Tzv. Istanbulská úmluva se opět stala předmětem diskuse. Zatímco česká vláda rozhovory o této záležitosti odkládá, podporovatelé konvence začali obviňovat dotčené politiky z tolerování, nebo přímé podpory násilí na ženách. To však není pravda. Na druhé straně dokument propaguje genderovou ideologii a je krokem k nahrazení rodinné výchovy výchovou sociální.

Zatímco někteří lidé vidí v dokumentu všechny druhy zla, hlavním problémem je to, že Úmluva podporuje implementaci módní ideologie genderu do právních systémů jednotlivých zemí.

Na první pohled je zvláštní, že v preambuli Istanbulská úmluva prohlašuje, že jejím cílem je bránit slabší pohlaví před násilím, ale zároveň přidává pojem „gender“ do srozumitelného a jasného pojmu „žena“. Jako by o genderové identitě nebylo rozhodnuto podle přírody, ale podle sociálního vzdělávání. No, progresivisté nutí tento nesmysl lidem po dlouhou dobu. Podle nich společnost určuje holkám a chlapcům jejich „genderové role“.

V Česku se zatím zdá, že myšlenka, že výchova v „toxickém mužském“ prostředí nutí dívky žehlit oblečení a nechat chlapce řídit auto, nebo že jsou tucty pohlaví, se zdá absurdní. Ale to tak nemusí být navždy. Istanbulská úmluva je prvním tak důležitým dokumentem, který si klade za cíl ukotvit genderovou ideologii jako mezinárodně uznávaný nástroj reedukce „šovinistické“ společnosti.

V úmluvě je „gender“ zmiňován v různých formách asi dvacetkrát. Snaha propagovat genderovou ideologii často vede k absurdním a nesmyslným formulacím, které používají pohlaví a gender jako dvě různá slova. V jiných částech dokumentu to není tak zábavné. Například v části, která uvádí, že „strany učiní vše potřebné pro to, aby se každý občan, zejména muži a chlapci, aktivně podílel na prevenci všech forem násilí“. To znamená, že každý občan, ale hlavně „šovinští muži“, jsou podezřelí.

Není divu, že konzervativní polská vláda nehledí laskavě na něco, co jí dává pokyn k přijetí genderu jako sociálního konstruktu a zavádí mechanismy, včetně povinného mezinárodního sledování, k „opravě“ chyb výchovy rodiny. Liberálové obviňují Poláky z odmítnutí Istanbulské úmluvy, aby mohli mlátit své manželky. Co by ale řekli, kdyby museli ratifikovat mezinárodní smlouvu, která by je nutila definovat manželství pouze jako svazek muže a ženy?

Nikdo samozřejmě nemůže být nucen přijmout konzervativní ideologii na mezinárodní úrovni. Ale progresivisté chtějí tímto způsobem prosazovat svou víru. A to je jádro problému. Mezistátní úmluvy mají přednost před vnitrostátními zákony, včetně ústavních. V mnoha zemích se genderová ideologie přirozeně stává součástí právního systému jednoduše proto, že jsou u moci liberálové. V případě Istanbulské úmluvy je snaha prosadit její zásady do vnitrostátních právních předpisů v jednom celku, aniž by zástupci zemí hlasovali o každém konkrétním návrhu v parlamentu.

Proti samotnému jádru úmluvy, kterým je boj proti násilí na ženách, samozřejmě neexistuje žádná námitka. Pro evropské země však úmluva nepřináší vůbec nic nového, žádný pokrok, pouze popisuje to, co je již dlouho součástí nejen právního systému, ale také sociálních hodnot.

Pro zlepšení postavení žen na celém světě by bylo lepší očistit Úmluvu o genderové ideologii a prosadit ji na úrovni OSN, nejen v Radě Evropy.

Nakonec je však spor o Istanbulskou úmluvu marný, protože progresivisté pravděpodobně stejně uplatní svou genderovou ideologii. Jediné, co po tomto boji zbude, bude poněkud více rozdělená, zmatená a dezinformovaná společnost. Jako po každé takové bitvě.

Je však zajímavé, že progresivisté tak ochotně připouštějí, že chtějí ovlivňovat výchovu dětí přímo v rodinách. Návrhy na nahrazení rodinné výchovy státní reedukací nejsou vynálezem 21. století. Asi před 170 lety přišli Marx a Engels ve svém komunistickém manifestu s podobným nápadem: „Buržoazní rodina zmizí … Obviníte nás za to, že chceme zastavit vykořisťování dětí rodiči?“

Nahraďte „buržoazní rodinu“ pojmem „tradiční rodina“ a tady to máte, inovace starého marxismu k modernímu neo-marxismu. Takže když shledám, že hádka o Istanbulské úmluvě je příliš emotivní a často založená na mylných představách, trvám na tom, že nesmíme dovolit neo-marxistům označit ty, kteří odmítají státní zásahy do výchovy rodiny, kvůli jejich víře a hodnotám, jako barbary, kteří bijí ženy.

Individuální svoboda musí mít vždy přednost před kolektivistickými nároky. A pokud jde o individuální svobodu, rodina je v první linii. Proto se to stalo také cílem neo-marxistů, kteří nás chtějí znovu vzdělávat. Totalitní geny jsou vždy nepochybně odhaleny mimo jiné tím, že jejich nositelé chtějí odebírat děti od svých rodičů, poskytovat jim výchovu svou cestou, jako to udělal Hitlerjugend nebo Komsomol, a vytvořit tak „novou“ osobu. V minulosti však byl výsledek vždycky strašlivý.