Zprávu o úmrtí Stanislava Grosse jsem dostal od našeho společného přítele. „Pojď na pivo. Teď hned. Standa mě dostal.“ Domníval jsem se, že přítel byl těžce nemocného expremiéra navštívit a že stav, v kterém ho zastihl, ho poněkud „sebral“. Tudíž jsem neodmítnul. „Kde je?“, zeptal jsem se místo pozdravu. „Na věčnosti“, řekl smutně a já pochopil, že Standova pozemská cesta je u konce.

O nejlepšího truchlícího

Jak to tak bývá, střídavě mlčky, střídavě se vzpomínkami na společné zážitky a střídavě s přísně neutrálními tématy jsme upíjeli ze sklenic, hledaje útěchu v alkoholu. Téměř současně přinesla onu smutnou zprávu naše svobodná média. Věru nevím, zda mne a mého přítele víc skličovala myšlenka na Standovu předčasnou smrt, nebo to, co jsme mezi jednotlivými sklenkami četli na displejích svých telefonů.

„Proč Ti volové aspoň nedrží hubu“, zhodnotil to výstižně přítel. Ani já jsem se nestačil divit, kdo všechno cítí najednou potřebu projevit „honem“ soustrast. Kdo všechno najednou oceňuje Standovy zásluhy, i když většinou zásluhy „přes to všechno“. Kde byli ti lidé, když se na Standu pořádaly hony?

Všechno to farizejství, všechen ten mediální hnus byl o pár dní později důvodem, proč jsem požádal redakci Protiproudu, jestli by aspoň zde nebyl prostor pro pár řádek prostých těžko skrývané nenávisti, papouškování mediálních klišé, rekapitulace virtuálních kauz a zejména jakéhosi podivného pocitu „zadostiučinění“ ze smrti bývalého premiéra.

I když pořád nejlepší by asi bylo mlčet.

Kati a pokrytci

Popisovat důvěrně známý příběh kariéry politické Stanislava Grosse je myslím zbytečné. Opět je pouze potřeba položit si otázku, proč všichni ti dnešní „hodnotiči“, zejména z řad spolustraníků, neřekli své úsudky o jeho „nevzdělanosti“, „nezralosti“ a „nezkušenosti“ Standovi do očí v době, kdy se po jeho zádech či v závětří za ním drápali na horu. Čest výjimkám.

Mimochodem nebylo to nutné. Navzdory později uměle vytvořenému image arogantního, povýšeného a sebestředného „démona zla“ Standa sám o sobě vždy pochyboval, jakkoli to nedával, či spíš s ohledem na okolnosti, nemohl dát najevo. A to nikoli až tváří v tvář smrti, jak se nás dnes různí pravdoláskařští dokumentaristé a komentátoři snaží přesvědčit.

Kdyby vykonal cokoli dobrého, vše je dnes bezpečně zapomenuto, Stanislav Gross je v nekrolozích hodnocen především optikou svých „kauz“. A pokud už si někdo dovolí vzpomenout i na to dobré, co po Standovi zůstalo, vždy je přítomen právě už zmíněný aspekt, že je to „přes to všechno“.

To všechno

Čeho tak strašného se vlastně bývalý premiér dopustil? Nepřiznal, že část svého bydlení financoval z poslaneckých náhrad. Věc naprosto nevídaná, viďte. S tím jsme se opravdu, nikdy předtím ani nikdy potom, nesetkali. Co se na to znovu zeptat třeba jednoho z truchlících, stávajícího premiéra Sobotky? O „podivném dědictví“, kterým k pražskému bytu přišel architekt Standova politického konce, dnes truchlící Miroslav Kalousek, nemluvě.

Nemluvil ve veřejném prostoru (úplnou) pravdu a pak se do toho zamotal. To už se dnes nestává. Když se třeba koná „tajná“ schůzka s prezidentem v Lánech, tak se kolem toho ani nelže, ani nemlčí, že pane truchlící ministře Chovanče?

Po vynuceném odchodu z politiky neparazitoval na veřejných penězích a živil sebe a svou rodinu, jak nejlépe dovedl. Nakupoval a prodával a vydělal na tom peníze. Třeba na akciích. Mimochodem, čím že se to živí ikona naší pravdoláskařské scény, protikorupční aktivista Janeček? Nákupem a prodejem akcií?

Osobní vzpomínka

Já sám jsem Stanislava Grosse blíže poznal vlastně až v jeho „životě po životě“, v prostředí advokacie. Ke starým časům se vracel jen výjimečně. Jednou jsme se k tomu tématu dostali, když jsem se mu takříkajíc „vyplakával na rameni“ ze svých vlastních problémů.

Chvíli mne poslouchal a pak povídá: „Trošku mi připomínáš mě. Všichni tě plácají po zádech, jen ti nikdo neřekne, že už sedíš na klouzačce.“ Když jsem z té klouzačky o něco málo později skutečně spadl přímo na hubu, napadlo mne, že na „nedozrálého koloťuka bez vzdělání, bez životních zkušeností“, či jak mu ještě bylo spíláno, to byl docela brilantní postřeh.

Smrt nadvakrát

Jednou z mála zaznamenáníhodných myšlenek, které v souvislosti s úmrtím Stanislava Grosse zazněly, bylo jednoznačně zamyšlení Václava Klause.  Ten přišel s úvahou, že bývalý premiér zemřel, tedy odešel, vlastně dvakrát. A že první smrt mohla svým způsobem předznamenat tu druhou.

Bohužel na tom něco bude.

Nedá se říct, že by se Stanislav Gross po svém odchodu z politiky denně „užíral“, ale jistý pocit křivdy v něm, troufám si tvrdit, přeci jen přetrvával. Možná právě nad tím, co bylo řadě jiných politiků před ním, za něj, i po něm prominuto, zatímco jemu byl vystaven tvrdý distanc.

Patří mu to!

Faktem je, že architektům Standova politického konce se podařil nebývalý kousek: veškerou společenskou frustraci té doby a z ní pramenící nenávist nasměrovat k jeho osobě. Stačilo několik týdnů a někdejší miláček národa se, dle mého přesvědčení bez jakéhokoli racionálního podkladu, stal symbolem všeho špatného, co s sebou, mnohdy nevyhnutelně, veřejné angažmá přináší. Nic nepomohlo, ani když jeho „kauzy“ bezvýsledně prošetřovala policie a zůstává v daných souvislostech „nepříjemným“ faktem, že Stanislav Gross se nikdy nedopustil ničeho nezákonného.

Ten pro mne nejděsivější moment nastal, když Stanislav Gross těžce onemocněl a když tato informace pronikla na veřejnost. „Patří mu to! Na co mu teď všechny ty nakradený prachy jsou!“, měl jasno hlas lidu. Výsměch, s kterým se setkal po té, co se otevřeně přihlásil ke křesťanské víře, jistě zarazil i nejednoho ateistu. A když se po Standově úmrtí přidaly žvásty o „Božích mlýnech, co zamlely“, nezbylo opravdu než preventivně sáhnout po sklence něčeho ostřejšího.

Tušení souvislostí

Nejsem nekritickým obdivovatelem soudobé „vědecké“ medicíny, ani neskeptickým vyznavačem alternativních pohledů na zdraví těla a ducha. Jsem však hluboce přesvědčen o tom, že nebývalé množství negativní energie, ať už ji budeme nazývat jakkoli, se na fyzickém zdravotním stavu Stanislava Grosse podepsalo. V tom osobně vidím tu souvislost jeho odchodu z veřejného života s odchodem ze života vůbec, o které mluvil Václav Klaus.

V tom smyslu nesou svůj díl viny na Standově předčasné smrti všichni, kteří se podíleli či dodnes podílí na vytváření onoho podivného klimatu v naší společnosti, kde se neodpouští úspěch, bohatství a nakonec ani to mládí.

Budiž Ti země lehká

Domnívám se, že o na odiv stavěnou soustrast nikdo moc nestojí. Snad se nedopustím faux pas, když řeknu, že nemusíme psát kondolence do virtuálních ani fyzických knih, které jsou nám nabízeny či se při posledním rozloučení drát do předních lavic. Dopřejme mrtvým jejich klid.

A až nám živým zase někdo naočkuje koho a proč máme kolektivně nenávidět, prosím zamysleme se nad tím. A místo rychlých soudů příště raději „držme hubu“. Protože nad rakví už to nedoženeme.

Převzato z Protiproud.cz