Na úvod politik poznamenal, že tento status není z jeho hlavy. Napsal ho před skoro devadesáti lety Tomáš Baťa. Podle Klause ml. se skoro u všeho podstatného nic nezměnilo.

„Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. ˂…˃ Potřebujeme mravní stanovisko k lidem, k práci a k veřejnému majetku. ˂…˃ Nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic˂…˃,“ napsal Tomáš Baťa v roce 1932.

Klasu ml. podotkl, že stejně jako před devadesáti lety je společnost k podobným apelům rozumu, moudrosti a činorodosti hluchá.

„Bohatství ale skutečně vzniká z práce. Vzniká aktivitami svobodných lidí a firem. Nikdy ho nevytváří vláda nebo finanční triky a dluhy,“ zdůraznil zakladatel Trikolóry.

Poté autor komentáře přichází s řadou otázek.

„Dnešní společnosti je to ale jedno. Tehdejší společnost v této části světa mířila k nacismu a komunismu. K čemu míříme teď? Tehdy střední Evropa tendovala k ideologiím, které se později (netrvalo jim to dlouho) ukázaly jako vražedné a devastující. Z čeho čerpáme/te optimismus, že nové nastupující ideologie – budou jiné?“ stojí v příspěvku politika.

V této souvislosti předseda Trikolóry uvádí další citát, tentokrát od publicisty, jehož specializací je evropská integrace.

„Výjevy klečících postav v amerických a evropských ulicích a na sportovištích jsou alegorií Západu, který je na kolenou – Západu duchovně vyprahlého, mravně a kulturně uvadajícího, dezorientovaného, ustrašeného, odlidštěného, zajíkajícího se ve své korektnosti, zbloudilého mezi falešnými modlami, zadluženého, vymírajícího,“ napsal letos Tomáš Břicháček.

Kdo ponese prapor normálního světa?

Rovněž Břicháček podotkl, že s kulturní válkou dnes nestojíme na rozcestí, jak by to někteří rádi viděli.

„Rozcestí jsme nechali daleko za sebou,“ poznamenal.

Dále v příspěvku stojí odkaz na známého anglického spisovatele.

„Když se lidi dostanou na okraj propasti, je to milovník života, kdo bude mít odvahu uskočit zpátky, a jen pesimista bude dál věřit v pokrok,“ stojí slova Gilberta Chestertona.

Podle Břicháčka obhajoba normálního světa před rozvratem je dnes prvořadým politickým programem a životním postojem dneška.

V této souvislostu Klaus ml. připomněl, že před devadesáti lety nesli prapor normálního „starého“ světa anglosaské země.

„Přes nezměrné oběti – to byla vítězná strana. Nyní se bohužel geograficky nějaká nadějná oblast těžko hledá – spíše to připomíná Orwellovo rozdělení světa na Oceánii, Eurasii a Východní Asii – kde to bylo vše špatně,“ dospívá k závěru politik.

„Žijeme však tady a teď a budou tu žít naše děti, musíme se vlajku normálního světa snažit vztyčit. Je to velice těžké – omračují nás líbivými hesly (před devadesáti lety to dělali taky): Proinvestujeme se do prosperity; Chytrá karanténa; Digitalizace (v Číně jsou v tom mimochodem už dost daleko – a takhle si představuji peklo); Záchrana planety,“ pokračuje ve své kritice současnosti autor.

„Každý den vám za podpory médií lžou, ale žijeme tady a teď – musíme se snažit ukazovat jinou cestu. Ať je naděje malá či ještě menší. Historie ukazuje, že z malé naděje často povstane něco velkého,“ poznamenal.