Český hudebník a občanský aktivista na sociální síti napsal, že již dlouho přemýšlí, jak to všechno, co má na jazyku, napsat, aby udělal takový svůj malý kulturní coming out.

„Nedávno tady něco takového psal Marek Wollner skrz Kunderu, ale to není moje doména, tou je hudba. Nohavica,“ podotkl úvodem a pokračoval: „Ten člověk asi byl vždycky dost zmrd, jen se to všeobecně nevědělo. Každopádně teď je hroznej.“

Zmínka přišla i na cenu, Puškinovu medaili, kterou v roce 2018 dostal od ruského prezidenta Vladimira Putina. Ta ale Hollana dle jeho slov vlastně až tak moc nezajímá, jelikož Nohavica vždycky ruskou kulturu miloval a reálně ty mosty mezi národy překlenoval. Vadí mu však něco jiného.

„Ale to, jak stojí vedle Okamura v kontextu jeho textů z Divného století nedává vůbec žádnej smysl. Možná je totálně zlomenej, protože chtěl začít nějak vysvětlovat svoje udávání a učinit pokání, ale nedostal na to prostor, nevím, nechci to hodnotit, teď je to morální troska,“ uvedl.

Tvorba vs. osobnost umělce

Hollan však kupodivu přiznává, že nemá vůbec žádný důvod k tomu aby se mu „o píď míň“ líbila jeho tvorba.

„Vyrostl jsem na ní. Měl jsem v 90. letech zpěvník jeho písní a byl to asi hlavní důvod, proč jsem se vůbec učil hrát na klavír levou rukou aspoň ty rozložený akordy. Znal jsem je všechny nazpaměť. Texty a hudba jako Mikymauz, Darmoděj, Osmá barva duhy, Bláznivá Markéta, Fotbal, Sudvěj, Jacek, Moje malá válka, Margita – to jsou básnicky a hudebně tak dokonalé písně, které jsou na úrovni těch největších písňových tvůrců, snesou srovnání s čímkoliv,“ myslí si.

Následně se vyjádřil i k desce Divné století, kterou za sebe označil za nejsilnější desku 90. let. Zde připomněla třeba texty a písně jako Novorozeně, Dance Macabre, Petěrburg, Sarajevo, Až to se mnu sekne, které jsou dle jeho mínění geniální a hluboké počiny.

„Tak hluboké. Tak po stránce melodické i harmonické promyšlené. Zásadní je zde aranžmá Víta Sázavského, Karla Plíhala a Radka Pastrňáka, bez nichž by to nebylo to, co to je, ale ten hudbení základ, ta základní melodická, harmonická a samozřejmě básnická osnova je jeho,“ píše.

Přiznává tedy, že si na jeho tvorbu vzpomene každou chvíli, jelikož mu zní v hlavě už pěkné čtvrt století. „A nadále bude,“ míní.

„Nejniternější texty a melodie pramení z hluboké vnitřní bolesti.“

Dále Hollan dospívá k názoru, že dílo a umělec není totéž, což okamžitě dokládá několika příklady z historie.

„Máme spoustu příkladů, kdy umělec byl fakt kokot nebo arcimzrd, ale kvalita jeho uměleckého díla je mimořádná. Šílený Carlo Gesualdo, madrigalista tvořící na rozhraní epoch renesance a baroka, který zavraždil svou manželku, určitě nebyl ten správný klaďas. A ta hudba je asi i právě proto neskutečná i o 400 let později,“ vysvětluje.

Uvádí, že sice to není pravidlem, ale dost často se stává, že právě ty nejniternější texty a melodie pramení z hluboké vnitřní bolesti, zoufalství, mimoděk se do nich propisuje projekce vlastního selhání, jinotaje, kryptické vzkazy.

„Autor může být zmrd, ale to, co vytvořil, je hodnota trvalá. Chápu, že může být pro hodně lidí obtížné dívat se ve filmu na tvář prasete zneužívajícího ženy, děti či muže, to se blbě „odosobňuje“. U té hudby je to tak nějak jednodušší,“ srovnává.

Podle bývalého zastupitele Žít Brno, i přes všechno výše uvedené, Nohavicova tvorba patří zejména v 80. a 90. letech k tomu nejlepšímu, co tu v oblasti písňové tvorby vzniklo.

„Chtěl jsem jenom říct, že to člověk může pořád zbožňovat a vracet se k tomu, a přitom si o autorovi myslet, že se v lepším případě pomátl, v horším se stal prostě jen hajzlem,“ uzavřel celou věc.

Názory uživatelů na sociální síti

Když Hollan sdílel tento post, začalo se k němu vyjadřovat velké množství uživatelů. Většina s ním souhlasila.

„Je to tak. Představa že dobří autoři by měli být zároveň i dobří lidé je hodně naivní, ve spokojenosti nás udržuje maximálně nevědomost,“ psali lidé.

Další psali, že to mají s některými umělci dost podobně, jako to má on s Nohavicou. Zmiňovali například Daniela Landu, ale i Nohavicu.

„Přesně s těmito písněmi jsme vyrůstali, kazety v autě na cestách nebo na kytaru u ohně… Teď nevím, jak s tím naložit, štve mě, co dělá, a za co se staví,“ podotýkali.

Někteří si však stáli za tím, že autora a díla nelze rozdělit. Proto možná někteří nemohou tvorbu Nohavici poslouchat.

„Jo, normálně nemám problém oddělit umělce a dílo, ale v tomhle jediném případě ne. Nohavica pro mě popřel sám sebe a doslova zničil prakticky všechno, co vytvořil,“ napsala jedna uživatelka.

A k podobnému názoru se přidávali i další: S vědomím toho, jakej je to sráč, nejsem fyzicky schopná poslechnout si ani jednu jeho píseň a nemůžu mu odpustit, že nás všechny takhle obelhal, a tím zabil autora, který pro mnoho z nás znamenal tak moc. Udělal ze svého díla hnusnou karikaturu.“

Jaromír Nohavica

Jaromír Nohavica je rodák z Ostravy a je český folkový písničkář, textař, libretista, osobitý zpěvák, skladatel a kytarista. Hraje také na heligonku.

Za zmínku stojí, že zpívá především vlastní písně, ale i překlady písní ruských autorů Vladimira Vysockého nebo Bulata Okudžavy. Nohavica dále zhudebnil a nazpíval některé básně ze Slezských písní Petra Bezruče, roku 1982 zhudebnil báseň Dezertér ze sbírky Jiřího Šotoly Za život.

Jeho písně se těší velké oblíbenosti zejména díky tomu, že zpívá o obyčejném životě a o člověku, jsou lyricko-epické, často však i ironizující. Nohavica rád používá nářečí z Ostravska a okolí Těšína.