Filmový i divadelný herec, režisér, scenárista či moderátor Jaroslav Dušek je človekom mnohých podôb. Posledné roky je v povedomí aj ako ambasádor a popularizátor ciest do vnútorného sveta, duchovného rozmeru človeka či tzv. toltéckej cesty. So svojím typickým humorom poukazuje na matrix a absurdity, v ktorých žijeme. Nepovažuje sa za duchovného učiteľa alebo gurua, skôr inšpiruje ľudí, aby skúšali byť sami sebou a nenasledovali slepo cudzie vplyvy. Staré pravdy prezentuje jedinečným spôsobom. Aj rozhovor s ním bol jedinečným zážitkom.

Po smrti Karla Gotta na neho niektorí útočili, že podpísal Antichartu a bol poplatný komunistickej politickej moci. Na druhej strane sa dnes nakrúcajú politické agitky ako Sviňa, Únos či Havel. Súčasní umelci sa angažujú, aby pomáhali politickej propagácii. Oni povedia, že len prijali rolu. Ale aj Gott mohol povedať, že chcel len spievať pre ľudí a podpísal niečo, aby mal pokoj. Čo si myslíte o takýchto politických angažovaniach umelcov za bývalého režimu a dnes?

Myslím, že je to věc každého herce. Stejně může být herec členem politické strany, protože se mu to líbí nebo sympatizuje s nějakým politikem, to je jeho věc. Já k tomu nemám žádný soud.

Evidentne nikoho nepotrebujete súdiť a zrejme ste ani Gotta neodsudzovali.

Nevím, proč někdo potřebuje někoho odsuzovat. Gott byl zajímavý. Teď nedávno vyšel článek, kde si nějaký novinář dal tu práci a našel rozhovor s Gottem z roku 2001, a zjistil, že Gott prognózoval všechno, co se pak stalo, vůbec se nespletl. Tento novinář najednou napsal: představte si, tak ten Karel Gott, kterého všichni měli za cvoka, mluvil o sociálních sítích, o ovládání lidí, o manipulaci, o čipování, o chytrých mobilech. Mluvil dokonce o tom, že bude probíhat konflikt mezi islámem a křesťanstvím. Toto říkal v roce 2001. Tak co teď? Patří to ke Gottovi, nebo to k němu nepatří?

Ve skutečnosti je každý člověk symbol. Můžete vnímat věc tak, že někde je nějaký Fico, nebo ho můžete vnímat jako symbol. Symbol moci, představ lidí, kteří v něj uvěřili a volí určité lidi. A pak se zase zlobí jednotliví reprezentanti systému. Ale v povaze systému, tak jak je postaven, je postaven i problém. Je tam už postaveno zneužití moci. Jestliže z jedněch voleb vám vzejde vláda i parlament, a ta samá garnitura obsadí parlament i vládu, vzdali jste se kontrolních mechanismů a nemůžete dojít k ničemu jinému než ke zneužití moci. Takže ti lidé žijí ten symbol. A pak se diví, že je tu nějaký Fico nebo někdo. Ale to je jedno, kdo tam bude. Když tam nebude Fico, bude tam Pico, to je fuk. A můžeme jaksi meditovat nad tím, jestli bychom našli něco šikovnějšího, nějaké lepší uspořádání než to, že se nakonec propojí mafie s policií. Co by asi dělali jiného? To by byli hlou­pí, kdyby to neudělali. Co by asi dělali bohatí lidé, kdyby neovlivňovali masy a nenakupovali si média a nechtěli na ně působit? Asi by byli úplně padlí na hlavu. Platón napsal: V politice nesmí být ani obchodník, ani voják. Protože vždycky bude hájit svoje zájmy. A kdo je dneska v politice? Mluví do toho vojáci a obchodníci. Stačí se k tomu vrátit, v klidu se nad tím zadumat, zkusit, jestli bychom vymysleli něco lepšího, než další politickou stranu.

Na internete sa šírilo video, ktoré ste nakrútili na vrchole koronavírusovej krízy u vás na chalupe. Vlastne ste v ňom hovorili, že ste pokojný, nie je čoho sa báť a aj to, že túto spoločnosť ovláda strachom (príkladom čoho je aj vyvolávanie paniky okolo koronavírusu). Dá sa z toho ovládania strachom úplne vymaniť? Vy sám nikdy nepociťujete nejaké obavy?

Nevím, jak to mám vysvětlit, ale já to prostě v sobě neživím. Nemám důvod to vyživovat. Nemám důvod pěstovat ten strach. To je asi celé.

Takže keď strach príde, necháte ho odísť?

Přece přijde všechno možné. Jedete autem a najednou do vás třeba někdo málem narazí. Na to nějak zareagujete, ale nemusíte o tom přemýšlet, když příště nasedáte do auta. Rozumíte, nebudu nasedat do auta s představou, že do mě někdo narazí. A je lepší radši skoro tím autem nejet, protože tam jsou lidé, kteří neumí řídit auto. Možná je tam někdo opilý, nebo má drogu v sobě, možná je na lécích. A přesto s nějakým pocitem důvěry nasednu a jedu. A nejedu ve strachu. Necítím důvod, abych jel někam, celou dobu se bál a říkal si: Ježíšmarjá, uf, toto mám za sebou, to jsem teda rád, že jsem přežil ty tři hodiny jízdy. Já to takto nemám postavené. Ale možná to takto někdo má a líbí se mu prožívat strach, nebo si na něj zvykne.

O tom mluvil krásně David Štrobl, psycholog, v rozhovoru s Bárou Tachecí. On tam vysvětluje, že když si lidé zvyknou na dlouhodobý stres, třeba ve válce, pak neumějí žít v klidu. Už jsou tak zvyklí na to napětí, že pro ně už to, že si jdou nakoupit do supermarketu, je úplně nepřirozená situace. On tam třeba vyprávěl, že legionáři z první světové války pak v tom míru kradli, staly se z nich kriminální živly. Asi když si člověk na to zvykne, tak to potom potřebuje, stejně jako kuřák potřebuje cigaretu. Já prostě nekouřím, mně to smrdí. Strach není moje cigareta, kterou bych chtěl kouřit pětkrát denně. Já tak nežiju.

Nedávno mal premiéru film Zrcadlení tmy, ktorý zachytáva vaše skúsenosti z pobytu v tme. Pobyt v tme je jedna z mnohých foriem deprivácie, ktoré sú už tisícročia známe v rôznych kultúrach, či už ide o nedostatok spánku, jedla, vody, čo pomáha človeku nájsť cestu k sebe, do svojho vnútra. Moderná doba akoby nepriala deprivácii, mestá sú v noci osvetlené a plné hluku, všade hrajú obrazovky, máme mobily, zo všetkých strán nás bombardujú podnety a informácie. Nie je potom pre človeka ťažšie dosiahnuť stav pokoja a vnútornej rovnováhy?

No zároveň ruku v ruce s tím vznikají třeba rezervace tmy na planetě. Jeden pohyb je ten, co říkáte, a proti tomu jde pohyb, který dělá rezervace tmy, místa, kde se nesmí svítit. A pobyty ve tmě zažívají velký boom. To prostě před 20 lety nikdo neznal. Kdo by chodil do tmy? Hodně lidí medituje. Nějaká meditace před 40 lety, to tady také vůbec nebylo. Ten tlak, o kterém mluvíte, je obrovský. Lidé mají třeba fobii, že se jim vybije baterka, žijí s tím strachem. Totiž u toho strachu je nejvtipnější, že se můžete bát čehokoliv. Taky existuje strach z toho, že nebudete na signálu. To jsou lidé, kteří mají karty od všech poskytovatelů. Pak mají někteří tu nemoc, jak jim bzučí mobil v kapse a on ten mobil tam není. Normálně ti lidé cítí, jak jim to tam vibruje, pak tam šáhne a tam žádný mobil není, on ho má úplně jinde. Tím pádem se můžeme bát čehokoliv, opravdu ten tlak je velký. Ale zase nás nutí k tomu zvědomení. A dneska už jsou lidé, kteří mobil třeba ráno použijí, pak ho zavřou a použijí ho třeba až večer. Nebo na víkend ho vypnou. A už to dělají vědomě, nebo jdou na týden do tmy. Tam chodí třeba i manažeři nebo generální ředitelé firem.

Zo všetkého, čo ste kedy povedali, mi vyplýva, že nie ste typ aktivistu, ktorý by bojoval trebárs proti GMO, 5G, povinnému očkovaniu…

Přímo aktivista nejsem.

Čo však v prípade, ak by sa vás niečo z toho začalo osobne týkať? Napríklad by sa uzákonilo, že očkovanie proti koronavírusu je povinné a vynútiteľné fyzickým násilím. Prišiel by lekár s dvoma policajtmi a oni by vás fyzicky donútili, aby ste si to nechali pichnúť.

Doporučuji vám, netvořte tuto realitu.

Takže z vášho pohľadu ľudia, ktorí proti týmto veciam bojujú, vlastne bojujú preto, aby nenastala nejaká budúcnosť, ktorú si sami v mysliach vytvorili?

Když si budete povídat v hospici se sestrami, řeknou vám zajímavou věc. Většina lidí zemře buďto způsobem smrti, který si přejí, nebo tím, kterého se nejvíc bojí a věnují mu pozornost. To je vám tak zajímavé. Já bych chtěl umřít ve spánku, říkají třeba. Nebo říkají: Já bych hlavně nechtěl zemřít někde na přístrojích. No a šup, a je to tam. Vědomí pozorovatele spoluvytváří realitu. To se dneska píše v odborných článcích.

Autor: Marián Benka

Ak vás článok obohatil o ďalší uhol pohľadu, podporte ľubovoľnou čiastkou slobodu slova. Ďakujeme.

CHCEM PODPORIŤ