Stonjeková uvedla, že na první poslech zní jako dobrá zpráva to, že Německo, potažmo EU, chce konečně problém migrace řešit. Hned ale přichází s pesimistickým scénářem.

„Daleko reálnější totiž je, že samotná migrace se i nadále nijak řešit nebude, nebudou se důsledně bránit teritoriální vody ani vnější hranice, a budou se řešit pouze následky,“ popsala svou vizi odbornice na mezinárodní vztahy.

Podle jejích slov se budou přerozdělovat uprchlíci, budou se vymýšlet a prosazovat jednotné dávky v celé EU, které zatraktivní i ty země, kam zatím migranti kvůli nízkým sociálním benefitům nechtěli.

„Půjde tedy o typický a notoricky známý eurounijní přístup, kdy řešení problému ve skutečnosti znamená jeho neřešení nebo dokonce zhoršování,“ zazněla kritika na adresu EU.

„Kromě toho bude nadále sílit tlak na země, odmítající masovou migraci, tedy zvláště na státy skupiny V4. A v neposlední řadě se bude zčásti vyhrožovat, zčásti citově vydírat a zčásti uplácet a slibovat něco za něco…“ uvedla politoložka.

Stonjeková poznamenala, že pod německým předsednictvím Českou republiku žádná hitparáda nečeká.

„Spíš to bude pořádný rudo-zelený tajfun, během kterého budeme do omrzení poslouchat výrazy: Green Deal, migrace, solidarita, kvóty a boj s následky koronaviru,“ vyslovila se k agendě EU.

Mezi nástroji, kterými Němci mohou efektivně solidaritu prosadit bez použití síly, komentátorka zmínila hru na city a citové vydírání.

„Všechny ty srdceryvné apely na solidaritu, sounáležitost nebo na humanitu přece nejsou nic jiného než citové vydírání, které má za cíl otupit ostří odporu Česka, Maďarska, Polska a dalších,“ vysvětila strategii západoevropských zemí Stonjeková.

„Humánní“ přístup

Poté v rozhovoru komentátorka klade otázky ohledně povah aktivit, které realizuje Evropská unie.

Co je humánního na tom, že EU stále nechává pro migranty otevřené vodní cesty do Evropy, což si už vyžádalo tisíce nebo možná desetitisíce lidských životů? Co je humánního na tom, že EU svojí politikou i nadále podporuje lukrativní pašerácký byznys a žene lidi do zcela evidentního nebezpečí?“ dotazuje se.

Zde podotkla, že již zhruba pět let evropský mainstream předstírá, že svým velkorysým přístupem k migraci prosazuje solidaritu, humanitu i další hodnoty.

„Bohužel, pravý opak je pravdou! A pravdou je i to, že tím dostává na frak také další hodnota, a to demokracie. Protože politici většinu těchto rozhodnutí činí bez mandátu svých voličů nebo dokonce i proti jejich vůli,“ neskrývá své zklamání Stonjeková.

Láska z donucení

V rozhovoru nechybělo projednávání pojmů „solidarity“ a jeho náležitého používání. Jde o její „povinnou“ variantu ve smyslu pomoci jižnímu křídlu EU.

Podle Stonjekové je povinná solidarita stejný nesmysl jako povinná láska. Vnímá to jako lidský pocit, když je někdo v maléru a člověk cítí potřebu mu pomoci.

„Říct ‚musíš být solidární‘ nebo někomu ukládat povinnost být solidární, je stejně idiotské a nelogické jako říct ‚musíš mě milovat‘. Nemusím! Můžu, ale nemusím. City a pocity se nedají ani vynutit, ani nárokovat, ani vymáhat. City a pocity buď jsou, nebo nejsou, a pokud nejsou, tak se z nikoho nedají ani vyždímat, ani vydolovat,“ poznamenala.

Navíc podle komentátorky v případě EU o žádnou solidaritu ve skutečnosti ani nejde. Jedná se o zcela pragmatické rozhodnutí, a to zmírnit italský euroskepticismus, který po koronavirové krizi masivně narostl, a udržet Itálii v EU za každou cenu.

„Uchlácholit Italy, aby měli pocit, že se na ně EU v těžké situaci přece jen úplně nevykašlala. Navíc je to i efektivní forma vydírání a poměrně bezprecedentního zasahování do vnitropolitických záležitostí Itálie, když je finanční pomoc této zemi podmiňována například i tím, že bude držen dál od moci bývalý ministr vnitra Matteo Salvini,“ vysvětlila situaci politoložka.

Zdůraznila, že za finanční pomocí jihu Evropy tak nestojí žádné ušlechtilé zájmy, žádná solidarita, žádná touha pomoci.

„Ve skutečnosti jde o to, co v češtině označujeme hezkým termínem ‚držhubné‘. Ale na tomto principu vlastně veškeré dotace a finanční toky z EU fungují od samého začátku…“ konstatovala.

„Navíc by naší pozornosti neměl uniknout fakt, že na to, aby mohla EU jih Evropy takto uplatit, si napřed bude sama muset půjčit. Ono držhubné tedy půjde z našich kapes a vlastně i z kapes našich dětí. Tyto peníze nás přijdou velmi draho a netřeba pochybovat o tom, že v konečném důsledku přijdou draho i samotnou Itálii,“ přišla s dalším varováním Stonjeková.

EU coby lichvář

Nelichotivě se vyslovila i k finančním prostředkům z fondů Evropské unie.

„Peníze z EU nejsou žádný šlechetný milodar, ale vlastně způsob, jak si daný stát zavázat, jak ho přimět něco udělat, nějak se chovat,“ varovala Stonjeková s dovětkem, že za roky čerpání evropských peněz se účelově vytvořila mantra, že tyto prostředky představují jakési blaho, které tu někdo chce vytvořit jen z čisté lásky.

„Ale to je samozřejmě naprostá iluze. Představa, že vám někdo pošle peníze jen proto, že chce, abyste se měli dobře, je stejně nesmyslná, jako kdybychom si mysleli, že lichvář je ochotný nám rychle půjčit jen proto, abychom se rychle dostali z finanční tísně,“ podotkla.

Podle Stonjekové jde o systém, do kterého členské státy musí z jedné strany masivně sypat, jinak by jim z druhé nic nevypadlo, takže jde o regulérní socialistické žití na dluh.

„Žití na dluh, kterému na evropské úrovni paradoxně tleskají i ty strany, které jinak v národních parlamentech pranýřují své vlády za každou korunu navíc,“ uvedla s tím, že v českém prostředí je názorným příkladem TOP 09.

„A v neposlední řadě je to systém, který výrazně deformuje volné podnikání a podnikatelské prostředí. Když se tedy na ty slavné evropské peníze podíváme touto optikou, zjistíme jediné – že jsou to zkrátka po všech směrech velmi drahé peníze!“ zdůraznila na závěr rozhovoru.