Tyto události se v Rusku do nynějška označují opatrným slovem „vpád“, v Česku a na Slovensku jsou označovány jinak, za „okupaci“. 

„Samotní Češi, když viděli v ulicích Prahy ráno 21. srpna tanky, si ovšem nemysleli, že jsou okupováni v tom pravém slova smyslu.“ Tato výpověď náleží bývalému korespondentovi sovětských novin Izvestija v Praze, ekonomovi a publicistovi Vladlenovi Krivošejevovi, který byl očitým svědkem těchto událostí. Nabízíme vám záznam z besedy, která je uložena v archivu redakce.

„V noci z 20. na 21. srpna roku 1968 jsme seděli tři v naší kanceláři v Praze, já, zástupce šéfredaktora Rudé právo Zdeněk Hoření a překladatel do ruštiny Semjon Biller. Mluvili jsme o hrozbě příchodu vojsk. Přesvědčoval jsem je, že je to absurdní. Semjon říkal, že jsem naivní. Uprostřed noci jsem musel doslova přátele vytlačit ven, protože jsem ještě musel dokončit článek o tom, jak se v československých podnicích plní sovětské zakázky. A jen co jsem si sedl k práci, tak mi volal šéfredaktor Hoření: Vladlene, poslouchej, vaši už jsou tady. A já jsem oponoval: Přestaň bláznit! Ale on volal znovu: Poslouchej, jak to tam hučí. Otevřel jsem okno a na nebi to opravdu hučelo: každých 30 sekund proletěl Iljušin směrem na letiště v Ruzyni. Volám tedy korespondentovi do Varšavy. Ale v Praze na telefonní ústředně zněl místo klasického ženského hlasu mužský hlas, který říkal: žádné spojení. Tak volám do Budapešti kolegovi Borisovi Rodionovi, ale na ústředně byla stejná odpověď, že není spojení. Tak si zapínám rádio a najednou slyším znepokojivý hlas hlasatele Rádia Praha: Všichni, kteří nespíte, vzbuďte ty, kteří spí. Důležité vládní oznámení. V rozporu se spojeneckou smlouvou překročila hranici Československa vojska SSSR a Varšavské smlouvy… A další ráno jsem pod oknem kanceláře viděl tank. Stál přímo na tramvajových kolejích. Tak jsem si pomyslel: Proč se musel postavit zrovna do cesty, vždyť tam zavazí. Na ulicích se scházeli Pražané ve skupinách a velmi se rozhořčovali. Myšlenka o okupaci ze začátku vůbec nepřišla. Sovětským vojákům, kteří se vykláněli z poklopů, kde bylo zřejmě v tento srpnový den velmi velké horko, říkali, že tu panuje klidný život. Proč tedy přijeli? I já jsem mluvil s našimi tankisty. Byl jsem ohromen. Jeden z nich si myslel, že jsou v Německu, druhý řekl, že musí ochránit Čechy před fašisty, kteří se každou chvíli chystají zmocnit Československa. Co tedy museli propagandisté vložit těmto mladým mužům do hlav? V očích našich lidí bylo však vidět překvapení. Viděli krásné město, dobře oblečené lidi, výlohy plné zboží a jídla, což tehdy v SSSR nebylo,“ vzpomíná novinář.

Během vpádu Vladlen Krivošejev pracoval v Československu již tři roky, psal rubriku „Zkušenosti našich přátel“ o ekonomické reformě, tedy o snaze spojit tržní mechanismy s plánovanou ekonomikou. Články se tiskly v Moskvě a autor v nich neskrýval své nadšení pro to, co viděl. Po vpádu odmítl psát články o „druhém osvobození“ Československa, neskrýval své rozpaky a protest proti příchodu vojsk i v sovětském velvyslanectví. Lev Tolkunov, šéfredaktor novin Izvestija, který cítil empatii s pražským povstáním, svého korespondenta kryl, jak jen to šlo. Ale když přišla směrnice z Prahy, že má být Krivošejev odvolán, nic dělat již nemohl. A brzy na to stáhli i samotného šéfredaktora novin za „krátkozrakost“.  Bývalý korespondent se tak potácel bez práce, pak se horko těžko zaměstnal v turistickém oddělení při radě odborů, kde pracoval patnáct let. Události ze srpna roku 1968 velmi změnily osud Vladlena Krivošejeva, donutily ho mnohé věci přehodnotit, zejména tedy příčinu srpnových událostí.

„Sovětští jestřábi z armády chtěli, aby byla v Československu rozmístěna vojska. Čtyřikrát oslovili prezidenta Novotného s takovou žádostí. Motivovali to tím, že prý jsou křídla socialismu chráněna (v NDR, Polsku, Maďarsku a Rumunsku vojska byla), a ve středu kruhů od západních hranic do hranic se Sovětským svazem se otevírá díra. Říkali, že se musí zavřít. Novotný však pokaždé odpovídal: není nutná vojenská základna, v případě potřeby se vojska v Československu objeví během 2-3 hodin. Což se vlastně i stalo. Politickým autoritám v Kremlu, společnosti byla úmyslně vnucována myšlenka, že československé reformy vedou ke zhroucení socialismu, k vpádu vojsk Západního Německa. I když samozřejmě „zhoubný vliv“ reforem pražského jara nemůže sovětský systém, který se nechtěl reformovat, podceňovat,“ myslí si Krivošejev.

Jaké pocity zažíval v srpnu roku 1968 v Praze sovětský novinář? Styděl se vyjít na ulici, kromě toho to bylo i nebezpečné. Na dveře kanceláře někdo namaloval šibenici. Když se to stalo, čeští přátelé jej doslova začali střežit. „A tehdy v Praze mě, jako mladého a zdravého člověka, poprvé zabolelo srdce,“ přiznal se Vladlen Krivošejev.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.