Jak již bylo naznačeno, Hampl své povídání začíná poněkud odvážnými a kritickými slovy, že daný dokument představuje bezprecedentní útok na občanské svobody. Podle jeho mínění totiž míří přímo na ty nejcitlivější prvky lidské psychiky, sexuality a pohlavní identity.

„Ani nacisté či komunisté ve svém nejbrutálnějším období nezašli tak daleko. Z postupu, který zastánci ratifikace zvolili, je zřejmé, že si byli dobře vědomi, že narazí na odpor veřejnosti, nejsou schopni obstát v otevřené diskuzi a musí se spoléhat na zatajování, lhaní a manipulaci,“ uvádí Hampl.

Pokračuje také tím, že i když byl tento dokument nakonec z programu vlády stažen, je dle něj jen otázkou času, kdy se to změní.

„Všichni, kdo se o záležitost trochu zajímají, vědí, že je to vítězství jenom dočasné. Že budou následovat další pokusy o její prosazení,“ myslí si.

Co když Istanbulskou úmluvu schválí?

Logicky tak vzniká otázka, zda bude Istanbul schválen či ne. Při hledání této odpovědi musí lidé dle Hampla vzít v úvahu, že nejde pouze o jeden konkrétní dokument.

„Ty stejné ničemnosti se dají prosadit pod jiným názvem, případně mohou být rozděleny do řady menších kroků. Vedle toho budou probíhat přímo pokusy o zavedení Istanbulské úmluvy (v případě schválení by byla nadřízena zákonům ČR),“ představuje svůj pohled na věc.

Zdůrazňuje však, že přitom bude platit stejné pravidlo – byrokratické aparáty zpravidla vítězí nad lidovými hnutími.  

„Lid je silnější než byrokracie ve chvílích vzepětí. Může být svolána obrovská demonstrace, zorganizována podpisová akce, vláda může být zaplavena dopisy, mohou se formovat celá masová hnutí. Ale to vše je časově omezené. Lidé se unaví, potřebují se vrátit ke své práci, zase řešit záležitosti svých rodin, vydělávat na složenky… zkrátka mají spoustu jiných starostí,“ podotýká.

Dodává, že i z politické sféry přichází příliš mnoho věcí, kterým je třeba se bránit. U této příležitosti tak připomněl, že také běží pokus o jednorázové zaplavení českých zemí muslimskými kolonisty a pokus o odzbrojení místního obyvatelstva. Poukazuje tak na to, že se byrokratický aparát neunaví.

„Úředníci přicházejí každý den znovu do práce a pokoušejí se o ty stejné věci. Mají neomezeně času a neomezeně finančních prostředků. Totéž platí o politických neziskovkách,“ dodal.

...zbytky občanských svobod budou zlikvidovány

V závěru tedy Hampl vyjadřuje přesvědčení, že dříve či později převáží byrokracie a Istanbul bude přijat.

„A poslední zbytky občanských svobod (budou, pozn. red.) zlikvidovány. Rodiče budou vychovávat děti s tím, že pokud dají klukovi plastovou pistolku nebo mu budou pouštět westerny, riskují odebrání dítěte, případně uvěznění (Istanbulská úmluva v této souvislosti výslovně zmiňuje „nepodmíněné tresty“.) Rodiče se budou muset smířit i s tím, že aktivisté budou jejich děti manipulovat a přemlouvat ke kastraci. Rodiče nebudou mít právo o tom se svými dětmi dokonce ani mluvit,“ doplnil.

Právě to všechno totiž dle něj z Istanbulské úmluvy vyplývá. A i když by v první fázi zřejmě nebyla aplikována všechna pravidla, dříve či později by došlo na úplné naplnění požadavků úmluvy. „Istanbul by byl nadřazen českým zákonům,“ upozorňuje sociolog.

„Istanbulská úmluva zavedena bude, pokud se nepodaří rozehnat současnou Radu vlády pro rovnost žen a mužů, co je těleso ovládané těmi nejzběsilejšími extrémisty, jaké lze v současném genderovém feminismu najít. A pokud nebudou rozpuštěny obdobné akční skupiny působící na ministerstvu práce a sociálních věcí a na ministerstvu spravedlnosti. A pokud nebude odvolána vládní zmocněnkyně pro lidská práva paní Válková (ano, je to ta stejná osoba, která je známa svým pochvalným výrokem o zacházení s obyvateli v době nacistického protektorátu),“ uzavírá dané téma.

Istanbulská úmluva

Istanbulská úmluva představuje nejkomplexnější mezinárodní smlouvu o boji proti násilí páchaném na ženách.

Dokument byl přijat v Istanbulu v roce 2011 všemi 47 členskými zeměmi Rady Evropy a měl by bránit, jak již bylo uvedeno, násilí na ženách. Má v sobě shrnuty standardy zabránění násilí, zabezpečení ochrany a trestného stíhání zločinců.

Česká republika jako jeden z posledních unijních států dokument podepsala až v květnu roku 2016, dosud však nedošlo k její ratifikaci Parlamentem ČR.