Chci k nim přidat i tuto úvahu opírající se nejen o vlastní studium doby, v níž tento člověk žil a působil, ale i o poznatky získané během našich setkání. Při kontaktech s bývalým gensekem jsme spolu hovořili především o politických a jiných změnách, k nimž došlo v zéto zemi před více než třiceti lety, což souviselo tehdy s přípravou studie o změnách v listopadu 1989, která vyšla v r. 2012 pod názvem „Operace Listopad 1989“. Vloni vyšla znovu v rozšířeném reprintu pod aktualizovaným názvem „Konec vlády jedné strany“. Naše setkávání (bylo jich asi patnáct) byla – aspoň pro mne - velmi užitečná.

Ne snad proto, že bych se dověděl něco zcela nového, ale jinak. Zjistil jsem, že  M.Jakeš byl někým, kdo usilovně hledal porozumění tomu, co se v oné přelomové době skutečně stalo. Nebyl to žádný hlupák, jak se z něj někteří jeho protivníci pokoušeli udělat. Mnozí z nás jejich tvrzení o komickém projevu na Červeném hrádku uvěřili a mnozí si to myslí dodnes. Ve skutečnosti však nešlo o záznam projevu. Po projevu, který byl předtím běžným způsobem připraven, následoval čas na diskusi, která se mezi M. Jakešem a lidmi z pléna západočeských funkcionářů rozvinula.

Řečník odpovídal na dotazy. Tedy improvizoval a jeho odpovědi odpovídaly úrovni dotazů. Schopností kvalifikovaně a bezprostředně - tedy tzv. na úrovni - reagovat na nejrůznější, někdy i hloupé otázky, disponuje málokdo. Platí nepsané pravidlo, že úroveň diskuse ovlivňují vždy obě strany. Tedy i diskutéři z pléna. Schopnost odpovědět na hloupé otázky chytře je ale umění. Vyžaduje připravené lidi. Mezi ně Jakeš nepatřil. Svým způsobem byl totiž v politice, i když v ní působil dlouho, samouk. Ani na Baťově škole pro mladé nadějné muže nepřipravovali své vybrané kádry, mezi něž on už  na přelomu 30. a 40. let  patřil,  k takovým  výkonům. Nepřipravovali je   ani v moskevské stranické škole pro nejvyšší nomenklaturu. Nebylo tehdy ještě zapotřebí, aby jejich posluchači byli připravováni reagovat na nečekané otázky ze strany svých soudruhů.

V srpnu 1989 se však už na plné pecky rozšířila z Kremlu i do Čech infekce známá pod názvem perestrojka a glasnosť. Zasáhla i zdejší straníky, včetně těch, kterým už došlo, že se něco z toho dá výhodně a dobře využít. V té době už byla ale KSČ silně infiltrovaná vlivnou skupinou starších i novějších partajníků, kteří toužili po tom dostat se nejen k moci, ale i k blahobytu, o kterém se jejich předchůdcům nesnilo. Svět se změnil a byl plný různých materiálních lákadel.

Za peníze, ty špinavé nevyjímaje, se dalo leccos pořídit, co dříve bylo mimo dosah i těch nejvýše postavených funkcionářů. Mnozí z nich navíc už byli unaveni zastaralou a pro trochu vzdělanější jedince i nesrozumitelnou a hloupou ideologickou hatmatilkou. Jedním z řady omylů, nebo spíše předsudků, které jsou o této velké skupině v Čechách stále ještě dost rozšířené, je představa, že všichni tehdejší straníci byli nejen fanatičtí, nemorální tvorové, ale že byli většinou i blbí. Nebylo tomu ale tak. Někteří byli sice nemorální a zlí, byli však přinejmenším vychytralí a mnozí z nich i dost racionální.

Právě z nich se formovali tzv. příslušníci komunistického disentu, což byla zvláštní varianta odpůrců režimu vyskytující se mezi těmi, kteří se jej původně zavázali při svém vstupu do KSČ jej podporovat. Pochopili, že mají jedinečnou šanci svých nových cílů dosáhnout. Stály jim však v cestě mnohé překážky, včetně třeba i běžným způsobem nezkorumpovatelného M. Jakeše. On sám se ovšem při svém jmenování do nejvyšší mocenské pozice dostal do jasné nadkariéry. Tím, že se na sklonku roku 1987 stal gensekem (byť zjevně jen dočasným) , začal ambiciózním lidem z komunistického disentu vadit. To, že se z něj ale staL gensek, mělo ale své příčiny. Žádný z dřívějších předsedů, 1. tajemníků či genseků, se ke své klíčové mocenské pozici - ani v SSSR, ani v ČSSR - nedostal po nějaké cílené přípravě, i když jeho předchůdce byl už přestárlý, dlouhodobě nemocný či jinak indisponovaný pro výkon svých mimořádně rozsáhlých pravomocí. To byla ale zásadní slabina sovětského systému opřeného o princip vedoucí úlohu Strany.

Ani Jakeš k něčemu takovému nebyl připravován. Jeho předpoklady  tvořily takové kvality jako  podřízenost (v tomto případě vůči kremelskému vládci) a také ochota být  poslušným vojákem Strany. V Jakešově případě hrála svoji roli asi i jeho malá způsobilost nechat se něčím uplatit. V nových poměrech druhé poloviny 80.let to však už nestačilo. Moguščij Sovětský svaz se svíjel v ekonomických i jiných potížích. Jejich gensek, který Jakeše dobře osobně znal, byl přetížen s tím souvisejícími problémy natolik, že na řízení impéria za hranicemi SSSR (a později i uvnitř něj) mu už nedostačovaly síly ani čas. Jakeš by byl dobrou volbou pro něj  snad jen tehdy, kdyby zde nebyly problémy se zadlužením v důsledku poklesu cen hlavního exportního produktu (tedy nafty, resp. plynu), s Afghánistánem či s Polskem.

V nových poměrech byl nucen Jakeše přestal podporovat a poskytl tím šanci zbavit se ho jiným, kteří se o moc ucházeli, byť na to také neměli potenciály a jejichž hlavním krédem bylo zbohatnout. Z Jakešova úhlu pohledu viděno: Gorbačov jej zradil. Problém byl samozřejmě v tom, že za něj chyběl plnohodnotný  následník. Svědčil o tom i vývoj událostí, který následoval po 17. listopadu. Nebyla to žádná sametové revoluce, která by vedla k tomu, co pak mělo přijít. Byl to klasický boj o koryta a vliv. Součástí tohoto střetu byla i potřeba udělat z Jakeše komickou figuru. Reportáž z Červeného hrádku k tomu patřila. Pozoruhodné je, že dodnes se pravda o tom, jak ten záznam vznikal, nedostala na světlo boží. Jeho tvůrci zachovávají omertu, protože by nejspíše museli  následně přiznat i jiné podvody kolem Listopadu. V době, kdy se prakticky oni a jejich soudruzi dostali svojí neschopností do úzkých, někteří z nich se tento problém rozhodli řešit násilím. Povolali Lidové milice a mobilizovali část armády, aby ukázali svou moc. Právě Jakeš ale svým rozhodnutím v noci 22.listopadu, když za ním přišel velitel LM žádat jej o souhlas k zásahu, z titulu šéfa Rady obrany zablokoval tuto  možnost, o čemž se dodnes  ví velmi málo. Masakr se nerealizoval.

   

Otázkou je, proč se vysoce konzervativní Jakeš  k tomuto kroku tehdy rozhodnul. Odpověď, spočívá v jeho oddanosti Kremlu, kde předtím byla zavržena žádost o nasazení milovických vojsk do Prahy.  Něco takové ho bylo před jednáním u Malty nežádoucí.  On sám později  hodnotil tyto změny jako převrat. Nebyl ochoten jej pochopit jako ryze vnitrostranický  puč. Byl především silně věřícím komunistou, který si něco takového neuměl ani představit. Během těch následujících 31 let měl ovšem dost příležitostí s tímto fenoménem související  události sledovat. V mnohém samozřejmě jen tápal. Ostatně jako naprostá většina z nás. Možná mu v tom bránily různé okolnosti, které kontury stranického převratu hodně zamlžily. Třeba dohody s disidentským jádrem kolem V. Havla o dělbě moci, rozpad SSSR  či jiné „ podivnosti a zázraky“. Nevídané a prakticky nepředvídatelné.

V době, kdy jsme ještě spolu udržovali kontakt  tvrdil, že napíše pokračování ke svým memoárům „Dva roky generálním  tajemníkem“. Nic takového však už nevydal a nejspíše ani nenapsal. Těžko říci, proč se mu to nezdařilo. Nejspíše jej zaskočily nějaké zdravotní potíže  související s vysokým věkem. Podle mého názoru však nebyl schopen sám sobě přiznat, že systém, který pomáhal vytvářet, byl ze  své podstaty vadný.  Nebyl tedy ani ochoten vyvodit z toho příslušné závěry. Když jsem napsal o dva roky později (2014) studii věnovanou jeho dlouholetému kolegovi V. Biĺakovi, vzkázal mi po jejím vydání, že s jejími závěry nesouhlasí. Přitom jiní lidé, kteří bývalého šéfideologa znali dobře zblízka, mi po jejím přečtení gratulovali (vyšla v rámci edice Biĺakových pamětí „Až po mé smrti“).Osobně si myslím, že pro člověka jeho inteligence (její úroveň považuji za poměrně slušnou) měl velký a zásadní problém si přiznat i sám sobě, že věnoval svůj život špatné věci v podobě úsilí o uskutečnění  mýtu o socialistické společnosti. Nebyl určitě jediným straníkem, který toto dilema řešil.