, i když ne tak rychle, jak bychom si přáli.

Avšak naši turečtí kolegové jsou jim oddaní a my s nimi aktivně spolupracujeme. Obavy vzbuzuje situace na východním břehu Eufratu, kde jsou nelegálně rozmístěny americké jednotky jasně podporující separatistické tendence Kurdů, a bohužel ve skutečnosti podněcují Kurdy proti vládě a omezují jejich přirozenou snahu zahájit s vládou dialog.

A to samozřejmě vyvolává obavy jak z hlediska územní celistvosti Syrské arabské republiky, tak z hlediska výbušnosti, kterou tyto americké akce kolem kurdské otázky vytvářejí. A jak víte, ta je aktuální nejen pro Sýrii, ale samozřejmě také pro Irák, Írán, Turecko a v tomto regionu jde o nebezpečnou hru. Američané obvykle přistupují k tomuto druhu akcí, aby vytvořili chaos, který, jak doufají, bude zvládnutelný.

Jsou daleko, takže je to nemusí nijak zvlášť znepokojovat. Ale pokud zde budou podporovat tyto separatistické tendence, pak mohou být důsledky pro region katastrofické. A nedávno byla oznámena řešení této nelegitimní americké skupiny na východě Sýrie, která společně s kurdskými vůdci podepsala dohodu, jež umožňuje americké ropné společnosti těžit uhlovodíky na území suverénního syrského státu – zjevné porušení všech myslitelných zásad mezinárodního práva. V Syrské arabské republice proto existuje mnoho problémů, a že jich je opravdu dost.

Nicméně se situace citelně stabilizovala ve srovnání s tím, co probíhalo ještě před několika lety. A činnost astanského formátu, naší iniciativy, kterou jsme ztělesňovali, sehrála samozřejmě rozhodující roli v tomto procesu. Nyní je na pořadu dne vyřešení akutních humanitárních problémů a obnovy hospodářství, které bylo válkou zničeno. V tomto směru aktivně podporujeme dialog s dalšími státy, včetně Číny, Íránu, Indie a arabských států.

Považujeme za důležité zapojit organizace a systémy OSN do akcí, které budou zaměřeny na mobilizaci humanitární podpory Syrské arabské republiky jako naléhavého kroku, další fáze je mobilizace již mezinárodní podpory obnovy ekonomiky a infrastruktury, které byly zničeny válkou. Práce není málo, ale minimálně je jasné, jakým směrem je nutné se pohybovat.