Je něco nezdravého v naší společnosti, je tam až cosi shnilého, ale kdo mezi nás ten již zapáchající kompost nakydal? Povím Vám malou příhodu, která nejlépe bude inspirovat situaci, že cikáni u nás nejsou diskriminovaní, že nepotřebují vylhané filmy, jako Cesta ven, že nepotřebují nic. Jim totiž chybí to podstatné. Touha po změně. U kočovného etnika dost divné, ale pokud někomu vezmete smysl života, tak pak mu nezbude nic a jen přežívá.

Ze života hmyzu | bří. Čapkové

„Jsem včera jela autobusem a lekla jsem se. Byl tam cikán,“ začal rozhovor. „No, žiješ v Ostravě, tak co se divíš?“ zazněla odpověď. „Ale né, on necestoval, on ten autobus řídil,“ byla stále udivená. „Jo. Aha. A co je na tom divného? Tedy pokud ho neukradl a nevezl do sběru. Sem tam i slepé kuře zrno najde,“ nenechal se vyvést z míry a dodal: „Oni nejsou všichni stejní, jen těch jiných je tak málo, že Tě to udiví, když takového potkáš.“

Byl nad věcí. Už pracujícího cikána v životě viděl a tudíž ví, že to není jen pohádka vyprávěna agenturami k začlenění za nehorázné peníze, kdy výsledek je jen předražená pohádka. Ví, že i to se někdy stane.

Pokud je mým přáním, aby mne okolí bralo, tak se o to musím snažit a restrikce většiny, pozitivní diskriminace menšiny, je jen násilí na přirozenosti. Příkazy a nucením milovat nikoho nepřinutíte. Kdo změnit se chce, ten se změní. Kdo ne, tak tomu nepomůže ani milion neziskovek a ani proinvestované miliardy, které končí vesměs v kapsách aktivistických zlodějů a „potřebným“ nepomohou.