Tento rok by měl být ve znamení 400.výročí bitvy na Bílé Hoře, po které došlo v českých zemích k rekatolizaci, ale jak můžeme pozorovat, tak se někdo toho zhostil jiným způsobem a připomíná protagonisty té bitvy, kteří zde potom zůstali,  a to jsou rody šlechtické jako jsou Lichtenštejnové, Valdštejnové, Ditrichštejnové a připomínají se i Buquoyové.

Co vy na to pane Zbořile?

„Je to opravdu zajímavé a možná, že se nejedná jenom o 400.výročí střetnutí na Bílé Hoře mezi stavovskými a císařskými vojsky. Ale vydání Manifestu České koruny českých monarchistů obsahuje zřejmě jakousi startovací čáru k podzimní kampani. Samozřejmě se dá k tomu přiřadit i rekonstrukce Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, pokusy instalovat sochu maršálka Radeckého, který byl mimochodem spřízněný už od dob napoleonských válek s rodem Schwarzenbergů, a samozřejmě Marie Terezie a dalších reziduí vlády Habsburské dynastie nad Českým královstvím. Přeci jenom ten Manifest České koruny je zajímavý, on upozorňuje na to, že nejde jenom o zrušení Benešových dekretů, ale že jde také o pozemkovou reformu dvacátých let a možná ještě další konfiskace za vlády Františka Josefa I., to je okolo roku 1867 a pak Josefínské reformy, které se z větší části „napravovaly“ už  za císaře Leopolda a samozřejmě v 19.století, ale nicméně nebyly asi  „vyřešeny,“ uvedl v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Lichtenštejnové, Buquoyové a jejich nároky na majetky…

„Zájem o velkou ekonomickou transformaci, ke které došlo prostřednictvím konfiskace a vyhnáním  protestanské šlechty z území Českého státu je dost intenzivní a vypadá to, že na tom má někdo zájem. Jestli to jsou právě Schwarzenbergové, kteří těžili a těží ne snad přímo z konfiskací,  ale nepřímo až díky zchudnutí na jedné straně, a zbohatnutí země na straně  druhé, prohloubení sociálních rozdílů v této zemi. Nejen pozůstalí české říšské šlechty, ale i té šlechty, která přišla ze zahraničí a participovala na následcích bitvy na Bílé Hoře.

Když jste zmínil Buquoye, tak to byl rod na straně císařských a jejich ekonomický úspěch v Českém království, který trvá až v podstatě do konce 1.světové války, kdy některé svoje majetky museli prodat (například budovu současného francouzského velvyslanectví v Praze) Francii,  ale i třeba zapomenutí Fürstenbergové. To byla šlechta, která neměla s českým státem  mnoho společného. Ale zejména téma Lichtenštejnského majetku se dostalo až na úroveň Evropského soudu pro lidská práva. Jeho konfiskace, která má své počátky už ve  dvacátých letech, kdy docházelo  k jeho razantnímu „znárodnění“. Až po roce 1945 se ale dostalo na velmi vysokou úroveň,“ pokračuje Zdeněk Zbořil.

A mohou historici ještě něco objevit?

„Já si myslím, že 400.výročí bělohorské bitvy bude zajímavou vzpomínkou a jsem zvědav, kteří čeští historici   se toho zhostí alespoň na té úrovni jako katolický spisovatel a básník Jaroslav Durych ve slavné knize Bloudění, která se týká pobělohorského vývoje. A přál bych české historiografii, aby   poznala i něco jiného než to, co objevil už kdysi dávno Ernst Denis, francouzský historik, na kterého jsme tak trochu zapomněli,“ dodává Zdeněk Zbořil.