Zkrátka, jak konstatuje The New York Times, v roce 2018 pocházelo z Číny 12,8 % světového exportu, v roce 2019 to bylo 13,1 % a nyní až 20 %. 

Dvacet procent – to je podle údajů za duben až červen. Existují i čerstvější údaje ze srpna. Je tady přece takový index PMI, který se týká výrobního sektoru, především drobných a středních podniků, a také zvláštní index pro sféru služeb. Oba indexy ukázaly v Číně v létě nejen kladnou dynamiku – taková rychlost růstu prodejů nebyla v této zemi zaznamenána od začátku roku 2011. A v roce 2011 se ukázalo, že právě Čína se stala světovým lídrem (jednou ze dvou předních ekonomik světa spolu s USA) podle výsledků finanční krize z roku 2008, kdy se zpočátku zdálo, že se celá světová ekonomika zhroutí, a nastane hlad a jiná neštěstí.

Na jedné straně je příčina výrobního boomu pochopitelná. Čína jako první vstoupila do období protivirových karantén a zastavení výrob, a jako první se z něj dostala – akorát v době, kdy jiné země stále ještě bojovaly se svými lockdowny (a ty v některých zemích stále ještě pokračují). A tak začaly čínské výrobky vyplňovat v celém světě obrovské mezery ve spotřebitelské poptávce. Odsud je těch neuvěřitelných 20 %, které se samozřejmě nezachovají navždy – podobná expanze na trzích prostě nebývá.

Ale na druhé straně nic jasného na nynější situaci není. Protože k celému tomuto příběhu s karanténou došlo v okamžiku zuřivého útoku konkurenta, USA, na čínskou výrobu a na onen podíl Číny na světovém exportu. Již zmíněný panický článek v listě The New York Times tuto situaci právě rozebírá – jak se mohlo stát, že zima 2019-2020, kdy se začala Amerika vážně věnovat likvidování čínské dominance ve světě, přivedla k tak neočekávanému létu.

Na území samotných USA se čínské zboží dodává s nevídaným clem 25 %. Poznamenáme, že jde o (zatím) hlavního ekonomického partnera Číny, na něhož připadá hlavní část jejího exportu. Navíc se na soukromý byznys nejen v USA, ale i ve spojeneckých zemích vyvíjí obrovský nátlak s jediným a jasně vyhlášeným cílem: likvidovat situaci, v níž se stala Čína hlavním světovým výrobcem. Exportní továrny se zahraničním kapitálem v této zemi je třeba zavřít, výrobní řetězce (i s pracovními místy) vrátit do USA nebo převést do kterýchkoli jiných zemí, a není důležité, čím se to odůvodňuje: seznam obvinění je dlouhý, a nikdo se nestará o to, aby byl aspoň trochu pravdivý.

A vtom začíná ten příběh s karanténami. Klasické konspirační teorie mění reálnou složitou situaci na primitivní. Aby se před USA ubránila, pustila Čína do světa nový virus a díky tomu vyhrála, mj. i proto, že její karantény byly krátkodobé a nebyly totální. A není to vůbec náhoda – až 78 % Američanů tomu věří.

Reálná situace, kterou NYT popisuje, vypadá ale takto: zaprvé se čínské podniky, které pracují pro celý svět, opírají o krátké a pohodlné logistické řetězce. Už taková je to země – pokud jde o výrobu, mají tam všechno po ruce. A v sousedních asijských zemích to nebude, i když je tam pracovní síla levnější. O kvalitě práce už ani nemluvě: čínskou dělnickou třídu tvoří lidé dobře vzdělaní a kulturní. V konečném důsledku vychází, že čínské zboží, zejména technologicky náročné, vyhrává v konkurenci s americkým dokonce i za těch 25 %. A tak tomu bude podle různých odhadů asi 20 nebo 30 let.

A další skutečnost: v Číně se vyrábí spousta zboží, které lidé nyní potřebují. Zdravotnické, to je pochopitelné, ale i něco pro práci doma a prostě pro domácnost: třeba sauny nebo akustické systémy třídy hi-fi. Tedy zboží, po němž je velká poptávka. Poptávka je samozřejmě záležitost dočasná, ale v daném případě se jí dobře využívá. A na druhé straně, co je v tomto světě trvalého?

Ale zadruhé: ukazuje se, že dokonce když chce korporace udělat Washingtonu radost přestavbou výrobních řetězců a návratem pracovních míst do vlasti, nemá nyní na to nejspíše ani prostředky, ani ochotu riskovat, protože se sotva drží nad vodou kvůli těm karanténám. A to je činitel, který brání Trumpovu schématu „návratu výrob domů“.

Vzniká otázka, co dále. Vychází, že v roce 2020 vydělala Čína na pandemii jen proto, že ostatní země na byly tom hůř. Můžeme dokonce očekávat to, co předvídají ekonomové – nulový nebo kladný růst čínské ekonomiky za poklesu všech ostatních. A co nastane potom?

Odpověď na tuto otázku bude tvořit hlavní obsah mezinárodní politiky v dohledné budoucnosti. Svět se zatím dělí na země (není jich moc), které ochotně nebo méně ochotně podléhají zuřivému nátlaku USA – „rozveďte se s Čínou“, a na jiné, které o tom nechtějí ani slyšet. Ta první skupina států je zajímavější, protože politika a ideologie tam bojuje s ekonomickými realitami.

Jsou tady menší Filipíny, kde se odehrává zajímavý děj. Ministr zahraničí Theodoro Loxin prohlašuje, že by bylo dobré připojit se k americkým sankcím proti čínské stavební korporaci, která staví zázračné město na jednom ze sporných území v Jihočínském moři (Filipíny se těchto sporů účastní). A prezident Rodrigo Duterte na to odpovídá, že žádné sankce nebudou, protože ona korporace staví zázračné město také na Filipínách a druhé letiště v jejich hlavním městě, částka investic činí deset miliard dolarů. A děje se to v zemi, kde obyvatelstvo na rozdíl od jiných zemí tohoto regionu má i nadále raději Ameriku než Čínu.

A je tady také obrovská Indie. Zdá se, že je hlavní obětí karantén, které tam byly hrozně tvrdé: pokles ekonomiky o téměř 24 % je něco nevídaného. Za nynější vlády je Indie v neustálém konfliktu s Čínou a navazuje nejtěsnější ve svých dějinách styky s USA. Avšak ani v ekonomice, ani ve vojenské politice nemůže Amerika dát Indii odpovědi na všechny otázky, a za nynějšího neutěšitelného stavu ekonomik obou zemí a vnitřního rozkolu v USA je situace ještě horší.

A to jsou pouhé dva příklady problémů zítřejšího světa, v němž nebude snadné připravit Čínu o plody jejího dalšího vítězství.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.