Místopředseda strany Národní socialisté, publicista Přemysl Votava v tom vidí symbolický význam. V rozhovoru pro Sputnik vzpomíná na události 21. srpna 1968, které v Praze zažil. A dělá nečekané závěry.

Votava: Rok 1968 byl tak trochu nešťastným rokem. V té době již několik let probíhala agrese USA proti Vietnamu (1964–1973), válka se statisíci padlých, zavražděných, s miliony vyhnaných z domovů. Tato válka měla přímou souvislost se srpnem 1968. Srpnová okupace tak „přikryla“ agresi USA. A západní státy tehdy uvítaly vstup armád Varšavské smlouvy do Československa (odsoudily jej, ale ne příliš vehementně, pozn. red.), protože to tak trochu zastínilo tu jejich agresi ve Vietnamu. V samotných USA byli v témže roce zavražděni Martin L. King, přední bojovník za občanská práva černochů, a Robert Kennedy, rozhodný odpůrce vietnamské války. Také západní Evropa žila v občanském varu. Takže všechny ty události v roce 1968 trošičku mají nějaké souvislosti. A ten samotný vstup Varšavské smlouvy do Československa byl nešťastným aktem. Já si myslím, že časem si to Varšavská smlouva, tehdy Sovětský svaz, uvědomil. Proto i Spojené státy, které byly velice dobře informovány o přípravách vstupu Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa, tak ony o tom věděly a myslím si, že mlčely, řekl bych, že s tím souhlasily. Nic pro Československo neudělaly. Byla to pouze nějaká slovní podpora, ale nic jiného se od USA čekat nedalo, protože věděly, že je to určitý rozkol, který nastal uvnitř Varšavské smlouvy. A jak jsem se na to díval tehdy jako mladý kluk, bylo mi 25 let, měl jsem 11 dnů po svatbě. Byl jsem v Praze. Samozřejmě jsem jako drtivá většina občanů ten vstup odsoudil. Byli jsme tím trochu zaskočení, nečekali jsme to. Pro nás ti naši představitelé, ať to byl Alexandr Dubček, ať to byl Ludvík Svoboda, to tehdy byly osobnosti, za kterými my jsme stáli. Mnohé srpnové vzpomínky mně zůstaly, připomínám si tu dobu, byli jsme naivní, stáli jsme sami proti tankům.

Na stránkách rukojmi.cz jste připomněl jednoho sovětského tankistu, který se podle vašich slov u rozhlasu rozplakal. Jeho otec osvobozoval v roce 1945 Brno. Mohl byste o tom něco říct trochu podrobněji? 

My jsme ještě s několika přáteli z továrny ČKD, kde jsem dělal, tak jsme spontánně šli k Československému rozhlasu na Vinohradskou třídu. Tam stálo několik tanků, byla tam převrácená tramvaj. Samozřejmě tam docházelo k nějakým nepředloženým věcem. Někteří mladí lidé na ty tanky házeli pixly s barvou. Jeden tank v Italské ulici dokonce hořel výbuchy. A ti lidi stáli kolem tanků a mluvili se sovětskými vojáky, byli to Sověti. Většina lidí tehdy uměla rusky, učili jsme se ruštinu. A oni prostě kritizovali ten vstup a tak dále. Byl jsem u toho, když tam stál takový mladý kluk a kolem něj bylo asi 10-15 lidí. A on se tam tehdy skutečně rozplakal, protože najednou cítil nějakou vinu. On tam tehdy říkal „vždyť já nejsem nepřítel, můj tatínek tady osvobozoval Československo, osvobozoval Brno“. Tak tehdy se tam rozplakal. A já jsem si na tenhle kus historie často vzpomněl, že ti mladí kluci, co sem šli, leckdy ani nevěděli, proč sem šli. To jsem v tomhle článku připomněl.

Dnes se hodně mluví o překrucování historie. Myslíte si, že se tento proces dotkl i událostí v roce 1968?

Mě to třeba mrzí. Protože ta snaha přepsat dějiny je smutným aktem, který uráží ty miliony obětí, které padly nejen za naši svobodu, ale také za svobodu západní nebo východní Evropy. Takže tohle mě uráží. Jestli dneska slyším, že 50. léta byla horší než nacismus, tak je to znevažování té historie. Dokonce bych řekl, že je to vyzdvihování nacismu. Když někdo řekne, že nacismus byl lepší než 50. léta u nás, tak s tím prostě nemůžu souhlasit. Když vidím, že sochy národních hrdinů, vlastenců, jsou káceny, nebo ty názvy ulic jsou odstraňovány, ať je to Jan Šverma nebo Julius Fučík, teď vidíme i snahu na Ludvíka Svobodu, který zaplatil životem členů své rodiny za svoji odvahu, že šel tehdy bojovat za hranice Československa, byl velitelem toho východního sboru, osvobozoval značnou část Československa, včetně některých dalších států. Osvobozoval Kyjev, Polsko atd. Takže to přepisování historie je obrovská urážka těch našich vlastenců. Pokud jde o „Pražské jaro“, nikdo si to dnes nepamatuje, že západní svět naše „Pražské jaro“ příliš nezajímalo, měl své starosti…. Generálové tak dostali zelenou ve hře mocných. Svět se zastyděl, poplácal nás po zádech, ale to bylo vše… Pražské jaro trvalo jen krátce, rodilo se mnoho nadějí, lépe se nám dýchalo, poznávali jsme dosud nepoznané. Přesto to byl podivný rok, svět ještě nezapomenul na hrůzy 2. světové války a již byl ve vleku nové.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.