V Turecku probíhá hromadné zatýkání politiků, starostů a poslanců za opoziční levicovou stranu HDP, tedy převážně kurdskou stranu s voliči ve většinově kurdských oblastech na východě Turecka. Kurdů žije podle různých odhadů v Turecku až 20 miliónů. Starostové velkých měst, jako jsou Amed/Diyarbarkir, Van a dalších obcích a městech v tomto regionu, jsou poté, co vyhráli loňské komunální volby, odvoláváni jak na běžícím pásu. Loni na podzim, po zahájení invaze Turecka do severní Sýrie, oblasti pod kurdskou samosprávou, byl odvolán starosta města Diyarbarkir Adnan Selçuk Mızraklı, zvolený drtivou většinou hlasů, stejně jako Bedia Özgökçe Ertan, starosta obce Van; a Ahmet Türk, starosta města Mardin. To jsou starostové 3 největších „kurdských“ měst na jihovýchodě Turecka. Teď se k nim připojila i spolustarostka Amedu, Belgin Diken.

Odvolaní starostové a spolustarostové či spolustarostky, což je ve straně HDP zvykem, mít na předních postech muže a ženu, nejsou jen odvoláni, ale zároveň obžalováni z „členství v ozbrojené teroristické organizaci“, kterou se samozřejmě myslí kurdská strana pracujících - PKK - a z „podpory terorismu“. Za tento „zločin“ je sazba od 7 do 15 let. Většinou je proti každému z nich vedeno několik procesů, kdyby náhodou jeden selhal, je v záloze další. Jako je tomu v případě Selahattina Demirtase, bývalého předsedy strany HDP a nebezpečně úspěšného kandidáta na prezidenta, vězněného od roku 2016. Tehdy, po nezdařeném pokusu o puč proti prezidentu Erdoganovi, začala první velká vlna zatýkání kurdských politiků. Evropský soud pro lidská práva v roce 2018 nařídil jeho propuštění, ale vládní strana AKP to naprosto ignoruje a vede proti němu další řízení. Procesy probíhají, ochránci lidských práv protestují, protestují i Kurdové v Evropě, ale to je tak všechno, co zmůžou. Protože turecký prezident Recep Erdogan, jak jsme si všimli, si může dělat prakticky co chce.

Místo odvolaných starostů, řádně zvolených ve volbách za parlamentní stranu, nastoupí dosazení správci z řad vládní strany AKP. A zavedou „pořádek“.
Přesto Evropská unie nadále vede přístupové rozhovory s Tureckem, i když je jasné, že evropské standardy právního státu nemůže nikdy splnit. Je to totiž vážený spojenec v NATO – a tím se zdůvodňuje proturecká politika EU, zejména Německa. Štít proti Rusku a Assadovi, to je absolutní imperativ německé a tím pádem i evropské zahraniční politiky, v souladu s politikou USA. Protože EU žádnou vlastní zahraniční politiku nemá, vše je odvozeno od zájmů USA.

Poslední vlna zatýkání opozičních politiků probíhá právě nyní, v době koronakrize, kdy Turecko oprávněně doufá, že si nikdo ani nevšimne toho, jak masivně porušuje elementární demokratické principy. Celkový počet zatčených starostů jde do desítek. Buďto je obviní přímo z terorismu nebo jeho napomáhání. Další, kdo jsou zatýkáni, jsou poslanci zvolení do tureckého parlamentu, kvůli stejnému obvinění – podpora terorismu. Jak říkají Kurdové s hořkým humorem. „K tomu, abys byl terorista, stačí, že jsi Kurd.“

Dne 7. října 2018 vystoupil Erdogan na kongresu AKP v Kızılcahamamu v Ankaře a řekl: „Pokud v nadcházejících volbách zvítězí lidé, kteří se podílejí na terorismu, nebudeme čekat, nahradíme je jmenováním správce. Žádné čekání.“ Toto zdůraznil i před loňskými komunálními volbami a své slovo drží.
Když odhlédneme od tureckých agresí mimo vlastní území, máme tu flagrantní porušování základních demokratických principů na svém vlastním území. Když se Kurdové na svou obranu chopili zbraní a bojovali a bojují nejen ve vojenských strukturách PKK, ale i YPG a YPJ, jsou označováni Erdoganem a se vzrůstající intenzitou zejména německou justicí za teroristy. Nemluvě o tom, že PKK je na seznamu teroristických organizací - na žádost Turecka. Když jdou kurdští politici do voleb a vyhrají je, jsou odvoláváni a vězněni. Aniž bych kdy slyšel ze strany EU a jejích představitelů opravdu ostré odsouzení těchto praktik a masivní žádosti o osvobození politických vězňů ze strany evropských politiků.

Viděli jsme velmi dobře na podzim, v době invaze do Sýrie, že EU vyjádřila maximálně znepokojení, o účinných sankcích ani nemluvě. Vidíme to nyní v případě útoků Tureckem podporovaných migrantů na řeckou hranici. Když to srovnáme s tím, jak je ostrými sankcemi sužována Sýrie, Kuba a zejména Írán, kde nyní i v důsledku letitých evropských a amerických sankcí umírají tisíce lidí denně, máme znovu před očima otřesnou politiku pokrytectví a dvojího metru.