Konkrétně má ten globální zájem tři společné jmenovatele:
Zlato a dolar
Kulturní revoluci
„Grétu“
Situace se změnila v roce 1939, když začala 2. světová válka a Spojené státy začaly být zlatem zaplavovány. V roce 1935 činila hodnota zlatých rezerv Spojených států nějakých devět miliard dolarů, v roce 1940 už to bylo dvacet miliard dolarů a hodnota dále stoupala. Evropské země zoufale potřebovaly americké zbraně a jejich zlato putovalo do Spojených států, kde nakupovaly tolik potřebné americké zboží.
Po skončení 2. SV byl ustanoven tzv. Brettonwoodský systém, dohodnutý už v roce 1944 za účasti 44 zemí jako první globální peněžní instituce s hlavním slovem Spojených států a Británie. Podstatou tohoto měnového systému bylo napojení amerického dolaru na zlato (dolar už ale byl fixován nikoliv jako 1/20 unce zlata, ale jako 1/35 unce zlata) a všech ostatních měn na americký dolar. Celý systém stál na tom, že na konci 2. SV disponoval FED obrovským množstvím zlata, a to mu umožnilo, aby v následujícím čtvrtstoletí dolar vládl zbytku světa. Když válkou zpustošená Evropa nadále potřebovala americké zboží k obnově svého průmyslu a nakupovala americké dolary, aby si americké zboží mohla pořídit, dolar na tom byl mnohem lépe, než britská libra v předchozím století.
Součástí Brettonwoodské dohody však bylo také to, že lze nejen směňovat zlato za dolary, ale také je možné směňovat dolary za zlato. A druhá možnost začala být aktuální právě v šedesátých letech. Tehdy průmysl Francie, Německa, Japonska začal konkurovat americkému a dolarové výnosy se začaly hromadit v centrálních bankách těchto zemí. Tehdy přišel francouzský prezident de Gaulle s nařízením, že rychle se hromadící dolarové výnosy chce směnit za zlato, jeho krok pak následovalo i Německo. Dolarů však už bylo bylo příliš mnoho na to, aby mohly být pokryty zlatem Fedu – nepoměr mezi množstvím vlastněného zlata a množstvím dolarů se zvyšoval. Když Washington přesto odmítal dolar devalvovat tak, aby byl celý systém upevněn, zahraničním centrálním bankám, které se obávaly inflace, nezbývalo, než zcela vyčerpat zlaté rezervy Fedu. Směňování dolarů za zlato znamenalo, že Spojené státy o své měnové zlato přicházely a jen skutečnost, že na konci 2. SV měly Spojené státy velké zásoby zlata, stála za tím, že tento systém dolarové dominance vydržel tak dlouho. Na konci 60. let se však začal hroutit a rozpadat – a to je první souvislost s Pražským jarem 1968.
V únoru 1968 Spojené státy přišly s tím, aby americké měnové zlato bylo obchodováno zcela odděleně od zlata na jiných trzích. Ostatní státy se zavázaly nenakupovat ani neprodávat měnové zlato jinde než na americké burze. Tím ale začala cena zlata prudce stoupat a v roce 1971 prezident Nixon rozhodl o definitivním opuštění krytí dolaru zlatem. Zlato tak ztratilo význam coby prostředek směny a tím skončil i celý Brettonwoodský systém. Od toho okamžiku zlato ztratilo téměř veškeré své někdejší použití jako prostředek směny. Nástupcem Brettonwoodského systému byla Smithsoniánská dohoda, podepsaná v prosinci 1971. Americký prezident Nixon ji nazval “Největší měnovou dohodou v dějinách lidstva”. Dohoda zafixovala kurzy mnohých evropských měn vůči dolaru. Spojené státy navíc nakonec devalvovaly oficiální kurz dolaru na 1/38 unce zlata. Pokračující inflace v USA ale vedla k tomu, že bylo stále obtížnější udržet stávající nadhodnocený kurz dolaru, a již v březnu 1973 se smithsoniánský systém zhroutil.
Tady bychom mohli pokračovat k tzv. ropné krizi 1973 a k dění na Blízkém Východě, kde se dolar měnil v petrodolar a kde k tomu byl využit Izrael, to už by ale bylo mimo téma tohoto článku. Pro Srpen 1968 však zůstaňme u toho, že celosvětově to byla doba, kdy byl dolar (a s ním dominance USA, resp. dominance anglosaského světa) v krizi, protože mu docházelo krytí zlatem. A tedy u toho, že zatímco anglosaský svět chtěl tuto krizi řešit expanzí na Východ, globální elity už měly jiné plány – a sice konec dominance Západu. Tím i postupný konec kapitalismu a jeho nahrazování neomarxismem. A tím se dostáváme k druhému jmenovateli 60. let, který se jmenuje „kulturní revoluce“ – přičemž ta nejzásadnější proběhla v Číně
Paradoxně ale došlo k tomu, že co se nepodařilo přes Rusko v roce 1917, to nově začalo na zcela opačné straně – ve Spojených státech. Video „Kulturní marxismus – Frankfurtská škola – konec národů“, kde neúspěšný kandidát na amerického prezidenta Pat Buchanan popisuje, jak Spojené státy „padly bez jediného výstřelu“ je dokonalým popisem, o co kulturní revolucí šlo (a stále jde). Ale zpět k 60. létům a Pražskému jaru, o které primárně článkem jde.
V polovině 60. let se v USA začalo šířit hnutí hippies, které mělo zásadní vliv na populární hudbu, televizi, film literaturu, výtvarné umění, kromě toho bylo zaměřené na ekologii a aby nebylo málo, neslo i prvky orientace na východní náboženství (výsledek dnes můžeme vidět v tom, co se jmenuje New Age, ale co je stejným vymýváním mozků, jako celosvětově zaváděné náboženství Baha´i, scientologie či jehovismus). Dnes ale můžeme říct, že přes kulturu už tehdy do USA vstoupil Východ, mnohem důležitější je, že ve stejné době kulturní revoluce vstoupila do Číny. A to je důležité proto, že když se hovoří o roce 1968, je neustále zmiňováno jen Pražské jaro, nikoliv však dění v Číně a celkově ve světě, přitom především Čína té doby je to hlavní, tak tou začneme další díl.
Konec první části