Ale proč znovu zní slovo „sporný“ ve vztahu k pomníku? A měl by se pomník slavného vojevůdce vrátit na Malostranské náměstí? V rozhovoru se Sputnikem o tom rozjímá místopředseda Národních socialistů Přemysl Votava.

Votava: Nemusím být velkým historikem, abych pochopil záměr radnice Prahy 1. Umělecká hodnota tohoto pomníku, jistě velká, zde nehraje nějakou podstatnou roli, radnice učinila jen další krok k rehabilitaci „starého mocnářství“. Nejde o první krok, zejména v Praze se postupuje velice rychle. V Čechách se říká, že s jídlem roste chuť. A tak se stalo, že císař František Josef I. i s manželkou Žofií se před časem v tichosti zabydleli v Praze přímo v historické budově Národního muzea. K dokonalosti tohoto trendu je nutno uvést, že z jeho blízkosti byli odstraněni, opět v tichosti, národní hrdina Julius Fučík a prof. Zdeněk Nejedlý...  Tento trend má své pokračování i v nedávném návratu Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. Jako občané jsme svědky falešné hry. Na jedné straně až brutálně mizí pomníky hrdinů z východní fronty, spojené s osvobozením Československa, příkladem je pomník maršála Koněva, ale nabízí se vzpomenout i na onen slavný smíchovský tank, který byl dokonce „znevážen“ samotnými poslanci PČR hned krátce po listopadu 1989. Těchto příkladů je více. Otázka zněla, zda jsem pro návrat tohoto památníku? Mám k tomu tyto výhrady: Malostranské náměstí je v blízkosti Parlamentu ČR, zde by zbytečně provokoval naše poslance, či senátory, a jak již řekl před časem jeden náš „velikán“ (Jára Cimrman), památník by překážel tramvaji č. 22, zasahoval by do kolejiště....  

Josef Radeсký patří mezi nejvýznamnější vojevůdce 19. století. Jeho vojenská biografie však také obsahuje stránky, které vyvolávají u části občanů odpor. Například, že se maršál účastnil potlačování revolučních povstání v severní Itálii v letech 1848–1849. Podle vašeho názoru tato skutečnost nějak kazí jeho životopis? Znamená to, že o Radeсkém lze říci „krvavý maršál“, jak česká média představují maršála Koněva?

Maršál Radecký byl vysokým představitelem monarchie. Zde je vždy otázkou, jak má postupovat v tomto případě vrchní velitel armády. Rok 1848 byl revolučním rokem, celé mocnářství se zmítalo v revolučním kvasu, do toho revolučního vývoje zasáhla z rozkazu císaře armáda. Tedy i maršál Radecký v Itálii. Z dnešního pohledu tedy zcela nepřijatelné. Obdobně jako Radecký postupoval později i samotný císař František Josef I. proti českým vlastencům. Zcela výstižně byla Rakousko – uherská monarchie nazývána „žalářem národů“.  Dnes to pražským politikům nejspíše nevadí. Mají rozdílná měřítka. Mnozí si nepřečetli ani ten kousek historie té doby. Nebo se chtějí zalíbit Vídni.

Vracení pomníků na jejich původní místo, zbourání pomníků z historického místa, je to takový nový trend v českém životě? Proč se toto děje? Politici se snaží získat body od voličů a pamatují na nadcházející volby?

Volby budou mít nejspíše jiné téma, zde hraje spíše snaha se předvést před veřejností, nebo dokonce, a to je ještě horší, jít cestou odnárodnění. Mnozí z nich se chtějí zviditelnit, což byl asi postup onoho potřeštěného starosty, který chtěl změnit dějiny osvobození Prahy. K mizejícím pomníkům. Již v polistopadové minulosti byla odstraněna v Praze řada památníků válečných hrdinů, či osobností, které měly špatný kádrový profil. Proto byly odstraněny památníky národního hrdiny Julia Fučíka, Jana Švermy, ale dokonce i husitského kazatele Jana Želivského z Karlova náměstí. Hrdina odboje Ludvík Svoboda se také v poslední době stal terčem nestoudných útoků. Po pravdě řečeno není to nic nového, pomníky se kácely i za německé okupace, či později po roce 1948. Jen jsem si myslel, že jsme už více zmoudřeli.

Co si myslíte, je možné soudit historii z pohledu našich současných znalostí a porozumění?  Máme na to právo, je to vůbec správně?

Tato otázka je i odpovědí. Těžko někoho soudit po 100 letech, či dokonce po 200 letech. V případě Jana Želivského dokonce po 600 letech. Bohužel tento trend je zde. Každou osobnost je nutno posuzovat v kontextu té doby. Nelze ji měřit dnešním pohledem. A to je právě osud pomníku maršála Koněva, ale i dalších osobností naší historie. Připomenul jsem vlastence a hrdinu dvou odbojů generála Ludvíka Svobodu, je symbolem hrdinství. Při tom stěhování památníků mám strach i o našeho velikána Jana Žižku. Nedávno jsme si připomenuli, v trapné mediální tichosti, 600. výročí jeho slavného vítězství na pražském Vítkově. I on to má nahnuté.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.