„Štefánik byl duše vznešená a upřímná. Jedna stránka jeho povahy mě mimořádně zaujala. Byla to čistá a ušlechtilá poctivost. Nešlo však jen o poctivost ve finančních otázkách. V tom byl důsledný do takové míry, že na některé lidi zanevřel jen proto, že je v tomto směru nepokládal za bezúhonné. I pokud šlo o mravní počestnost, byl velmi náročný. Jakmile někoho začal podezřívat, že zneužívá své funkce, hned byl odměřený či, lépe řečeno, přísný. Vzpomínal jsem, jak se dokázal rozhněvat, když se s něčím podobným setkal. I pochybování o mravní poctivosti mělo podobný následek,“ uvádí slova Janina Chmelár.

V této souvislosti autor příspěvku podotýká, že v situaci, kdy politika přestala být ušlechtilým posláním a stala se podřadnou lidskou činností, kdy ti nejlepší ztratili naději a nejhorší zábrany, když vládnou lidé nehodní svých postů, je důležité upínat se právě k takovým ideálům.

„A připomínat si, že zde žili, tvořili a bojovali lidé ochotni obětovat se celou duší pro vlastní národ a pro vyšší principy položit i svůj život. Štefánik nebyl ten uhlazený bohatýr z idealizovaného obrazu. Byl nemocný, plešatý, výbušný a také jeho přátelé pochybovali, zda je tento uzlík nervů vhodný kvůli své povaze pro státnickou činnost. Ale jeho duch, podobně jako duch Štúra nebo Kollára (ne Borise, ale Jana, podotýkám), byl takový vznešený a ušlechtilý, že převyšoval všechny a všechno, o čem se v této zemi vedly hádky,“ pokračuje Chmelár.

Poznamenal, že k žádné významné osobnosti nechodí každoročně na hrob takové zástupy lidí jako k jeho, což je pro historika zajímavé o to více, že Slovensko neznalo Štefánika jinak než mýtus.

„Před jeho smrtí o něm téměř nikdo nic nevěděl. Kult podporovaný státem, který se začal vytvářet bezprostředně po jeho pohřbu, způsobil, že ke Štefánikovi se dnes hlásí všichni – od fašistů až po liberály, od kosmopolitů až po nacionalisty. Výjimku tvoří snad jen komunisté, neboť vůči těm jediným se stihl během svého života velmi ostře a nekompromisně vymezit,“ podotkl Chmelár.

Spekulace a co bylo ve skutečnosti

Na druhou stranu Chmelár poukazuje na problém, že o skutečných Štefánikových politických názorech lidé vědí velmi málo.

„Z jeho publicistické činnosti je jasné, že byl přesvědčený Čechoslovák, z jeho polemických listů Masarykovi víme, že byl velmi konzervativní, byl stoupencem monarchie, přimlouval se za dočasnou vojenskou diktaturu na Slovensku, odmítal volební právo pro ženy i odluku církve od státu,“ konstatoval Chmelár s dovětkem, že o jeho dalším politickém působení lze jen spekulovat.

Dohady, že by se Štefánik dostal velmi rychle do opozice vůči Masarykovi a že by po jeho smrti převzal moc a vybudoval autoritativní systém na způsob polského maršála Piłsudského, slovenský historik považuje za bezpředmětné.

„Jisté je jen to, že kdyby přežil, musel by se vyhranit a počet jeho fanoušků by výrazně klesl,“ zdůraznil.

Podle Chmelára v atmosféře všeobecné krize, sebebičování a sebezpochybňování lidé stále trpí jakousi potřebou velikášství, jsou hladoví po kultech.

„Toužíme po nedotknutelných a obecně oblíbených. Náboženství už nepůsobí na všechny, a tak zkoušíme vytvářet kulty prezidentů nebo alespoň historických osobností, a přitom si nevšímáme, že tento emotivní zánět slouží především politikům k ovládání mas,“ podotýká.

Dále Chmelár ničí mýtus, který se vytvořil kolem Štefánika.

„Zdravá a vyspělá společnost nepotřebuje vzývání velkých. Potřebuje historické vědomí toho, na čem staví. Štefánik přece nebyl náš spasitel. Nebyl to ani druhořadý Služebníček T. G. Masaryka, který mu otvíral dveře. On vykonal absolutně klíčovou věc, když vytvořil česko-slovenské legie, bez jejichž obětí by nový stát světové mocnosti nikdy neuznaly,“ píše analytik.

Chmelár odborně přiblížil i některé pozoruhodné detaily Štefánikovy biografie.

„Hodnost generála nedostal za nějaké vojenské zásluhy, ale prostě proto, že s generálem se velmocím důstojněji vyjednávalo, než řekněme s poručíkem. Byl to podobně jako Ľudovít Štúr ušlechtilý muž, ale pro jeho památku uděláme mnohem víc, když dokážeme navázat na jeho životaschopné myšlenky,“ uvedl slovenský politik.

Na závěr autor přichází s dalšími připomínkami a výzvou adresovanou současnému obyvatelstvu země.

„Našimi moderními dějinami a jejími největšími osobnostmi počínaje Kollárem a Štúrem přes Štefánika a Hodžu až po Dubčeka a další se totiž vine jedna základní myšlenka: velikost národa se hodnotí podle toho, čím přispěl k evropské civilizaci. Oslavme Štefánika tím, že budeme rozvíjet právě tuto velkou ideu slovenských dějin. A ctěme Štefánika právě tím, že budeme mít na sebe přísné a vysoké nároky. Vše ostatní jsou nesmysly,“ uzavřel Chmelár.