Sputnik: Víme od vás, že se Karel Gott znal s Vladimírem Vysockým, žena Vysockého Marina zářila v čs. filmu. Představil byste čtenářům svou činnost a co vás s Vladimirem Vysockým spojuje?

Mgr. Jiří Klapka: Celý život se věnuji česko-ruským vztahům, zejména hudebním. Osobnost Vysockého nelze pominout. První informaci o něm jsem měl v 70. letech, když mi kamarádi studenti z Moskvy přivezli kazetu. Nechali mě poslechnout Vysockého hlas, který mi připomínal Jacquese Brela… Bylo tomu špatně rozumět, nejprve jsem nahrávkám nemohl přijít na chuť. Potom jsem se postupně o Vladimiru Vysockém dozvídal více. V 80. roce zemřel, letos je to 40. let…

Vysockij se k nám postupně dostával… Souhrnně řečeno: Lidové nakladatelství vydalo knížku jeho písní v překladu Jany Moravcové. Alfred Strejček měl pořad z jeho písní, pojal záležitost akademicky. Zdeněk Junák v Brně koncipoval program o Vysockém, který mu připravil tehdejší znamenitý dramaturg Státního divadla v Brně (dnes Národní divadlo v Brně, pozn. aut.) Jaromír Vavroš. Zejména bych připomněl vystoupení Milana Dvořáka, dle mého je to nejlepší překladatel Vladimíra Vysockého, zřejmě jej nejlépe cítí.

Nelze pominout, co udělal pro propagaci Vysockého a jeho písní v ČR Jaromír Nohavica. Vzpomínám si na jeho úspěch s dvěma písněmi Pravda a lež a Rozhovor u Televize. Zde Jarek používal překlady Milana Dvořáka. V polovině 80. let byl požádán, aby do Mladého světa přeložil některé písně Vysockého. Přeložil je. Vyšly na barevné dvoustraně. Studenti je zpívali.

K popularizaci Vysockého značně přispěla také soutěž Puškinův památník – ARS POETICA. Funguje u nás 55 let, kde Vysockij zněl v originále. Nikomu to nevadilo [u nás za socialismu, pozn.].

Puškinův památník tu má dlouhou tradici. Došlo k nějakému přerušení v letech devadesátých, v letech porevolučních?

Vůbec nedošlo k přerušení. Tato soutěž-přehlídka existuje od roku 1967; na Slovensku byl památník zahájen dokonce v roce 1959. (Připomněli jsme si šedesáté výročí.) Jeho písně zněly i v Domě sovětské vědy a kultury i v klubu Svazu sovětsko-československého přátelství – AURORA. Tam zněly překlady Milana Dvořáka. Vystupovala s nimi Zuzana Talpová, herečka a šansoniérka, Standa Oubram, – byl to velmi slavný program.

Milan Dvořák dodnes s Věrou Slunéčkovou vystupuje s programem o Vysockém, resp. vystupuje s programy o životě a díle Vysockého. Myslím, že Dvořákovy překlady jsou nepřekonatelné. K Milanovi bych se vrátil poznámkou, že v druhé půli 80. let vyšel v SSSR sborník veršů písničkářů s audiokazetou. Požádali jsme zahraniční literaturu, že bychom rádi udělali česko-ruskou verzi. Chtěli jsme, aby to bylo uděláno tak, aby se vše dalo zpívat. Oslovil jsem tehdy Milana Dvořáka. Knížka vyšla, otevřel jsem ji. Místo přebásnění tam byl doslovný překlad. Od Milana jsem se dozvěděl, že mu kdosi zavolal a on musel tu svou velkou práci, již měl s přebásněním, hodit do koše. Byl požádán („kýmsi“) o stoprocentní překlad, bohužel… Soubor veršů Vysockého Pravda a Lež, které se dají česky zpívat, vyšel až v roce 1997. Je to reprezentativní výbor písniček a konečně i ukázka překladatelského mistrovství Milana Dvořáka.

V 80. letech to vypadá, že si i v SSSR uvědomili, jakého skvostného barda ztratili…

V 80. letech byla zvláštní situace. Na Neumanovy Vinohrady přijela herecká partnerka Vladimira Vysockého Alla Děmidovová, a první slova její byla: „Jiří, prosím, neptejte se mě na Voloďku…“ Já jsem se nechystal, ale i tak to bylo trochu zvláštní. Ani ve Zpěvníku ruských písní jsme nemohli opominout Vladimira Vysockého, je tu Píseň o příteli, jsou tu překlady jak Dvořákovi, tak Nohavicovy. Mně Vladimir Vysockij zprostředkovaně, osobně jsem se s ním nesetkal, provází celý život.

Nastěhovali jsme se do Roztok, proti nám bydlí kaskadér Antonín Hausknecht, dělal dubléra Vjačeslavu Tichonovovi v seriálu Sedmnácti zastavení jara. Vzpomínal, jak byl v SSSR s autorodeem a jak dívky, s nimiž se tam (účinkující) seznámili, by byly rády šly na koncert Vysockého. Osobně jej neznal, ptal se tedy produkčního, zda by nezařídil vstupenky. Pak přišel jakýsi menší člověk v placaté čepici. Řekl: „Hele, já vás tam dovedu, budete sedět na pódiu.“ Ptali se jej, „zda to nebude interpretovi vadit“. Odpovědí bylo, že nebude. Zeptali se jej: „Jak to zařídíš?“ Načež muž v čepici odvětil: „Já jsem Vysockij.“ Od té doby se Tonda Hausknecht s ním přátelil a hezky na něj vzpomíná.

Můj kamarád Dr. Bartík mi vyprávěl, že se Karel Gott s Vysockým znal. Mám i fotografii, již mohu ukázat. Je o tom svědectví, na fotce je rok 1972, jsou zde Dr. Pavel Bártík, Vladimir Vysockij a Karel Gott. Jednu postavu na fotce jsem nedokázal identifikovat. Fotek je asi šest. Je zajímavé, že Karel Gott nazpíval jednu píseň Vysockého na albu, které vyšlo až roku 1989. Docela zvláštní, když slyšíte Gottovu kantilénu místo („chrapláku“, pozn. aut.) typického podání Vysockého. Písničku otextoval tuším Ivo Fišer. Nicméně v českém vydání byla tato písnička poprvé přeložena Janou Moravcovou. Písnička se jmenuje Jeden muzikant.

Poslední manželka Vysockého, Marina Vladyová, byla u nás známá už z poloviny 50. let. Má teta, fotografka, fotila na natáčení filmu V proudech, kde Marina Vladyová (film československo-francouzské koprodukce) ztvárnila roli mladé novinářky. Její tehdejší manžel Robert Hossein, pozdější hrabě de Peyrac (herec má ázerbajdžánský původ, pozn. aut.), tam byl v roli padoucha… Měli jsme doma fotku Antonína Zápotockého, Roberta Hosseina a Mariny Vladyové.

Na závěr, dovolíte-li, ukázka mistrovství Milana Dvořáka. Zazpívám vám Vysockého písničku s Dvořákovým překladem. (Intepretaci písně, viz reportážní video). Zajímavé je, jak Milan Dvořák překládá některé typicky ruské pasáže.

Pane magistře, děkujeme za písničku i za rozhovor.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.