Jak vypadá současný investiční model pro nový blok v Dukovanech?

Než se podrobněji vyjádřím k navrhovanému investičnímu a finančnímu modelu, které současná vláda předložila pro realizaci nového bloku v jaderné elektrárně Dukovany, pokusím se téma zasadit trochu do kontextu. Rád bych také zdůraznil, že nejsem právník, ekonom. O danou oblast se však dlouhodobě zajímám a snažím se ji sledovat. V současné době se nejen v Evropské unii vytváří enormní tlak na snižování emisí oxidu uhličitého až k dosažení uhlíkové neutrality. Projevuje se to i podporou růstu cen emisních povolenek a realizace dalších nástrojů pro potlačení využívání fosilních zdrojů. Znamená to stále intenzivnější elektrifikaci různých oblastí a snahu o nízkoemisní elektroenergetiku. Realizace celkové uhlíkové neutrality není myslitelná bez úplného odchodu od fosilních zdrojů v elektroenergetice.   

Česká republika zdědila z minulosti velmi robustní a dobře vybudovanou energetickou soustavu. Ta už však stárne, a zároveň je stále velmi silně závislá na uhelných zdrojích. Posledními většími nově dokončenými zdroji byly v roce 2000 dva bloky v jaderné elektrárně Temelín, paroplynový blok elektrárny Počerady v roce 2014 a větší počet rozsáhlejších fotovoltaických elektráren o celkovém výkonu 2 GWp v letech 2008 až 2010. V následujících dvaceti až třiceti letech bude potřeba nahradit uhelné elektrárny, které končí kvůli stáří nebo nesplnění náročnějších emisních limitů. Kolem roku 2035, nebo v nejlepším případě o deset let později, doslouží i současné bloky v jaderné elektrárně Dukovany. Svoji životnost však vyčerpají i v současnosti instalované fotovoltaické a větrné elektrárny.

Česká republika má kvůli geografickým podmínkám poměrně omezené možnosti pro využívání vodních, větrných i fotovoltaických zdrojů. Zdroje na biomasu pak konkurují produkci potravin a environmentální funkci krajiny. Navíc se nelze spolehnout čistě na fluktuující a na počasí závislé zdroje – je potřeba mít i zdroje stabilní, nezávislé na počasí a umožňující regulaci sítě. Z tohoto pohledu má Česko dva možné scénáře energetického mixu. Prvním je nízkoemisní mix, který je dominantně tvořen kombinací obnovitelných a jaderných zdrojů s příspěvkem zdrojů plynových, dominantně v podobě decentralizovaných kogeneračních jednotek. Druhým možným scénářem je kombinace obnovitelných a fosilních zdrojů, kde by velkou část musely tvořit paroplynové bloky. I v něm by byl jistý podíl jaderné energie dodávané jadernou elektrárnou Temelín. Je třeba zdůraznit, že na rozdíl od prvního není ten druhý scénář nízkoemisním. V obou scénářích bude zapotřebí se zaměřit i na zavádění akumulace a chytré aplikace sítí na mikroúrovni i rozšiřování možností spolupráce v elektroenergetice s našimi sousedy.

Současný stav přechodu k nové energetice

Česká republika schválila svou státní energetickou koncepci a v roce 2015 její aktualizaci. Ta je založena na poměrně otevřeném konceptu přechodu k nízkoemisnímu mixu, kde jsou jednotlivé možné zdroje navrhovány v poměrně širokých koridorech. To umožňuje v budoucnu využít technologické průlomy v konkrétních oblastech a optimalizovat vývoj energetického mixu podle měnících se podmínek. Bohužel se však už řadu let nedaří dohodnout na reálných krocích. Stagnuje realizace všech nízkoemisních zdrojů. Zásadním problémem je nalezení vhodných finančních modelů, které by umožnily budování různých typů ve velmi silně pokřiveném tržním prostředí. Bohužel se většina zainteresovaných subjektů více soustřeďuje na torpédování návrhů, které se jim nelíbí, než na hledání kompromisu pro realizaci různorodého mixu.

V současné době je velmi důležité hledání mantinelů pro potenciální shodu na prvních krocích k rozběhnutí cesty k nízkoemisní energetice. Ty by měly ukázat, co je u nás reálně uskutečnitelné. Jeden blok postavený v Dukovanech sice pochopitelně neřeší ani náhradu všech starých bloků v této elektrárně, ale ukáže, zda jsme schopni takový projekt reálně uskutečnit, a jak je efektivní a ekonomický. Pokud se vydaří, je možné na základě zkušeností s ním případně realizovat další. Stejně tak realizace prvních větrných turbín po dlouhé stagnaci a fotovoltaických elektráren i akumulačních systémů ve větším měřítku neřeší celkový problém nízkoemisní energetiky, ale ukáží reálné možnosti, které u nás v této oblasti existují. A právě na jejich základě pak lze postupovat dále.

Investorský a finanční model pro jaderné zdroje

Česká republika nedokáže realizovat nízkoemisní mix bez využití jaderné energetiky a výstavby nových jaderných bloků. V tom panuje poměrně dobrá shoda napříč politickými stranami i napříč veřejností. Velmi velkou výhodou u nás je, že by se nové bloky stavěly v existujících elektrárnách. U veřejnosti i politických subjektů tam existuje velmi silná podpora této výstavby. Ovšem nepanuje shoda, kde stavět, jaký investorský a finanční model zvolit a jaké podmínky dát na dodavatele. Po zrušení výběrového řízení na dva nové bloky v Temelíně už nastalo takové zpoždění, že z časového hlediska je prioritou náhrada Dukovan. Je třeba zajistit, aby se v této elektrárně nepřestala vyrábět elektřina. O tom už je docela dobrá shoda mezi většinou subjektů, které výstavbu nového bloku podporují.

Existují dva hraniční investorské modely. V prvním případě si stát objedná stavbu u investora, který si shání potřebné finance a nese veškerá rizika stavby. Stát nedává žádné záruky. V tomto případě jsou poměrně drahé úvěry na stavbu i pojištění rizik. Stavba je realizována za účelem zisku investora a nutně tak musí být zajištěna rychlá návratnost. V druhém případě realizuje investici přímo stát. Cena peněz (úvěr) je tak nízká, a i pojištění rizika je nízké. Hrozba politického zastavení využívání jádra je totiž významně snížena. Pro stát to navíc může být strategická investice pro zajištění dlouhodobé dodávky levné elektřiny pro průmysl a obyvatelstvo. Nemusí tak trvat na rychlé návratnosti a vysoké míře zisku. Zisku dosáhne prostřednictvím průmyslu a obyvatelstva, které těží z levné elektřiny. Příkladem prvního může být výstavba nových bloků EPR v elektrárně Hinkley Point C ve Velké Británii. Jaderný blok je velmi velká a velmi dlouhodobá investice. Elektřinu by měla dodávat více než šedesát let. Taková investice a cena elektřiny z ní je velmi citlivá na cenu peněz (úroků z půjček) a zvolený finanční model. První čistě investorský model za účelem zisku vede k velmi vysoké ceně elektřiny pro spotřebitele přesahující 100 EUR/MWh, jak vidíme i na příkladu Hinkley Point C. Příkladem čistě státní investice je maďarská výstavba nových bloků v elektrárně Paks. V tomto případě jde čistě o strategickou investici státu a předpokládaná cena elektřiny je tak nízká, mezi 50 – 60 EUR/MWh.

Je pochopitelně možné vybrat investorský a finanční model, který je mezi těmito hraničními případy a pro zajištění financování a tvorbu ceny využívá i jiné nástroje. Tím je třeba model využitý při výstavbě bloku Hanhikivi ve Finsku. Každý z nich má svá pozitiva a negativa. Žádný není ideální. Některý se bude líbit více některým skupinám a jiný pak jiným. Je však třeba najít shodu a vybrat jeden.

Vládní model pro nový blok v Dukovanech

Vláda vybrala model, který kombinuje prvky obou zmíněných modelů. Zajišťuje dominantní část půjček této investice, a tím i velmi nízkou cenu (úroky) těchto peněz. Zaručuje také, že v případě změny podmínek pro využívání jaderných bloků státem tuto stavbu přebere a případné ztráty z tohoto důvodu nepadnou na investora. Na druhé straně investorem bude firma ČEZ, která ponese rizika při zadání a průběhu výstavby. Případné náklady z nezvládnuté realizace projektu půjdou na vrub této firmy.
Hlavní důvody výběru takového modelu jsou dva. Velmi široký vstup státu umožňuje reflektovat jeho strategické potřeby a zajištění nízké ceny elektřiny z tohoto zdroje. Výhoda zapojení firmy ČEZ je dána tím, že je to jediná firma v Česku, která má s budováním a provozem jaderných bloků značné zkušenosti. Byla to firma, která realizovala přípravu výstavby nových bloků v Temelíně i v Dukovanech. Zkušení odborníci a týmy, které výstavbu bloku v Dukovanech připravují, jsou jejími zaměstnanci. Není pravděpodobné, že by stát dokázal řídit tuto stavbu lépe. Efektivnější bude, když bude mít široké možnosti dozoru, což smlouva předpokládá.

Kritika takového modelu zazněla zatím hlavně z úst pana Michala Šnobra a můžete si ji poslechnout v interview na DVTV. Je třeba zdůraznit, že se jedná o investora, který je v čele převážně zahraničních spekulativních investorů. Tvoří tak hlavní blok minoritních akcionářů ČEZ. Z jeho pohledu je takový postoj plně pochopitelný. Pan Šnobr už v minulosti ukázal, že v oblasti spekulativních investic je opravdu vynikající expert a dokáže zajistit svým klientům i sobě velmi vysoký zisk. Z jeho hlediska je dlouhodobá strategická investice ČEZ nevýhodná, nevede k rychlému a vysokému zisku akcionářů nebo možnosti velmi výhodných spekulativních prodejů akcií. Z jeho pohledu je naopak velmi výhodná strategie zabránit výstavbě jaderných bloků, přinejmenším ji co nejvíce odložit. V takovém případě bude stát nucen nakonec zajistit rychlou výstavbu paroplynových bloků, pravděpodobně s dominantním využitím firmy ČEZ. V tomto případě půjde o rychlou investici a při celkovém nedostatku elektřiny, který v regionu nastane po odstavení německých jaderných bloků a velkého počtu uhelných elektráren, s velmi vysokou ziskovostí. A to bez ohledu na cenu ruského plynu, který bychom v tomto případě dostávali nejspíše z Německa. Zahraničním akcionářům ČEZ nemusí vysoká cena elektřiny v Česku vadit.

Pan Šnobr, stejně jako Piráti, preferuje, pokud už by se jaderný blok stavěl, investiční a finanční model, při kterém by byl výhradním investorem stát. V současném vládním modelu sice zajištění dominantní části půjčených peněz a záruky, že nebude firma ČEZ nést rizika z politického vlivu na jadernou energetiku, velmi omezuje případný negativní vliv na firmu, ale na druhé straně je pravda, jak popisuje pan Šnobr, že k ovlivnění firmy velkou dlouhodobou strategickou investicí přece jen dojde. A je nutné vidět postoj státní či rodinné firmy, kde se uvažuje o dlouhodobé prosperitě a předávání z generace na generaci, na jedné straně. Na druhé straně pak odlišný postoj krátkodobých investorů, kteří potřebují realizovat co nejrychleji co nejvyšší zisk.

Důvody postoje pana Šnobra jsou jasné a jím velmi dobře vysvětleny. U postoje Pirátů a STAN je otázkou, zda nejde čistě o využití tématu k politickému střetu a nutnosti se negativně vymezit proti politickému konkurentovi. Podobné je to pravděpodobně i u dalších politických subjektů. Většina deklaruje podporu rozvoji jaderné energetiky u nás a výstavbě bloku v Dukovanech. Proti jsou z významnějších stran pouze Zelení, TOP 09 pak ústy různých svých členů deklaruje postoje pro výstavbu i proti ní.

Rozdělení financování zdroje a tvorba ceny

Navržená smlouva předpokládá, že stát zajistí půjčku na 70 % nákladů investice, firma ČEZ pak zajistí zbývajících 30 % a případné dodatečné náklady. Náklady investice budou známy po předložení nabídek a výběru konkrétního dodavatele. Je tak potřeba počítat s jistým intervalem. Proto je v návrhu dána hodnota horní hranice případné půjčky. Financování by stát zajišťoval v době výstavby bezúročně a v době provozu s úrokem 2 %.

Stát zároveň bude následujících třicet let vykupovat veškerou elektřinu z nového bloku za stanovenou cenu. Pokud bude její hodnota pod cenou silové elektřiny, povede to ke snížení regulované části ceny elektřiny pro spotřebitele. V opačném případě se regulovaná cena pro spotřebitele v závislosti na velikosti jističe zvýší. Tuto smlouvu lze po uplynutí zmíněných třiceti let prodloužit o deset let, a to i opakovaně. Vládní představitelé předpokládají, že je vysoká pravděpodobnost, že ceny silové elektřiny budou v době využívání jaderného bloku vyšší. V opačném případě pak budou doplatky pro spotřebitele zanedbatelnou částí regulované části platby za elektřinu.

Jak už bylo zmíněno, před výběrem dodavatele a sepsáním smlouvy s ním nelze znát náklady investice a pochopitelně ani stanovit cenu, za kterou bude stát elektřinu z nového bloku elektrárny Dukovany vykupovat. Vláda předpokládá, že čisté náklady vybudování, bez započtení ceny peněz, pojištění a zisku, budou okolo 160 miliard korun. Je to založeno na zkušenostech s dosavadní výstavbou prvních bloků III. generace. V odhadu je započteno navýšení ceny, které se u těchto prototypových bloků projevilo i vlivem zvýšení bezpečnostních požadavků po havárii v jaderné elektrárně Fukušima I. Zároveň se předpokládá jistá míra zlepšení při výstavbě následujících bloků stejného typu, které už mají dobře definovaný a odzkoušený projekt. Přehled odhadů cen budovaných a dokončovaných bloků ukazuje značnou závislost na konkrétním případu, kurzu koruny a dalších parametrech. Je zde značný rozptyl a je třeba zdůraznit, že v Evropské unii se buduje jen velmi malý počet nových reaktorů a objevují se značné problémy dané legislativními překážkami a obecně negativním politickým postojem k jaderné energetice.

Zmíněná investiční cena čistých nákladů vybudování vede s předpokládaným nastavením finančního modelu k hodnotám, které se pohybují okolo 60 EUR/MWh. Připomeňme, že v těchto letech bývá cena silové elektřiny v našem regionu, kterou se obchodníci předzásobí, okolo 45 EUR/MWh. Ovšem po uzavření jaderných elektráren v Německu, uhelných bloků v celém regionu a předpokládaném navýšení ceny emisních povolenek se dá předpokládat i značný nárůst. Dá se tak předpokládat, že cena elektřiny z nového bloku bude nižší.

Konkrétní nastavení této ceny však bude možné až po výběru dodavatele a nastavení konečných podmínek. To je důvod, proč současné smlouvy žádnou konkrétní výkupní cenu neuvádějí a bude uvedena až v následné smlouvě. Ta bude podepsána až po výběrovém řízení a konkretizaci potřebných parametrů. Připomeňme, že podle předběžného scénáře by se během tohoto léta měly schválit smlouvy pro rámce investičního a finančního modelu a následně by se měla informovat Evropská komise. Ta by měla obdržet notifikační formulář a měla by začít probíhat notifikace. Do konce roku 2022 by měl proběhnout výběr dodavatele a poté by měly být do roku 2024 definovány finální parametry financování a výkupní ceny nového zdroje. V té době bude úplně jiná vláda a pravděpodobně i jiná politická garnitura, která bude rozhodovat o realizaci projektu za daných podmínek a případném podpisu smlouvy o realizaci projektu. Právě současná opozice může být tou, která bude určovat konečné parametry.

V současné době se největší část opozičních politiků vymezuje proti tomu, že vláda neříká přesně, kolik bude nový jaderný blok občany stát. Jak už jsem psal, hlavní problém je, že nikdo nemůže přesně říci, jaká bude cena nového bloku a cena elektřiny z něho. Stejně tak, nikdo neví přesně, jaká bude v budoucích letech cena elektřiny. Vláda předložila své rámcové odhady. Lze pochopitelně předložit jiné a diskutovat o tom. Přesné hodnoty však nyní nedá nikdo. Takže kritika a volání po přesnosti v této oblasti jsou do značné míry nesmyslné a samoúčelné. Lze také pochopitelně nastavit různý model hrazení případného rozdílu v cenách výkupních a silové elektřiny. Nemusí být zahrnuto v regulované části ceny elektřiny. Může být například hrazeno státem z jeho daňových a dalších výnosů. Každé z těchto řešení má svá negativa i pozitiva. Mám však dojem, že kdyby vláda vybrala libovolnou jinou variantu, bude ji opozice kritizovat také.

Výběr dodavatele

Velmi důležitý bude výběr konkrétního dodavatele. I zde může, a pravděpodobně i bude, stát uplatňovat svůj vliv a strategické zájmy na podmínky tendru. V principu je šest pravděpodobných účastníků. Ve všech případech jde o nejmodernější bloky III. generace s odpovídajícími bezpečnostními parametry. O výběrové řízení se zajímá americká společnost Westinghouse se svým reaktorem AP1000, jihokorejská společnost KHNP s reaktorem APR1400 nebo jeho menší variantou APR1000, francouzská EDF s projektem vycházejícím z modelu EPR, pravděpodobně zmenšeným, ruská společnost Rosatom s reaktorem VVER1200 a čínská společnost CGNP s reaktorem Hualong One (HPR1000) a projekt konsorcia Areva a Mitsubishi Atmea. Je však stále otevřenou otázkou, které z těchto projektů se reálně přihlásí.

Každý z uvedených modelů má své silné i slabé stránky. Pokud se v nejbližší době podaří úspěšně spustit bloky APR1400 ve Spojených arabských emirátech, bloky VVER1200 v Bělorusku a první bloky Hualong One, budou mít právě Jižní Korea, Rusko a Čína velkou výhodu z poměrně úspěšné kontinuální výstavby jaderných bloků u sebe a různých částech světa. Velmi důležité pro kvalifikaci ruského reaktoru v Evropské unii je obdržení licence pro zahájení výstavby v elektrárnách Hanhikivi a Paks. Potřebné dokumenty a žádost o licenci byly v elektrárně Paks podány v nedávné době. Obdržení licencí se očekává v příštím roce.

Výhodou firem Westinghouse, EDF a Areva je, že realizují bloky v Evropě a USA, ovšem průběh realizace těchto projektů je značně problematický. Pro francouzskou firmu bude důležité, jestli se bude podle plánů dařit realizovat projekt Hinkley Point C ve Velké Británii. Pro lepší posouzení je dobré se podívat třeba na současný přehled jaderné energetiky a podobnější rozbory jednotlivých uchazečů, jako jsou třeba jihokorejské firmy.

Část opozičních stran se nejčastěji vymezuje proti tomu, aby se do soutěže vpustil ruský a čínský výrobce. Argumentují možnou budoucí závislostí na tomto dodavateli a možnosti politického ovlivňování. Je však třeba připomenout, že komponenty i palivo do zmíněných reaktorů dodává více různých dodavatelů. Palivo pro ruské i čínské bloky dokáže zajistit i firma Westinghouse. Ta nyní dodává třeba palivo pro ukrajinské bloky typu VVER1000. Stejně tak jsou dodávány i různé části elektrárny. Pro realizaci ruských bloků VVER1200 v elektrárně Hanhikivi ve Finsku a Paks v Maďarsku dodá kontrolní systém francouzský dodavatel Framatom a turbíny budou od firmy GE. Velké množství komponent by bylo u naší realizace dodáváno českými firmami. Vysoký podíl českých dodávek se předpokládá a jeho velikost bude určitě jedním z kritérií výběru. Je také možné dát podmínku při využití ruské nebo čínské nabídky využít dodávku kontrolního systému od firmy Framatom nebo Westinghouse. Řídicí systém firmy Westinghouse se ostatně použil při dokončování prvních dvou bloků v Temelíně. V Dukovanech a Temelíně se využívají ruské bloky a neznamená to naši politickou či jinou závislost na Rusku. Ta bude naopak značná v případě, že se rozhodneme pro realizaci mixu plynu a obnovitelných zdrojů. Plyn bude dominantně z Ruska a silná je i závislost Evropy na fotovoltaických panelech z Číny.

Důležitým argumentem vlády, kterým zdůvodňuje neochotu některého z potenciálních dodavatelů dopředu vylučovat, je větší šance dosáhnout dobré ceny při větším počtu účastníků soutěže. Je otázka, zda výzvy ODS, STAN, TOP 09 a Pirátů pro vyloučení Ruska a Číny z tendru mají opravdu reálné podklady v ochraně bezpečnostních strategických zájmů státu, nebo jde spíše o pokračování zviditelňování některých politiků či stran pomocí nepromyšlených silných výkřiků na Twitteru, přejmenování ulic a likvidace soch, které mají s reálnou bezpečnostní politikou státu společného jen velmi málo. Důležité je pečlivé nastavení podmínek tendru a zajištění strategických zájmů státu v něm. A to už bude pravděpodobně realizovat příští vláda. Bylo by tak velice vhodné, aby se místo volebního boje a výkřiků realizovala v opozičních stranách seriózní analýza.

Závěr

Jak jsem se snažil ukázat, Česko má dvě možnosti. Buď postaví svou energetiku na kombinaci obnovitelných a jaderných zdrojů nebo na kombinaci obnovitelných a plynových (i velkých paroplynových) zdrojů. Obě cesty mají svá pozitiva i rizika. U jaderných zdrojů je největší výzvou realizovat velkou jadernou investici v prostředí, které není velkým strategickým investicím a také jaderné energetice nakloněno. U řešení s využitím plynových bloků je velké riziko dáno vývojem postoje k antropogenním vlivům na vývoj klimatu. Plynové bloky nejsou totiž, v případě započtení emisí skleníkových plynů z těžby a dopravy plynu, v tomto ohledu příliš lepší než bloky uhelné. Pokud se ukáže, že mají emise skleníkových plynů opravdu dramatický vliv na klima, jak se někteří obávají, musely by se nově vybudované plynové zdroje velmi brzy uzavírat. Plyn opravdu není nízkoemisním řešením. Dalším rizikem je v tomto případě velmi pravděpodobná silná závislost na Rusku. Z ekonomického hlediska je problém, že plyn dodávaný přes Německo u nás určitě nebude levnější než pro Německo. Hůře se tak zajistí konkurenceschopnost našeho průmyslu.

V současném vysoce dotovaném a regulovaném prostředí elektroenergetiky velmi vzdáleném od tržního, které je navíc velmi nestabilní, je opravdu téměř nemožné realizovat velkou dlouhodobou strategickou investici. Realizovatelných finančních modelů je tak omezený počet. Žádný není ideální a bez oprávněných kritických výhrad. Při výběru finančního modelu a jeho parametrů tak vždy půjde o kompromis. Stejně tak neexistuje ideální dodavatel, každý z reálně dostupných má svá pozitiva i rizika. I zde je třeba zvolit nějaký kompromis a s žádnou volbou nebudou všichni spokojeni.

Hlavním důvodem pro zastavení tendru na dostavbu Temelína byla právě neexistence finančního a investičního modelu. I to je důvod současného postupu, kdy se nejdříve vyjednává investiční a finanční model a jeho schválení Evropskou komisí. Teprve poté proběhne výběrové řízení. Alespoň podle mě je tento přístup, který doporučil zmocněnec pro výstavbu nového bloku Jaroslav Míl, správný. Navrhovaný investiční a finanční model je v rámci možností poměrně velmi dobrý a měl by vést k požadovaným cílům. Tím hlavním není zahájení výstavby bloku, ale klíčové je jeho úspěšné dokončení. Pochopitelně i já si dovedu představit některé úpravy či rozdílné varianty řešení některých otázek, ale myslím, že jde o velice dobrý kompromis, který má velmi dobrou šanci na úspěšnou realizaci. Navíc jsou Jaroslav Míl a jeho tým schopni tuto realizaci uskutečnit, ať už se konečné parametry budou nastavovat s jednou nebo druhou politickou garniturou. Pochopitelně pouze s takovou, která cestu k nízkoemisnímu mixu s využitím jaderné energetiky považuje za přínosnou.

Pokud opoziční strany podporují stavbu nového jaderného bloku, bylo by dobré, aby si vážně promyslely, zda opravdu chtějí toto téma využít pro politický boj proti současné vládní koalici. Jestli to stojí za shození současného kompromisního rámce. Mohou mít představu, že po svém vítězství mohou zvolit a začít realizovat nový a „lepší“ rámec pro stavbu jaderného bloku. V takovém případě však dojde k dalšímu poměrně dlouhému období přešlapování bez jakékoliv garance, že se dospěje k opravdu lepšímu modelu. Naopak, už změny po ukončení tendru na dostavbu Temelína ukazují, že čas má klíčovou úlohu. A nyní se dostáváme už tak blízko době, kdy je třeba reálně naši energetiku přebudovat, že další delší zdržení už mohou přinést jenom škody. Můžeme dospět do stádia, že se reálná možnost přechodu k nízkoemisnímu mixu zablokuje a bude nutné rychle postavit paroplynové bloky nebo prodloužit využívání starých uhelných bloků. Byla by to dobrá zpráva pro zahraniční minoritní akcionáře ČEZ nebo provozovatele fosilní energetiky. Osobně si však myslím, že pro Českou republiku a její občany by to byla zpráva špatná.