Nebo snad ne? On bude někdo tak hloupý a znovu vysolí miliardy dolarů na neuskutečnitelné ukrajinské dobrodružství? Ale možná, že ano. Již v jedné pohádce mnohokrát uvěřili pasáčkovi ovcí, že se blíží vlk… Je to pár měsíců, co se „slavilo“ sté výročí turecké genocidy Arménců. Taková genocida, neboli vyhlazení celého národa není žádným lehkým úkolem a jestli se Turkům podařilo zbavit života asi milión Arménců a třicet let nato nacistům asi šest miliónů Židů, tak dnes to reálné určitě není.

Nacisitcký vůdce Ukrajiny Porošenko hajluje

Není to reálné. I když odsouzená zlodějka Tymošenková si to ihned po propuštění z kriminálů přála. nejraději by „ruské“ obyvatelstvo Ukrajiny vybombardovala či jinak zbavila života. „Ruské“ píši proto, že i mnoho Ukrajinců má ruštinu jako svůj rodný jazyk.

Výsledky ukrajinských prezidentských voleb 2010 (http://en.wikipedia.org/wiki/Ukrainian_presidential_election,_2010)

Na grafu vlevo jsou vidět výsledky ukrajinských prezidentských voleb v roce 2010, ve kterých poražená Tymošenková získala 45,47% hlasů a vítězný Viktor Janukovyč 48,95% hlasů.

Jinými slovy, zatímco třeba v českých prezidentských či parlamentních volbách je graf pestrý, na Ukrajině jsou sympatie velmi ostře geograficky rozděleny. Východ je proruský a Západ prozápadní, jak by se ostatně dalo i čekat.

A onen „slavný Majdan“ nebyl nic jiného než násilnými prostředky otočit tyto, pro Západ nepříznivé volební výsledky na druhou stranu a silou zbraní změnit svobodnými volbami určenou orientaci Ukrajiny.

A protože Ukrajinci nejsou tací poserové jako Češi, potažmo Slováci (ale ti se alespoň chystali bombardovat Brno, zatímco Prahu žádné násilné řešení československé krize nenapadlo), zcela nevyhnutelně došlo k bojům, k ozbrojenému konfliktu.

Na ten má každá ze stran svůj vyhraněný názor. Kyjev brání územní celistvost Ukrajiny, na což má, teoreticky, samozřejmě plný nárok. Zda ale také má plný mandát voličů, je podle mého názoru velmi, velmi sporné.

A „separatisté“ na Východě Ukrajiny? Tam jde nejen o ruštinu, to by ostatně měl být pro rozumnou vládu ten nejmenší problém, ale také o peníze, o moc. O to, nepodléhat až tak centrální kyjevské vládě, mít větší pravomoci ve regionálních otázkách.

A když se dva nemohou dohodnout, tak si často „dají přes držku“. A přesně to se stalo na Ukrajině a přibližně po roce existence separatistických republik je na bitevním poli víceméně remíza. Východ si drží svá území, které Západ marně dobýval.

A zatímco v běloruském Minsku byly letos v únoru, pod silným tlakem světové politiky, uzavřeny tzv. Minské dohody o příměří, není ani jedna ze stran s jejich výsledky příliš spokojena. Ale tou méně spokojenou stranou je Kyjev, kterému nové státoprávní uspořádání Ukrajiny „nejde přes pysky“.

A proto se samozřejmě snaží pod jakoukoli záminkou boje obnovit a dobýt Východ Ukrajiny, což ej dle mého názoru zcela iluzorní. Neznám přesný rozsah pomoci Moskvy separatistům a pochybuji, že na Ukrajinu posílají ty nové, dosud nejmodernější tanky. Byli by idioti.

Je mnoho druhů pomoci bojující straně a nemusí to být zrovna pravidelná ruská armáda. Ona to ale ani na druhé straně není žádná procházka růžovým sadem. Kyjevu nescházejí ani tak zbraně, jako odhodlaní vojáci.

Muži přiměřeného věku jsou odhodláni jedině k tomu, válce se vyhnout. Za žádnou cenu se nenechat odvést do armády. Vyhnout se vojenské službě za každou cenu. Již to svědčí o tom, jako „velkou“ podporu ve skutečnosti kyjevský režim mezi obyvatelstvem má.

Takže zbývá co? Nájemní vojáci neboli žoldnéři. Ti nebojují za nějaké ideje, ti se drží základního Klausova postulátu: O peníze jde vždy až v první řadě. Hledal jsem jaká je asi denní či měsíční mzda žoldnéře a nalezl jsem zajímavý odkaz.

Podle Wikipedie bylo v roce 2009 v Iráku přes 130.000 žoldnéřů placených z amerických zdrojů. A pro „ukrajinský boj“ by jich bylo zapotřebí tak asi deset tisíc.

Stačí vzít kalkulačku a násobit denní mzdu žoldnéře (zcela jistě nebude pod $100.00 USD za den) počtem vyplácených bojovníků a počtem dnů. Nejméně desítky, ale spíše stovky miliónů dolarů by tak měsíčně vyletěly oknem a myslím si, že bezúčelně.

Takže uvidíme, jestli tu Porošenkovu pohádku o „válce s Ruskem“ někdo zbaští. Propagandisticky zcela jistě, i když, kdyby taková válka skutečně byla, tak už se Putin dávno projíždí Kyjevem v otevřeném voze.

Propagandisticky se ta „válka“ hodit může, jestli ji ale někdo zaplatí, je, jak říkají bratia Slováci „otazné“. Vyčkáme vývoje a jen se musíme modlit, aby celé to americké ukrajinské dobrodružství neskončilo jadernou konfrontací.

Zdroj: Blog autora