Ve svém facebookovém příspěvku předseda Trikolóry Václav Klaus ml. podotýká, že invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a následné potlačení pražského jara se mimo jiné dají vnímat jako důsledek souboje mezi komunisty, kde řada zrádců ve vedení strany pozvala cizí armádu za účelem upevnění svých vlastních mocenských pozic. Klaus ml. rovněž zdůrazňuje, že tito kolaboranti nebyli potrestaní ani po roce 1989.

Vojska Varšavské smlouvy měla zásadní úlohu v událostech, které se odehrávaly v roce 1968, zatímco v následujících letech opěrným bodem tehdejšího režimu v Československu byly místní organizace a silové jednotky.

„Tu každodenní práci tady ale pak dělali dvacet let naši domácí lidé. Cizí armáda byla zalezlá někde za Lysou nad Labem a moc se neukazovala, celých dvacet let,” říká český politik.

Podle Klause mladšího za zmínku stojí i události ze srpna 1969, když bylo zaznamenáno drsné potlačení protivládních protestů.

„Teror v srpnu 1969 a brutální potlačení demonstrací občanů dělali čeští milicionáři a policejní jednotky. Tuhle část začátku normalizace v srpnu moc nezdůrazňujeme,” zdůraznil šéf Trikolóry.

Dohoda dvou velmocí

Podle názoru bezpečnostního analytika Jana Schneidera by v případě, kdy by sovětské vojenské jednotky dostaly povolení zůstat na území Československa i po vojenských cvičeních Varšavské smlouvy, k násilné invazi v roce 1968 by možná ani nikdy nedošlo. Rozmístění sovětských vojsk v Československu mělo totiž být součástí vyrovnání taktických pozic mezi NATO a Východním blokem.

„Jak vyplynulo ze sovětsko-amerických jednání v Glassboro 1967 – zřejmě šlo o vyrovnání taktických pozic obou vojenských bloků, které bylo podmínkou dalších strategických rozhovorů o jaderném odzbrojení, které pak probíhaly bez ohledu na rozhořčení kvůli okupaci Československa a byly zakončeny smlouvou SALT I v roce 1972. To rozhořčení se spíše týkalo způsobu provedení, nikoliv samotného faktu. Ten byl zřejmě domluven,“

tvrdí expert.

Jako další potvrzení této skutečnosti slouží i slova vlivného amerického diplomata Henryho Kissingera, jenž kdysi uvedl tři důvody, proč se Washington rozhodl nevměšovat se do vnitřní roztržky ve Východním bloku. Prvním bylo to, že se Američané pevně drželi principu vzájemného nevměšování se do cizí sféry vlivu, který vyplýval z Jaltské dohody. Další příčinou se stalo to, že tehdejší americký prezident Lyndon Johnson nechtěl, aby tento konflikt zmařil jednání o jaderných zbraních mezi Moskvou a Washingtonem. Nakonec možný úspěch reformy v Československu by nebyl pozitivním výsledkem nejen pro sovětské vedení, ale i pro americké politiky.

„A za třetí si vůbec nepřáli, aby pražské jaro zvítězilo a prokázalo přednosti socialismu s lidskou tváří. Pro ně bylo naopak podstatné, aby socialismus vůči kapitalismu neprokázal žádné své kvality,“ uvádí Schneider s odkazem na slova Kissingera.