Poznámka: Rozhovor s Josefem Skálou a Petrem Hamplem je stylisticky upraven a zkrácen. Autentickou podobu vizte ve videu na FB Sputniku. Vojenský analytik Jaroslav Štefec nám zaslal písemné vyjádření, které publikujeme v plné podobě.

Co říci na události v USA? Nepokoje tam trvají dlouho. Jsou tam mrtví civilisté… Může to mí nějaký dopad na ČR?

Josef Skála: Je k smíchu a pláči, když někdo říká, že proměna amerických měst v pouliční bojiště je způsobena smrtí Afroameričana s poměrně problematickým životopisem, jehož při zákroku zabil US policista. Společenský střet v USA má jinou podstatu: elity pochopily, že postaru vládnout nelze. Konflikt se rozhořel právě mezi elitami (…).

Umím si představit dobu, kdy v USA průměrná žena snad uvítá, že veřejný život střeží ozbrojenci, díky nimž bude možné si „v klidu nakoupit“… ČR na současném vývoji moc nevydělá… Pokud Trump zkrotí tendence Deep State, pimprlata na české politické scéně podporující politiku Majdanů budou mít krušný život… Nikdo je nebude potřebovat. Pokud však Trump prohraje, se servilními „pimprlaty“ v ČR bude naloženo jako s mouřeníny…

Domnívám se také, že Trumpovi odpůrci mohou přivírat oči na bojůvky, jež nemusí ani vyplývat z amerických (vnitřních) problémů, proto hovořím o ukrajinizaci politiky i v USA… Za černošská práva v černošských střetech vystupují bílí „protestující“... Jako realista si uvědomuji, že tento (umělý a násilný) vývoj může mít negativní dopad na vývoj v okolním světě.

Pane doktore Hample, prý teď vydáváte novou knihu…

Petr Hampl: Má kniha, která v současnosti vychází, má titul Cesta z nevolnictví; podtitul zní: Jak získat další generaci pro obranu evropské civilizace.

Kniha je o tom, proč je generace lidí pod 35 let tak jiná, jiná politicky, odlišující se psychologicky, a to i životní orientací. Tvrdím, že jsou za tím ekonomické změny. Svět se nám zkrátka posunul od národních států ke globální vládě.

Lidé už nemohou žít tak, jak žili před tím. Je zapotřebí najít rychle řešení, abychom zabránili destruktivním momentům. Co vidíme teď v USA a v Evropě – to je davové šílenství. Netýká se to jen lidí v ulicích, ale i korporací a médií. Je to davová psychologie.

Od starého davu se nynější nepokoje liší tím, že nemáte klid ani doma; stará davovost dostala díky sociálním sítím horší (nekončící) dimenzi. Změnilo se i školství: místo budování kompetencí školy pěstují loajalitu k „současnému režimu“; změnila se struktura pracovních míst: vysoká škola vám nedává jistotu práce; člověk si uvědomuje, že je postradatelný… Sebevědomí lidí klesá. Jsme závislí na režimu. Životní prostor se dramaticky zužuje.

V USA se odstraňují sochy. Kontinuita vývoje se porušila i v USA, nejen v zemích postsocialistického bloku. USA jsou ale jadernou velmocí. Mohou být nepokoje skutečně nebezpečné? Máme tu také cvičení NATO, na Ukrajině zní slova o konfliktu s Ruskem.

Josef Skála: Když jsme v ČR bránili čest maršála Koněva, parta druhořadých konšelů rozpoutala špinavou kampaň kolem sochy člověka, který osvobozoval Prahu, Osvětim, který se podílel na porážce nacistů. Teď se podobná neúcta k historii odehrává ve velkém na území USA. Jde o masivní destrukci hodnot. Může jít o přípravu toho, že se nám tu někdo pokouší oktrojovat jiné životní podmínky a normy. Ve finále to může být značně orwellovský svět.

Ukrajinců je mi upřímně líto. Byl jsem tam mnohokrát, ještě, než se Ukrajina stala loutkou v rukou těch, kteří s ní hrají špinavou hru. Myslím, že současná Ukrajina je nástupištěm novodobého „Drang nach Osten“… Ukrajina nebyla dle mého sice Švýcarsko, ale byly tam krásné ženy, skvělá kuchyně, byla tam radost ze života. O většině Ukrajinců se to dnes asi říci nedá. Zatím se nezdá, že se tam situace dostane do běžných kolejí.

Myslím, že padne-li Trump, přijde v USA k moci válečná klika. „Deep state“ nemá žádné skrupule. Současná americká vládní garnitura si na reálnou válku již nepamatuje (počínaje Billem Clintonem začala generace US prezidentů, kteří nezažili válku v roli vojáka; poslední z „bojujících“ byl G. W. Bush st., pozn. aut.). Ti, co válku osobně zažili, měli jisté zábrany; přes všecky ideologické předpojatosti cítili mantinely. Z lidí nadaných mocí a bez těchto zážitků – z těch mám docela obavu…

(…)

Petr Hampl: Nejhorší možný scénář příštího vývoje je ten, že se z USA stane země, jejíž vojenský potenciál jí umožní útočit na kohokoliv a osvojovat si cizí zdroje. Armáda nebude potřebovat „vnitřní Ameriku“ (stabilní), i kdyby se na území USA odehrávala občanská válka, nebude to vadit. Armáda bude mít své jisté.

I u nás se dříve svrhávaly sochy dřívějších zřízení. Vždy ale začalo nové období. Nyní se strhávají všechny sochy a není za tím vidět začátek nějakého nového období, kde by mohli lidé žít a pracovat. Zde je cítit válka a chaos. Násilní aktivisté v ulicích měst by se mohli časem začít cítit pěkně hloupě. Uvidí, že vývoj měl směřovat jiným směrem. Odnesou to současní levicoví učitelé na VŠ. Podle mě si neuvědomují, že svou rétorikou nahrávají světovým korporacím. Co za život bude mít Bill Gates, pokud v rozvrtaných USA bude moci vyjít ven jen s ozbrojenou ochrankou…

Jakou úlohu teď hraje EU a uskupení, jemuž se říká Visegrád…?

Josef Skála: EU jako celek nám předvedla, že tváří v tvář epidemii se chovala značně amatérsky, že je impotentním spolkem. Selhala kapitálně a opakovaně. Když se probrala, házela pod nohy klacky národním státům, které se hodně snažily, aby bránily distribuci viru. Například k otázce obranyschopnosti vám více poví vojenský analytik Jaroslav Štefec.

(Zbytek rozhovoru s pány doktory Hamplem a Skálou naleznete ve videu, viz výše)

Jde-li o obranyschopnost V4, tyto země bývaly vyzbrojeny sovětskou technikou. Kam se například poděla naprostá většina sovětské techniky z majetku české armády?

Jaroslav Štefec: V počáteční euforii z toho, že ČR vstupuje do struktur „obranné“ Severoatlantické aliance docházelo k „divokým“ rozprodejům, které krásně popisuje americký film „Obchodník se smrtí“. Tanky, letadla, munice, protiletadlové prostředky, rakety, ruční zbraně, ženijní technika, uniformy – to vše „výhodně“ vykupovaly od státu za zlomek skutečné hodnoty obchodní firmy, dlouhodobě etablované na zbrojním trhu, a prodávaly do zahraničí za tržní cenu. Samozřejmě za odpovídající „poplatky“ příslušným ministerským náměstkům a armádním funkcionářům.

Technika byla vyvážena do Afriky, Asie i jižní Ameriky, často končila v zemích, na které bylo uvaleno embargo. Tento výprodej, podle mých znalostí a zkušeností účelově řízený a směrovaný do konkrétních oblastí zejména americkými, francouzskými a britskými tajnými službami, měl jediný smysl – snížit co nejrychleji bojový potenciál východoevropských zemí. Proto také nebyla dodnes v této věci dotažena do konce jediná žaloba ve věci defraudace majetku státu, podvodu nebo korupce. Ruku v ruce s tímto procesem probíhala v podstatě už od roku 1990 cílená likvidace výrobních kapacit obranného průmyslu, obranného výzkumu a vývoje nejen ČR, ale všech nových členských zemí NATO. Bylo nám stejně jako v jiných oblastech průmyslu předurčeno stát se trpnými spotřebiteli zbraní, vojenské techniky a výzbroje vyráběných v jiných zemích.

Byl jsem sice odveden jako „záklaďák“, ale Armáda ČR (AČR) se mezitím profesionalizovala. Je profesionalizace armády správná cesta?

Současně s poklesem technických schopností bránit území státu byl již od poloviny 90. let vytvářen silný tlak na tzv. „profesionalizaci“ armády, tj. vyloučení občanů z přípravy na obranu země. Jako tehdejší ředitel Národního úřadu pro vyzbrojování jsem byl svědkem rozhovoru mezi tehdejším ministrem obrany Vetchým a generálním tajemníkem NATO Robertsonem, který na Vetchého tvrdě tlačil a požadoval, aby urychlil snižování počtu vojáků AČR. Dovést do konce se to ale podařilo až jeho nástupcům.

Pokud je Armáda ČR oslabena, co veškerá naše účast na misích?

Výsledkem „transformačního“ procesu, který stále ještě pokračuje, byla de facto likvidace armády ČR jako nástroje státu určeného k obraně jeho území a ochraně občanů a její rozpad na dvě složky. Ta „první“, elitní, je vychovávána a vybavována jako věrný nástroj NATO. Její příslušníci mají „právo“ se zúčastňovat zahraničních misí za platy, o kterých se příslušníkům „té druhé“ části armády, neelitní, ani nesnilo. Mají lepší vybavení, výstroj i výcvik, a také pocit výjimečnosti a „duchovní spřízněnosti“ s nadnárodní strukturou NATO. Jejich odtrženost od reality z nich dělá strukturu, prakticky nepoužitelnou k obraně ČR, ale kdykoliv připravenou vyrazit do zahraničí dělat stafáž jakémukoliv dobrodružství některé z klíčových zemí Aliance.

Ta „druhá“ armáda, jejíž výzbroj je do značné míry stále ještě postavená na zbytcích nerozkradené, mizerně udržované, a proto i stále méně použitelné bývalé sovětské a československé výzbroje, jako by měla v současné době jediný smysl: svou existencí zdůvodňovat uvolňování a bezproblémové schvalování obřích objemů peněz „na obranu“ České republiky ze stále obtížněji vybalancovatelného státního rozpočtu.

Podobným procesem prošly v uplynulých 30 letech prakticky všechny nové země Aliance (pro úplnost dodávám, že i značná část starých). Že se jednalo o cílevědomý a řízený proces, ukazuje mimo jiné i etapizace přijímání nových členů do Aliance. Klíčové země V4 byly přijaty v roce 1999 v jednom termínu, a vzápětí začal proces cílené likvidace jejich armád. Zpravidla pod nesmyslně zdůrazňovaným článkem 5 Severoatlantické smlouvy „spojenci nás ubrání a přijdou nám na pomoc“.

Tento zcela nezávazný článek (jediný skutečně závazný je ten s číslem 1), „zavazující“ všechny země Aliance řešit všechny mezinárodní problémy mírovou cestou byl aktivován pouze jednou jedinkrát, a to ze strany USA, když byly „napadeny“ teroristy unesenými letadly; podle oficiální verze událostí: tři letadla postupně zničila obě „dvojčata“ WTO i jejich administrativní budovu, poškodila Pentagon a čtvrté, díky hrdinství cestujících – mobily online líčících příbuzným své zážitky z paluby –, neškodně spadlo na zem dřív, než mohlo doletět nad Bílý dům.

A co V4?

Této situaci se podařilo do jisté míry vyhnout z V4 jedině Polsku, jehož politické i armádní vedení už před několika lety pochopilo, kam směřuje tento proces. Výsledkem bylo nejen „skandální prohlášení“ tehdejšího náměstka polského ministra zahraničí Witolda Waszczykowského, který v březnu 2007, vzpomínám si, že tvrdil, že Severoatlantická aliance podle něj ztratila svou někdejší sílu. Vyjadřoval se v tom smyslu, že budou nutné dodatečné smlouvy s jedinou současnou světovou supervelmocí, kterou jsou Spojenými státy.

Ačkoliv se kvůli tomuto výroku strhla obrovská protipolská kampaň, Polsko se v tomto směru pustilo vlastní cestou, postavenou na dvoustranných smlouvách s USA. Vydalo se cestou znovuvybudování obranného průmyslu a výstavby armády v podstatě nezávisle na ostatních členech NATO. Stalo se nejvěrnějším spojencem USA v Evropě. Kombinací modernizačních programů, nákupů nové techniky a podporou logistiky se mu podařilo dosáhnout srovnatelnosti vojenského potenciálu s potenciálem i takových zemí EU, jako je Německo nebo Francie, jejichž vojenské síly jsou de facto ve stavu klinické smrti, ostatně podobně, jako celé NATO.

Stávající stále silnější tlak USA na růst vojenských výdajů Aliance (oficiálně na 2 % HDP, neoficiálně až na 4 %) má dva základní aspekty. Ten první je naprosto objektivní a reálná komplexní zanedbanost armád a systémů národní obranyschopnosti prakticky všech členských zemí Aliance, s výjimkou Turecka, (s výhradami) USA a Polska. A ten druhý je striktní a nekompromisní prosazování Trumpova volebního hesla „America First!“. Nevybíravá kombinace ekonomických a politických nástrojů, uplatňovaná vůči především evropským členským státům NATO, je tlačí do nákupů výhradně americké techniky, bez ohledu na to, jestli je pro potřeby obrany dané země účelná, nebo není. K čemu jsou např. ČR vrtulníky, vyvinuté pro potřeby námořní pěchoty USA, nebo supersofistikované „neviditelné“ letouny F-35? Snad kromě toho, že si díky jejich nákupu mohou USA na našem území vybudovat v tichosti logistické základny pro údržbu těchto strojů ve výzbroji americké armády za české peníze?

Co se týče Slovenska a Maďarska, jsou na tom stejně jako ČR. Maďarsko začíná přece jen dávat větší důraz na bezpečnost a obranyschopnost, a je za to také tvrdě pranýřováno ze strany EU, která jde těmito kroky těžce „na ruku“ právě USA. Slova francouzského prezidenta Macrona o „klinické smrti NATO“ v současné době už dávno neplatí. NATO jako organizace definovaná Severoatlantickou smlouvou je v současnosti mrtvá nejen klinicky, ale i fyzicky. Kdybych se měl vyjádřit poeticky, už dávno v tichosti zesnula a byla jen v úzkém rodinném kruhu „zasvěcených“ pohřbena na neznámém místě, kde zapomenuta pozvolna tlí.

Zkratka NATO je dnes de facto pouhým módním mediálním symbolem, pouhou značkou bez jakéhokoliv definovatelného reálného obsahu a přínosu jejím uživatelům. Její cena tkví v jediném – stejně jako jiné módní značky, lze i značku „NATO“ využít jako zdroj obrovských zisků. Stačí „umravnit“ politiky a „lid“ přesvědčit, že její adorací a vzýváním získají bezpracně bezpečnou a bezstarostnou budoucnost. A lid bude radostně solit.

Sečteno a podtrženo…

Po roce 1990 došlo k cílené a cílevědomé likvidaci obranyschopnosti zemí bývalého východního bloku, mezi něž patří i země Visegrádské „čtyřky“. Likvidace armád a masivní výprodeje vojenské techniky pocházející z bývalého SSSR, nebo z vlastního výzkumu a vývoje, probíhaly za blahovolného přihlížení národních politiků. Ti tento proces zpočátku tolerovali možná z naivity, později ale už z čisté vypočítavosti, protože jim a jejich stranám bylo umožněno díky raketově rostoucí korupci osobně profitovat z kšeftů, nevýhodných pro jejich státy, ale výhodných pro vybrané „obchodní“ firmy.

Tento proces byl doprovázen cílevědomou likvidací národních kapacit obranného průmyslu, likvidací výzkumných a vývojových pracovišť a týmů a také likvidací rekrutačních systémů přípravy obyvatelstva k obraně svých zemí. Profesionalizace rudimentálních zbytků původních armád vedla k jejich odtržení od reálného života jejich vlastních zemí a k pěstování pocitu výjimečnosti a nadřazenosti u jejich elitních složek. V současné době tak vlastně u většiny nových členů NATO pozorujeme reálnou ztrátu civilní kontroly nad významnými částmi armády, zatímco o schopnostech těch „zbývajících“ se cíleně lže. Vykazované počty vojáků a počty bojové techniky jednotlivých zemí Aliance tak nejsou vypovídající o počtech skutečně bojově nasaditelných vojáků a reálném stavu bojové techniky, jejíž bojeschopné počty se díky zanedbávané údržbě často pohybují v pouhých zlomcích vykazovaných počtů.

Procesy nákupu nové výzbroje, výstroje a vojenské techniky jsou silně zpolitizovány a fungují na principech lobbismu obchodních firem. Je vypracován systém placení lidí přímo v akvizičních strukturách ministerstva obrany a v nejvyšších patrech armády. O konkrétních nákupech a cenách se zpravidla rozhoduje v trojúhelníku: zainteresovaní politici – zainteresovaní funkcionáři – zainteresovaní lobbisté. O obranyschopnosti nebo národních zájmech jednotlivých zemí to už dávno není. Technika, výzbroj a výstroj se nakupují nikoliv podle účelnosti, přínosu pro obranu země, podílu domácího výzkumu, vývoje a výroby nebo nákladů na životní cyklus, ale podle politických preferencí, marží a přínosů pokladnám politických stran a konkrétních zainteresovaných osob. I to je důvod, proč je v současné době prakticky vyloučené nakoupit jinou výzbroj než tu, pocházející z „vybraných“ zemí, což (pro někoho kupodivu, pro znalé nikoliv) je paradoxně i nečlen Aliance Švédsko, a samozřejmě z USA. Proto jsou také systematicky likvidovány vazby ČR a ostatních zemí Visegrádu na současné Rusko a další státy SNS, ale i na Jižní Koreu a další potenciální konkurenty USA, Německa, Francie nebo již zmíněného Švédska.

Děkujeme všem za rozhovor.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.