Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a následné potlačení pražského jara a spolu s ním i posledních nadějí na pokračování reformního procesu nebyly pro západní země klíčovým tématem zahraničněpolitické agendy, myslí si bývalý politik a publicista Miroslav Macek. Podle jeho slov Západ v té době upřednostňoval vlastní obchodní a bezpečnostní zájmy a nechtěl, aby se srpnová invaze stala jakýmsi kamenem úrazu ve vztazích se Sovětským svazem.

Tehdejší cíle Washingtonu ležely v bezpečnostní oblasti a spočívaly ve snaze dosáhnout pokroku na cestě k uvolňování mezinárodního napětí. Otázka Československa v tomto kontextu přitom nebyla pro Bílý dům nějak zásadní a samotnou invazi prezident USA označil za „pouhou nehodu na cestě k uvolňování napětí”. Žádný protest nepřišel ani z britské strany, jelikož by to mohlo poškodit její obchodní vztahy s Moskvou. Francie měla v té době své vlastní starosti spojené s protestním hnutím, žádné podpory se Praha nedočkala ani ze strany Rakouska, jehož ministr zahraničí a budoucí generální tajemník OSN Kurt Waldheim nařídil, aby vydání víz československým občanům bylo pozastaveno. 

Jedinou velmocí, která se postavila za Československo a odsoudila srpnovou invazi, byla právě komunistická Čína, říká Macek.

„Předseda komunistické strany Číny Mao Ce - tung invazi ostře odsoudil, pročínsky orientovaná Albánie na protest vystoupila z Varšavské smlouvy,” uvedl český expert.

Dohoda dvou velmocí

Podle názoru bezpečnostního analytika Jana Schneidera by v případě, kdyby sovětské vojenské jednotky dostaly povolení zůstat na území Československa i po vojenských cvičeních Varšavské smlouvy, k násilné invazi v roce 1968 možná nikdy nedošlo. Rozmístění sovětských vojsk v Československu mělo být totiž součástí vyrovnání taktických pozic mezi NATO a východním blokem.

„Jak vyplynulo ze sovětsko-amerických jednání v Glassboro 1967 – zřejmě šlo o vyrovnání taktických pozic obou vojenských bloků, které bylo podmínkou dalších strategických rozhovorů o jaderném odzbrojení, které pak probíhaly bez ohledu na rozhořčení kvůli okupaci Československa a byly zakončeny smlouvou SALT I v roce 1972. To rozhořčení se spíše týkalo způsobu provedení, nikoliv samotného faktu. Ten byl zřejmě domluven,“ tvrdí expert.