Meteority, které padají na naši planetu, jsou fragmenty nejstarších těles, která vznikla v rané Sluneční soustavě, a zároveň nepatří do soustavy planet nebo dalších velkých objektů. Nejrozšířenější meteority jsou chondrity, které se z hlediska složení neliší od Slunce (s výjimkou helia a vodíku), jejich hmota nezakusila ani tání ani tuhnutí a miliardy let tak zůstaly prakticky stejné. Naproti tomu achondrity mají za sebou tání a podobají se zemním bazaltům.

Ve vesmíru však existují také železné meteority, které se mohly vytvořit z magmatu a možná také z kovového jádra starodávného tělesa. Stačí, aby bylo masivní a stihlo projít diferenciací – rozdělení na strukturální vrstvy: kůra, plášť a jádro.

Má se za to, že jejich zdrojem je velký asteroid Hebe. Minerální a izotopické složení se shoduje s mnoha chondrity nalezenými na Zemi a také IEE meteority (některé z nich zahrnují dokonce vodu a organické látky).

Předpokládá se, že na úsvitu své existence se jednalo o diferencované těleso s kůrou, pláštěm a jádrem, které ale nedokázalo vyrůst v plnohodnotnou planetu. Kromě toho všeho mohlo být jádro dokonce kapalné a dále generovat magnetické pole, které je podobné tomu, které je na Zemi.

Intenzita magnetizace

Tým profesora Benjamina Weisse z Massachusettského technologického institutu (MIT) použil synchrotronové rentgenové paprsky z urychlovače BNL, aby prozkoumal intenzitu magnetizace částic železa ve vzorcích IEE meteoritů. Ve skutečnosti si mnoho z nich zachovalo stejnou orientaci.

Podle vědců by síla původního magnetického pole mohla dosáhnout několika desítek mikrotesla, což je srovnatelné s globálním magnetickým polem Země. K vytvoření takového pole muselo polotekuté jádro dosáhnout v průměru alespoň několika desítek kilometrů. Meteority IEE se mohly tvořit z hmoty, která ztuhla pod vlivem svého magnetického pole.

Na základě modelu, který byl vytvořen autory, bylo potvrzeno, že planetesimála (malá kamenná nebo ledová tělesa o velikost jednotek km) s tekutým jádrem může přežít kolize, které by vyhodily část hmoty bohaté na železo z jádra blíže k povrchu. Na tomto místě mohlo dojít k zmrznutí a železné částice zafixovaly svou orientaci podél siločar magnetického pole Země. Poté mohlo uběhnout několik milionů či miliard let: planetesimály se tak nestaly planetami a ochladly, jejich jádra zmrzla a přestalo již vytvářet magnetické pole.