Především bych chtěl vyslovit dík svému dlouholetému kolegovi a oponentovi Ivo Rottenbergovi za jeho inspiraci k Putinjugend. Sice s lehkým a smysl zachovávajícím překlepem, ale přesto moc děkuji. Pan Ivo Rottenberg se ve svém článku Kde asi udělali soudruzi chybu zamýšlí nad neúspěchem jak ruských hokejistů, tak i motorkářů. Já ten přenos neviděl, mám rozumnější věci na práci, ale mám neodbytný dojem, že šlo o Déjà vu . 

Jiří Hermánek – Bloger

Tak nějak se pamatuji na nějaké fotbalové finále, kdy poražené mužstvo též odmítlo vylézt na tribunu převzít stříbrné medaile, ale asi se mýlím.

Ve sportu jsou často věci, které „se nedělají“ a přesto je někdo občas udělá. Takový je život a tahat sport do politiky a naopak, je chucpe.

Nicméně, tato epizodka skvěle zapadla do současné, uměle živené, protiruské hysterie. Rusko, jako takové, má, podle mého názoru, zcela jiné starosti než znovu expandovat do ztracených satelitů bývalého SSSR.

Zcela jiný obsah ale mají tyto spory tam, kde žije početná ruská menšina.

Ruský prezident Putin sice označil rozpad SSSR za největší geopolitickou katastrofu 20. století a z toho naši pilní krejčíci ušili onu druhou polovinu, že chce zbraněmi tento SSSR obnovit.

Tady je prostě a jednoduše spor o to, co bylo dříve, zda vejce nebo slepice.

Celou tuto krizi, která trvá již skoro rok a půl, nevyvolalo Rusko. Tu jsme vyvolali my, zasahováním do vnitřních věcí Ukrajiny. Ke klidně možné, že Viktor Janukovyč byl zločinec a zloděj.

Ale byl zvolen v demokratických, nikým nezpochybněných volbách.

A proto podpora hrstky Majdanistů z naší strany (míněno širokou škálu od USA přes EU, Polsko až  k nám) nebyla prostě ničím jiným než nepokrytým zasahováním do vnitřních věcí Ukrajiny.

To bylo tak očividné, až to bylo přímo do očí.

Do titulku jsem dal Císařovy nové šaty, ale stejně tak bych tam mohl dát princip dvojího metru. Metru, který měří osobám či státům nám milým jinak než těm nemilým. A pro příklady není třeba chodit daleko.

Operuje se zde stále jakýmsi Budapeštským memorandem, které nebylo žádným státem ratifikováno, ale protože je příznivé pro současné ukrajinské vedení, tak je zdůrazňováno.

Současně ale dohoda z 21.2.2014 byla prakticky okamžitě považována za cár papíru.

Jistě, lze říci, že se majdanští teroristé zachovali nesolidně, ale pak jim nelze okamžitě vyslovit plnou podporu. Politika Západu, naše politika, tak přestala být zásadovou a stala se utilitární, neboli pragmatickou a prospěchářskou.

A Krym? Kolega Rottenberg opravdu zcela mylně srovnává události na Krymu s Anschlussem Rakouska. Ty dvě události mají společné pouze to, že na jejich konci se menší teritorium stalo součástí teritoria větší, mateřské země.

V Rakousku prostě žádné „proněmecké referendum“ před Anšlusem neproběhlo, Rakousko nepožádalo ústy svého parlamentu o přičlenění k Německé Říši. Bylo přičleněno a pak proběhlo „souhlasící referendum“.

Řeči se zde neustále vedou o Krymu, ale nikdo se neptá, co chtělo jeho obyvatelstvo. Popřípadě se vytáhne hlas nějakého Krymského Tatara.

Ale naprostá většina obyvatel Krymu se prostě rozhodla, možná tak trochu sobecky – ale tak už to bývá, že patří k Rusku a ani dnes by patrně nehlasovali jinak.

A poslední příklad „Císařových nových šatů“ jsou separatisté. Nic nevykresluje naši prospěchářskou politiku více než toto. Když, v bouřlivých dnech Majdanu, a zde si dovolím citát.

Výkonný výbor Lvovské regionální Lidové rady ve středu oznámil, že přebírá plnou odpovědnost za oblast a její obyvatele. Západoukrajinské město se vzepřelo Kyjevu a tvrdě odsoudilo násilí vlády. Naopak Krym zvažuje, že by se odtrhl a připojil k Rusku.

A shodou okolností se mi do toho dostal i Krym. Prostě, separatismus ze strany západně orientovaných Ukrajinců byl pro nás něco „epesního“, zatímco separatismus těch Východních Ukrajinců je zde považován za zločin.

Ten odkaz je datován takto: středa 19. února 2014, 17:08 – Lvov/Simferofol  A zcela jasně vidíme, že o nějaké ruské invazi na Krym tam není ani slovo a přesto snahy o samostatnost Krymu jsou v plném proudu

Prostě a jednoduše, naše skvělá propaganda nám ušila ony pomyslné Císařovy nové šaty a ty nám každodenně předvádí s tím, že nikdo nebude mít ani odvahu a hlavně ani možnost říci: Císař je nahý.

A s tím, že počítám, že opětovně budu místními fanatiky, kteří nevidí argumenty, ale pouze utilitární zájem, ukřičen, je samozřejmé. Jsem na to již zvyklý a proto přeji hezký den.

Zdroj: Blog autora