Jak upozorňuje Bašta, tento rok je z hlediska vývoje mediálního prostředí výjimečný zejména proto, že veřejnoprávní média nás stále více zásobují novými pohled na historii.

„Na jednu stranu to vítám, protože již před třemi stoletími ruský učenec Michail Lomonosov pronesl, že národ, který nezná minulost, nemá budoucnost. Na druhé straně pak způsob, jakým nám naši minulost servírují, až příliš připomíná postřeh George Orwella o ovládání budoucnosti. Za prvních sedm měsíců roku 2020 jsme se dověděli mnohé o tom, kdo vyhrál (případně nevyhrál) II. světovou válku, kdo nás osvobodil a kdo okupoval,“

uvádí Bašta.

Nečekaných obratů v tom, jak by se nyní mělo uvažovat o donedávna zcela konsenzuálních otázkách minulosti, se objevilo docela hodně a zdá se, že tato tendence bude pokračovat.

„Některé dřívější slovní spojení se přestala používat, takže z německé nacistické okupace zbyla jen ta nacistická. Dá se z toho vyvodit, že v letech 1939 – 1945 jsme sousedili s jakýmsi dnes již zaniklým Nacistskem. Prahu nikdo neosvobozoval, nepočítáme-li vlasovce, ta se osvobodila sama,“ uvádí Bašta s tím, že útok České televize na prezidenta Ludvíka Svobodu naznačuje jisté pokračování ve směru prosazování zcela opačných významů vůči minulosti.

Zajímavé je na tom podle něj to, jak sílí kategorické chápání naší totalitní minulosti, kterou, jak se zdá, bude již navždy symbolizovat jen proces s Miladou Horákovou a dalšími 11 obžalovanými.

„Milada Horáková byla odsouzena k trestu smrti a jako jediná žena v politických monstrprocesech 50. let popravena (spolu se Závišem Kalandrou, Janem Buchalem a Oldřichem Peclem). Bezesporu šlo o jeden z největších justičních zločinů v naší novodobé historii. Způsob, jakým naše média tuto připomínku sedmdesátého výročí popravy pojala, se stal součástí kampaně zaměřené jak proti KSČM, tak proti všem, kdo nesdíleli tuto poněkud bulvární formu připomínání minulosti,“ upozorňuje Bašta.

V této souvislosti je podle něj logické, že další obětí tohoto „mediálního běsnění“ se stal historik a děkan Filozofické fakulty UK Michal Pullmann.

„Je obviňován z relativizování historie a nedostatečného odsuzování zločinů minulého režimu. Novináři volají po jeho odvolání z postu děkana. Dopustil se totiž neodpustitelného hříchu, když se odvolával na zjištění historiků, kteří konstatují, že nacismus i stalinismus se vedle represivního aparátu opíral také o celospolečenský konsenzus,“ zdůrazňuje Bašta s tím, že hlavním sdělením děkana je myšlenka, že kromě samotné komunistické nomenklatury se na teroru podílela také i československá společnost.

„Stačí připomenout rezoluce požadující trest smrti pro souzené v politických procesech,“ odůvodňuje Bašta tvrzení Pullmanna.

Děkan tak podle vysvětlení Bašty vidí hlavní důvod, proč totalitní režim přežil tak dlouho, právě v oné celospolečenské podpoře.

Bývalý český velvyslanec ale přiznává, že jemu osobně se podobný náhled na dějiny trochu příčí.

„Od šedesátých do devadesátých let jsem byl konfrontován s postupným odhalováním zločinů stalinismu a jeho pohrobků. Stal jsem se úředně puncovaným nepřítelem režimu, když jsem byl nejprve odsouzen za podvracení republiky, pak jsem podepsal Chartu 77 a vedli mě jako nepřátelskou osobu,“ vysvětluje svou zkušenost s minulým režimem.

Zároveň ale Bašta podotýká, že chápe nutnost studování mechanismu vzniku a fungování totality. „Zaměření pullmannovců (tak některým historikům nadávají) na každodennost a tichou celospolečenskou podporu minulého režimu o tom může hodně vypovědět. Demokracie je diskuse. I o věcech, které se nám nelíbí,“ shrnuje Bašta.

Závěrem se pak podělil o další svou myšlenku, která ho napadla při setkání s tímto Stalinovým citátem: „Vždycky jsem si myslel, že demokracie je vláda lidu, ale právě soudruh Roosevelt mi jasně vysvětlil, že demokracie je vláda amerického lidu.“

„Trochu se bojím, aby nám soudruh Biden příští rok nevysvětloval, že demokracie je

vláda amerického černého lidu. Pardon, Černého,“ opravil se bývalý český velvyslanec a politický analytik Jaroslav Bašta.