![]() |
| Originální grafika ProtiProud |
Představitelé členských států EU odmítli 6. března na mimořádném summitu návrh Itálie a několika dalších zemí na kolektivní finanční výpomoc v boji proti následkům epidemie. Řím navrhl poskytnout celoevropské záruky za navýšení veřejných dluhů členských států. Itálie coby čistý plátce do rozpočtu EU věřila, že má v současné krizi právo na výpomoc. „Partneři“ však uvažovali jinak. Rakouský kancléř Sebastian Kurz se vyjádřil za všechny: nikdo nechce, aby se dluhy Itálie (nebo i Řecka a Španělska) staly společnými.
A to nebyl jediný kontroverzní výsledek summitu. Vedoucí představitelé EU se především rozhodli během následujících patnácti dnů nepřijmout žádná rozhodnutí v otázce společného boje proti koronaviru. Vzali si tedy čas na to, aby o tom přemýšleli, a umožnili každému, aby učinil opatření sám za sebe. V Itálii nebyla tato blahosklonnost k sebereflexi v podmínkách bující pandemie "kupodivu" oceněna.
Italský ministr pro hospodářský rozvoj Stefano Patuanelli prohlásil, že pandemii lze překonat pouze společně, ale zdá se, že někteří evropští partneři z EU očekávají, že Itálie sama zvýší své dluhy bez jakékoli pomoci, a poté za to bude pokutována v souvislosti se (jen Německem a Francií bez sankcí nedodržovanými) směrnicemi EU zakazujícími příliš vysoké vládní výdaje. Ministr zahraničních věcí Luigi Di Maio uvedl, že se Itálie v boji proti koronaviru „nebude ohlížet na žádné normy“ bruselských byrokratů a utratí tolik, kolik uzná za vhodné. Dokonce i eurooptimistický prezident státu Sergio Mattarella uvedl, že nyní „není čas na stará schémata, ale na společné činy“.
Ještě otevřeněji se vyjádřili zástupci středopravé opozice (která je v Itálii totálně populárnější než vláda). Lídr „Ligy“ Matteo Salvini nazval Evropskou unii „doupětem zmijí a hyen“, neboť není možné čekat 15 dní, jestliže lidé již umírají v důsledku nemoci „a zítra mohou začít umírat chudobou“. Dodal, že Itálie, až porazí koronavirus, začne přemýšlet o odchodu z EU a po něm rozhodně „žádná slova díků nevysloví“. Předsedkyně strany „Bratři Itálie“ Giorgia Meloniová nazvala EU „bezohlednou“ a vyjádřila přesvědčení, že „jediným smyslem takovéto Unie je hned zítra přestat existovat“.
V Itálii okamžitě začali evropským byrokratům připomínat jejich minulé hříchy. Připomněli, jak bruselští úředníci bojovali proti italskému zemědělství metodou měření okurek a stanovováním jejich "jedině správných" parametrů. Připomněli počínání "evropských partnerů“ v příběhu s nelegálními přistěhovalci – bylo mnoho velkých slov, ještě více slibů, avšak skutečná pomoc žádná. A připomněli toho mnohem více.
V Itálii dozrávají hrozny hněvu: země pochopila, že ji zanechali v problémech samotnou. To se zvláště ilustrativně vyjímá na pozadí rychlé a nezištné pomoci poskytnuté Čínou, Kubou a Ruskem. A třebaže se hlavní média snaží o této pomoci mluvit co nejméně (a někdy si dokonce jako La Stampa vymýšlejí „ověřené“ zdroje, které informují o její „zbytečnosti“), veřejnost už neoklamou. Když jde do tuhého, staré lži nezabírají.
Na evropský trh je napojena velká část italského vývozu. Také převážná část dovozů pochází odtud. Mnoho velkých finančních a průmyslových společností platí daně kdesi v Nizozemsku, a nechce se jim je platit ještě v Itálii. Občané přivykli volnému pohybu po Evropě – donedávna se počet italských programátorů a barmanů pracujících v Londýně dal počítat v tisících; o moc menší počty nejsou ani v Berlíně a Paříži. Italexit by stál obrovské sumy, přitom v Itálii byl i před koronavirem nulový ekonomický růst a veřejný dluh činil 135% k HDP. A v současnosti se prognózy na další nejméně desetiprocentní pokles HDP do konce roku zdají být až příliš optimistické.
Je proto velmi pravděpodobné, že žádné vystupování z EU se konat nebude. Až Itálie překoná koronavirus, potlačí zášť, začne si olizovat rány, zalátá systém zdravotní péče, spočítá dluhy a vyčká na záchranu od vracejících se turistů. Koneckonců EU přeci jen nemůže za to, že důsledky epidemie byly tak traumatizující, ona "pouze" odmítla pomoc. A mezi „viníky“ lze započítat nedostatečně financovaný systém zdravotní péče, nedostatek lékařů a míst v nemocnicích, nerozhodnost a slabost vlády (která diskutuje o mimořádných opatřeních tak dlouho, až mezitím přestanou účinkovat), obrovský, a to i podle měřítek EU, podíl důchodců na populaci a počet míst jejich „soustředěného bydlení“ (pečovatelské domy) atd.
Zvláštní vztah Itálie k Washingtonu je někdy až komický. Mnozí žasli, když italský ministr zahraničí v těchto dnech na svém blogu poděkoval za pomoc pouze Spojeným státům a ne Číně, Rusku či Kubě. Tím spíše, že Luigi Di Maiova slova díků byla vyřčena v době, kdy pomoc USA byla teprve na samém počátku a Washington sotva před několika dny vyvezl z Itálie obrovskou dávku ochranných pomůcek a testů na koronavirus.
Zatím Itálie nikam neodchází. Zatím je pouze naštvaná.
Zatím ještě žije - i když v polohibernaci. Ale jednoho dne se zcela jistě probudí.