V průběhu experimentů byly radiorezistentní bakterie Deinococcus vystaveny v průběhu tří let působení mikrogravitace, intenzivního ultrafialového záření, extrémních teplot a vakua na vnější straně Mezinárodní vesmírné stanice. Bakterie přežily v extrémních podmínkách v podobě dehydratovaných agregátů o tloušťce 0,5 milimetru. Maximální termín pobytu ve vesmíru za zachování životních funkcí odhadují vědci na tři až osm let. Uvnitř ISS by mohly bakterie Deinococcus existovat 15 až 45 let.

DNA buněk těchto bakterií byla poškozena ultrafialovým zářením a kosmickou radiací, po rekultivaci však obnovily mikroorganismy svůj genom. Agregáty buněk o průměru jeden milimetr měly přitom ochranu před ultrafialovým zářením dostatečnou k tomu, aby přežily větší množství mikroorganismů.

Výsledky studie ukazují, že bakterie mohou přežívat ve vesmíru nejen na meteoritech a planetkách, ale i v podobě agregátů schopných se rozšiřovat mezi planetami. Autoři to označují za massa panspermii.

Nejsme ve vesmíru sami?

Výsledky modelování amerických vědců ukázaly, že některé hvězdy mohou mít až sedm potenciálně obyvatelných planet. Při hledání života ve vesmíru se vědci obvykle omezují na tzv. obyvatelnou zónu, což je prostor kolem hvězdy, v němž na planetách, které se kolem ní otáčejí, může existovat tekutá voda potřebná pro život v té podobě, jak ho známe.

Vědci v čele s astrobiologem Stephenem Kanem z Kalifornské univerzity v Riverside vytvořili podle příkladu nejbližší planetární soustavy TRAPPIST-1 podmíněný model soustavy planet různé velikosti, jež se otáčejí kolem svých hvězd. Algoritmus zohlednil gravitační síly interakce mezi planetami po miliony let.

Hvězda TRAPPIST-1 je červený trpaslík, jehož velikost se dá srovnat s Jupiterem. Z jejích sedmi planet, které dnes známe, se tři planety podobné Zemi nacházejí v obyvatelné zóně.

Výsledky modelování ukázaly, že některé hvězdy jsou schopné podporovat až sedm planet s tekutou vodou, a taková hvězda jako Slunce jich může mít maximálně šest.