Někteří teologové se snaží oslabit nebo zamlčet všechno, co připomíná staré dobré časy církevního dogmatismu a klerikalismu, jemuž se pokoušeli někteří odvážní vatikánští předáci na 2. Vatikánském koncilu (1962–1965) čelit.
(Na snímku profesor Mojmír Grygar)
2.
Buď jak buď, biskup Augustin docenil úlohu násilí při upevnění a šíření křesťanské víry, a způsob, jak zajišťoval jednotu obce, se stává archetypem všech pozdějších vyhraněných organizací, spolků, stran, států, říší, svazů, hnutí. V tom má Vaculík pravdu: způsob, jak biskup Augustin a jeho následovníci nelítostně potírali všechny rozvraceče jednoty církve, má nadčasovou platnost. Kolik jen dějiny od té doby zažily krvavých scén vyobcování, ničení, likvidace, střílení, věšení všech, kteří se, byť jen o píď, o slovo, o zdánlivě malou úchylku, odkláněli od „generální linie“. Vypuzování cizorodých členů rodiny sugestivně vylíčil Kafka v novele Proměna. Kolikrát jsme byli jen v našem dvacátém století svědky, jak se rodiny, obce, strany, státy zbavovali svých brouků, kazitelů klidu, rozvracečů, rozbíječů, skrytých nepřátel, renegátů, kacířů. Augustin – jak jinak? – dával přednost přesvědčování, ale když tvrdá hlava nebyla s to jeho názor přijmout, muselo nastoupit násilí. Základním Augustinovým principem byla láska, ale byla to za prvé, za druhé a za třetí láska k Bohu, od té se všechno odvíjelo a té se také všechno podřizovalo. Nechceš se, hříšný člověče, podvolit Bohu? Nechceš tím projevit svou lásku k němu? Potom ti musí přijít na pomoc násilí, kterým tě vytrhneme z drápů ďábla a přivedeme k lásce, pravdě a štěstí. A to je také známá stará píseň, její dávné i aktuální projevy není třeba uvádět. Neškodí však připomenout, odkud se tato chmurná melodie vzala.
3.
Někteří teologové se snaží oslabit nebo zamlčet všechno, co připomíná staré dobré časy církevního dogmatismu a klerikalismu, jemuž se pokoušeli někteří odvážní vatikánští předáci na 2. Vatikánském koncilu (1962–1965) čelit. Tak se stává, že jsme svědky jakési nečekané modernizace katolické víry. V souvislosti s pandémií koronaviru se vynořila myšlenka, zda tato moderní egyptská rána není důsledkem božího trestu. Není to nic nového – kolik jen máme po vlastech českých morových sloupů a jiných pomníků, jimiž věřící děkovali světcům za záchranu. Jistě: světec nemůže morem, válkou, povodní, zemětřesením trestat hříšné lidi, to může pouze Bůh, jak nás o tom učí legenda o Sodomě a Gomoř. Starozákonní Hospodin–Jahve nenechá „národy a pronárody“ na pochybách, že je pánem světa a že by se lidé měli mít před ním na pozoru:
„Přistupte, pronárody, a slyšte,
národy pozorně poslouchejte.
(...)
Hospodin j rozezlen na všechny pronárody,
rozhořčen na všechny jejich zástupy,
Zničí je jako klaté,
vydá je na porážku.
Jejich skolení budou pohozeni,
bude se táhnout puch z jejich mrtvol.
Hory se rozplynou v jejich krvi.“
„Můj meč na nebi je zpit hněvem
Hle, sestupuje vykonat soud nad Edómem,
nad lidem, nad nímž jsem vyhlásil klatbu.
(...)
Je to den Hospodinovy pomsty,
rok odplaty v soudní při Sijónu.
Izaiáš 34: 1–3,5,8
Sledujeme-li však reakce našich předních katolických kněží, teologů, kazatelů a pedagogů na pandemii, nemůžeme se ubránit dojmu, že dnešní Bůh již není ten starozákonní Hospodin–Jahve, že se změnil, nemá již přímý vztah ke svým lidem (dal například Davidovi možnost, aby si sám vybral jeden ze tří možných trestů), nemíchá se do přírodních procesů (pan Marek Vácha mluví o „vratkosti našeho vesmíru“) a ani to prý ani nemůže. Slovo vratkost je ovšem pojmem lidským, příroda nezná katastrofy, nehodnotí potopy, zemětřesení, požáry, epidemie, vyhynutí dynosaurů a tisíců jiných živočišných a rostlinných druhů jako něco zlého, nepatřičného – vše se děje podle neosobních zákonů. Proto, pozoruje-li člověk mnohé přírodní děje, nutně dospívá k závěru, že příroda je krutá, necitelná, cynická. Ale kdo ji takovou udělal, nastavil? V některých případech sami lidé, buď z neznalosti přírodních zákonů, z nedbalosti, ze zlé náhody, ale také úmyslně (Hirošima), způsobují katastrofy a potom se utíkají k Bohu a prosí ho, aby je zbavil trestu.
Rozumím katolickým teologům, že již nemohou lidi strašit Jehovou, ani barokním Bohem, který viděl člověka jen jako „hřích, hnis, vřed, puch, popel, bláto, trupl“ (jezuita Bedřich Bridel), a že chtějí nám říct něco, co by nás zbavilo falešných představ a iluzí. Pan profesor Vácha mluví o tom, že Bůh „není ten růžový z obrázků“, který „se stará, aby se nám vedlo dobře“, ale na druhé straně „Bůh v tom (v pandemické krizi) jede s námi“, pomáhá nám tím, že nám dal rozum, a teď už je jen na nás, jak situaci zvládneme. Připomíná-li pan Vácha rozum, nemluví z něho kněz, ale vystudovaný biolog a genetik. Kdyby použil kněžské argumenty, musel by přiznat, že člověk v rozhodujících chvílích používá víc emocí (viz dnešní Trumpovo křižácké tažení proti Číně), ne rozum. Ten je, běda, velmi často zapřažen do věcí skrz na skrz zlých, do příprav nových dokonalejších a ničivějších kosmických, biologických a elektronických válek.
(Citáty M. Váchy jsou převzty z Aktuálně.cz, 11/4/20)
6. 8. 2020