Eduard Stehlík ve svém příspěvku na sociální síti zareagoval na občas kladenou mu otázku, proč stále používá nyní nekompromisní termín atentát. Svou odpověď vojenský historik začal zeširoka a připomněl tak dobu, kdy se svými kolegy zorganizoval výstavu věnovanou této likvidační operaci.

„Již to bude takřka dvacet let, co jsme s kolegy ve Vojenském historickém ústavu, kde jsem tehdy pracoval, připravili výstavu „Atentát – Operace ANTHROPOID 1941-1942“, která měla mimořádný ohlas nejen u nás, ale i za hranicemi České republiky. Velice dobře si pamatuji, že jsme právě tehdy začali systematicky opravovat novináře a publicisty, aby v souvislosti s atentátem na Reinharda Heydricha přestali používat obrat, že ho Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem spáchali. Opakovaně jsme je upozorňovali, že tím přejímají dikci nacistické propagandy, protože se páchají trestné činy, avšak atentát na Heydricha trestným činem v žádném případě nebyl,“ upozornil Stehlík.

Snaha o jazykovou změnu přinesla podle historika své ovoce, protože se sousloví „spáchání atentátu“ v případě Heydrichovy likvidace používá nyní mnohem méně. „Novinář či komentátor, který ho použije, se většinou zastydí a za jeho použití se omluví (i když i letos jsem použití tohoto nevhodného slovesa zaznamenal)“, píše Stehlík.

Původní definice

Historik se však domnívá, že aktuálně prosazované nahrazení slova atentát termínem „vojenský útok“ není tím správným posunem. Svou argumentaci staví zejména na tom, že pojem atentát je docela široký a vztahuje se k mnoha jevům, aniž by přitom byl používán v souladu s původní terminologií.

„Dnes žijeme ve světě, kde se každý den odehraje několik činů, které bychom podle dnešního chápání mohli označit za atentát. Výbuchy na frekventovaných tržištích, exploze v autobusech, vlacích či vagónech metra. Náš současný svět je přesycen atentáty. Jde však skutečně o atentáty? Nepoužíváme onen, kdysi tak jasně specifikovaný pojem, nesprávně, pro něco jiného, než naši předkové?“ ptá se Stehlík a odvolává se na encyklopedickou definici, podle níž „atentát je především útokem na život známé osobnosti, vedený povětšinou z politických příčin“.

Dále historik poukazuje na dichotomii, kdy z tisíce podobně uskutečněných atentátů některé byly veřejností vítané, zatímco jiné naopak vyvolávaly jen hněv a rozčarování.

„V dějinách lidstva byly uskutečněny tisíce takových atentátů. Umírali při nich králové, prezidenti, členové vlád, poslanci i političtí odpůrci. Byly atentáty, po nichž se svět otřásl hněvem nad obludností takového činu. Byly však i atentáty, kdy si lidé oddechli, či se dokonce otevřeně radovali. Bývalo to tehdy, když oběť atentátu patřila k bytostem, které rozsévaly smrt, utrpení a zkázu. Takovým atentátem byl bezpochyby i ten v okupované Praze 27. května 1942,“ řekl vojenský historik.

Naši předci tak podle něj ani neviděli žádnou rozporuplnost při označování útočné akce slovem atentát.

„O útoku na Reinharda Heydricha hovoří navíc jako o atentátu prakticky veškeré dostupné dokumenty čs. exilové vlády, II. odboru (zpravodajského) Ministerstva národní obrany v Londýně, osobní poznámky generála Františka Moravce (který tuto akci naplánoval a dal příkaz k jejímu provedení), stejně jako dokumenty našich britských partnerů z SOE (Special Operations Executive), kteří se na její realizaci přímo podíleli. I v pamětech současníků a dostupné literatuře nalezneme prakticky bez výjimky pro tuto akci označení atentát,“ upozorňuje Stehlík.

Přehnaná korektnost

Historik proto vnímá tuto snahu o vynález nového termínu pro populární a zažitou formulaci „jako určitou nešťastnou snahu dobrat se co nejkorektnějšího označení této akce bez ohledu na to, jaký je původní význam slova atentát“.

Stehlík dodává, že čeština je kromě toho jazyk s bohatou slovní zásobou, proto dokonce ani nevidí smysl v nahrazení obsažného slova s jednoznačným významem „složitými a kostrbatými obraty“, které podle něj neodrážejí krásu jazyka.

„Možná slyším trávu růst, ale nerad bych se dočkal doby, kdy bude v rámci přehnané

korektnosti slovo atentát v již vydaných publikacích, románech, filmech a odborných studiích nahrazováno jakýmsi uměle vytvořeným souslovím, a až budou jednou v televizi dávat mimořádný Sequensův film Atentát, který přejmenují na ,Vojenský útok‘. Proto atentát na Reinharda Heydricha pro mě navždy zůstane atentátem. Atentátem, který byl proveden, uskutečněn, ale v žádném případě ne spáchán,“ uzavřel celou věc Eduard Stehlík.

Likvidace Heydricha

Připomeňme, že výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš zaútočili na Heydrichův vůz 27. května 1942 krátce po půl jedenácté dopoledne. Gabčíkovi selhal samopal, ale Kubišovi se podařilo odpálit granát, který Heydricha zranil. Zastupující říšský protektor pak 4. června zemřel.

Daný útok si však vyžádal krutou odplatu nacistů, během níž bylo zavražděno několik tisíc lidí a byly vypáleny obce Lidice a Ležáky.

Gabčík, Kubiš a dalších pět výsadkářů zahynuli dne 18. června po urputném boji. Došlo k tomu poté, co byl prozrazen jejich úkryt v kryptě chrámu Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Kromě Gabčíka a Kubiše zahynuli také Josef Valčík (výsadek Silver A), Adolf Opálka (Out of Distance), Josef Bublík, Jan Hrubý (oba výsadek Bioscop) a Jaroslav Švarc (výsadek Tin). Připomeňme, že k jejich vyzrazení přispěla zrada člena výsadku Out of Distance Karla Čurdy. Právě on nacistům prozradil mnoho pomocníků parašutistů.