„StB mě občas volalo a dávalo mi práci…“ (Helmut Gaensel)

Pane Gaensele, co je to ten štěchovický archiv a štěchovický poklad?

Helmut Gaensel: Štěchovický archiv jsou dokumenty, které se z pražské Pečkárny (Petschkův palác, pozn. aut.) dostaly sem do Štěchovic, Hradišťka… Štěchovický poklad byl někam sem přivezen z Berlína, ale i z jiných míst Německa.

Mohla by být součástí štěchovického poklad tzv. jantarová komnata?

Říká se, že ano, ale já tomu osobně nevěřím, poněvadž jantarová komnata byla v té době ještě ve Výmaru. Komnata existuje, ale nejspíše [je ukryta] kdesi v Krušných horách.

Říkáte, že o vás někteří Češi říkají, že jste dle nich gauner… Prý poklad naoko hledáte, ve skutečnosti ho prý nechcete najít. Jak je to možné?

Není pravda, že jej nechci najít. Nenašel jsem ho. Je pravdou, že vím hodně o pokladu. Jezdil jsem [jej hledat], byl jsem za to placený, žádný výsledek se nedostavil.

Proč?

V roce 1968 přišla invaze vojsk a tím všecko skončilo, co bylo rozděláno…

Mně jste pověděl, že kdyby se vydal světu štěchovický archiv, mohlo by to vyjevit pravou povahu činnosti některých Čechů, dále pak Němců, že by to mohlo vrhnout stín na rodinné příslušníky, příbuzné. Toto je prý za veškerou nechutí poklad najít. Říkáte, že ta vůle nebyla vlastně ani za komunistů.

Z české strany vůle nebyla v žádném případě. Že se to zatajovalo? Lidi se opravdu báli, že by tam mohlo být něco o rodičích, případně něco bezprostředně o nich samotných. Proto zájem nebyl. Dodneška není.

Vy také říkáte, že jste původně pracoval jako horník, kde se těžil uran, a vy jste se díky tomu všemu „seznámil“ s StB. Státní bezpečnost vás kontaktovala a vy jste dokonce pracoval pro československé ministerstvo vnitra. To si vás ale, jak říkáte, najalo na hledání štěchovického pokladu. Takže vůle poklad najít tu sice nebyla, přesto asi bylo dobré vědět, kde je? Mohlo by to být nějak tak? Jak to začalo s tím StB?

Pracoval jsem jako horník na Příbrami. Jednou jsem měl šichtu a zjistil jsem, že vozíky ze šachty se zbytky radioaktivního materiálu končily jinde, než měly. Na místě byl geiger (detektor) … Jistí tři pracovníci to vyklápěli na haldu, tedy jinam, než měli. Přišel jsem na ubytovnu, tomu jsem to řekl spolubydlícímu, který mínil, že bych měl věc nahlásit. Ráno jsem přišel do práce a už tam čekala STB. Řekl jsem jim pravdu. Asi jsem se jim hodil – Němec, mluvil jsem špatně česky… Znal jsem hodně věcí, občas mě volali a dali mi nějakou práci.

Pojďme udělat střih. Říkáte, že na konci války zde působil SS-Oberführer Emil Heinrich Klein, příslušník SS, který na tomto území vychovával ženisty pro wehrmacht (Pionier-Schule der Waffen SS Hradischko). Dle vás tu ukryl štěchovický poklad. Pak se dohodl, že když ženistům bude dáno vzdát se Američanům, nevyhodí do vzduchu štěchovickou přehradu. K Američanům se nedostal hned. Jak to? Přehrada zůstala celá…

V první řadě, ten Klein byl velitelem ženijní školy na Hradišťku. Dělaly se tu tunely, zkoušelo se nové střelivo atd. Že se tu má něco ukládat, se Klein dozvěděl až během roku 1944. Bedny s pokladem se sem dostaly a Klein je ukryl. To nesouviselo přímo s archivem. Na konci války se tu stavila přehrada. Klein se dohodl se starosty v okolí a partyzány. Klein slíbil, že nechá přehradu, jak je. Slovo dalo slovo, vše bylo dohodnuto a dodrženo. Klein se dostal do sovětského zajetí. Z toho se mu podařilo utéct. Dostal se k Američanům. Nakonec přišli za Američany Češi a žádali si vydání Kleina, aby ten mohl vypovídat u čs. soudu. Američané mu dali slovo, že se mu nic nestane.

Z vašeho vyprávění mi vyplývá, že Klein seděl dlouhá léta i v československém žaláři, pak se dostal v roce 1964 na svobodu. A to je chvíle, kdy se do hry dostáváte vy – Helmut Gaensel?

Plukovník Moravec mě vybral a jako špiona nasadil ke Kleinovi do Valdic, bylo to dva roky před Kleinovým propuštěním v prosinci 1964…

Chápu-li to dobře, měl jste zjistit od Kleina, kde je štěchovický poklad. Co vám vlastně řekl Klein?

Klein byl propuštěn v roce 1964. Komunisté nebyli jednotní… dohodlo se, že se poklad měl otevřít v červnu 1968. Co se ale dělo mezitím? Poté, co byl Klein propuštěn, odešel do Hamburku, kam jsem za ním jel. Klein mi tam řekl, že není schopen udělat mapu, ale že mi více řekne jistý pan Bauer. Na základě tohoto všeho jsem potom odcestoval do Brazílie. Bylo to o něco později, asi v roce 1966. Tam jsem s přestávkami žil 20 let. Dodával jsem informace přes konzulát v Sao Paulu…  Po roce 1968 jsem ale přestal spolupracovat s Československem. Pak jsem pobýval v USA, Kanadě, většinou ale v Jižní Americe, v Brazílii, Bolívii… Do roku 1989 jsem už měl tři děti, byl jsem ženat a bydlel na Floridě.

Chápu to dobře, že Klein byl propuštěn ve čtyřiašedesátém, protože měl slíbit, že až bude „za kopečkama“ (v Německu), tak poví, kde je poklad? Chápu to dobře, že na předání pokladu měli najednou zájem Němci?

Na základě toho, co mi řekl Klein a dal Bauer, jsem si byl jistý, že tu poklad je. Dostal jsem se zpět po roce 1989 a platili mě různí sponzoři, jednali jsme s Křižanem, Havlem… Hlavně musíte vědět, že co vám povídám, to se odehrávalo v průběhu dlouhého časového úseku, celý tento příběh trvá roky. Jde-li o komunisty, do věci byli zasvěceni vrcholní pohlaváři, například Josef Pavel, Hošek, Ota Šik a další. Různá jednání se vlekla celé týdny.

Co popisujete vypadá, že jednání probíhala mezi státy?

Po roce 1989 jsem přestal být vázán na kohokoli: nebyl jsem vázán ani k Američanům, ani Němcům, ani Čechům, ani k ODS … Neměl jsem šéfa. Když najdu poklad, bude můj (usmívá se, pozn. aut.). Vždy ale chybělo nějaké povolení, nebo jsme naráželi na štoly, kde byly třeba plamenomety, ale nikoli poklad… Pozdější již česká vláda se ode mne distancovala. Sdělila mi, že jsem pro ně soukromá osoba, podnikatel, že se mnou nechtějí nic mít. To samé mi řekli Němci, byť by „rádi měli ty tři dokumenty“ (z pokladu/archivu?) … Američanům jsem jen nahlásil, co se děje.

Kdo vás vlastně tedy úkoloval?

Hlavní peníze jsem dostal od Němců a na českých konzulátech…

Co se děje teď?

V USA jsem byl známý. Obrátila se na mě jedna firma a řekla: „Tak, Gaensel, jdeme na to!“ Ti, kteří mě úkolovali z Německa, ti už nejsou. Jsou pryč. Už umřeli. Nyní spolupracuji s US firmou, která ví, má dokumenty. Jen za mnou přišla, abych s nimi šel poklad vyzvednout. Všechny informace o pokladech mají ze své činnosti a hlavně proto, že se prý v Kalifornii otevřel v roce 2018 jistý archiv.

Nic nebrání tomu, aby byl poklad vyzvednut?

Brání, covid-19. Ještě bude jednání s vládou. O tom vím, že dopadne dobře.

Přejeme hodně úspěchů. Prosím, pozvěte nás na tiskovku hned poté, co vyzvednete poklad.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.