Po dvou vládních stranách se na svůj sjezd (23. – 24. květen) chystá i ta třetí, podle názvu křesťansko-demokratická. Kdyby na něm chtěli lidovci udělat něco opravdu zásadního a čestného, měli by si především odhlasovat změnu značky KDU-ČSL. Nejde ani tak o zkratku ČSL, jakkoli Československo již dvaadvacet let neexistuje, ba dokonce ani o přívlastek „demokratická“, neboť jsme už dávno zvykli, že pod hlavičku demokracie se vejde třeba i totalita. Mystifikací však je (samozřejmě nejen u nás) v současném názvu strany především to K – křesťanská.

Tradiční strana bez tradičních hodnot

K žádnému přejmenování partaje na lidoveckém sjezdu samozřejmě nedojde. Uchování slova „křesťanský“ totiž v sobě nese marketingovou záruku, že o politiku se jinak příliš nestarající poctiví křesťané z tradičních lidoveckých lovišť současnou relativně úspěšnou lidoveckou garnituru ve vrcholové politice udrží.  Ještě za Bartončíkovy či Luxovy éry autenticky usilovali někteří přední lidovečtí politici o obranu tradičních hodnot před liberálně levicovým džihádem našich západních spojenců – vzpomeňme namátkou dnes již politicky vyautovaného Jiřího Karase. Zato dnes není ve vedení strany nikdo, kdo by křesťanské pojetí života ve společnosti aktivně prosazoval.

Otázkám spjatým s ochranou života a tradiční rodiny se žádný vysoce postavený lidovec nevěnuje. Naopak. Jejich praktické kroky vyznívají pro rodinu, zvláště pak práva rodičů na výchovu svých dětí, spíše rozkladně. Například oproti ústně danému slibu, že podpoří domácí vzdělávání dětí na druhém stupni, dali lidovečtí poslanci přednost koaličnímu smíru. V rozhodujícím hlasování o novele školského zákona se zachovali typicky lidovecky – hlasování se zdrželi. Ale kdyby jen to.

Byli to oni, kdo podstrčili ministru školství, socialistovi Chládkovi, myšlenku na oživení totalitního dědictví – povinnou předškolní výchovu ve školkách. To si lidovecký poslanec Ivan Gabal, vyživovaný před vstupem do parlamentní politiky miliónovými granty na předstírané řešení „cikánského problému“, musel vzít za rukojmí všechny slušné a zodpovědné rodiče, kteří k dobré výchově svých dětí žádnou „mateřskou“ školu nepotřebují? Snad jedinou světlejší výjimkou se jeví být europoslanec Tomáš Zdechovský, upozorňující na zločiny juvenilní justice. Z jeho různých výroků se však zdá, že ani on si neuvědomuje souvislost tohoto zla s jinými totalitními výstřelky jím vyznávaného europeismu.

Místo Pána Boha Brusel

Je to naprosto absurdní a vlastně vše vysvětlující: Jestli je této nominálně křesťanské straně vůbec něco svaté, tak je to právě Evropská unie a ideologie jejích ateistických elit. Všem věřícím (myslícím) lidem je přitom už dávno jasné, že diktát Bruselu jakoukoli autenticky křesťanskou politiku znemožňuje. Pro lidovce je však „evropský integrační proces“ hlavní součástí vyznání víry. Bylo tomu tak již za předchozích předsedů, nejvýrazněji pak v éře Cyrila Svobody, pod jehož falešnou taktovkou proběhla (z jeho hlediska) úspěšná kampaň za vstup naší země do Unie.

Nesvatá lidovecká trojice

Jistě i proto se významná část havlisticky orientovaných kruhů rozhodla, že to budou právě lidovci, přes níž budou po vůdcově odchodu na věčnost prosazovat svoje radikálně levičácké zájmy. Předchozí vlajková loď na „pravici“ (TOP 09) má totiž již poněkud neperspektivního kapitána a s údajně „polepšeným hajným“ Miroslavem Kalouskem svůj mocenský revír příliš spojovat nechtějí.

Rozhodli se tedy resuscitovat potápějící se „křesťanské demokraty“. A protože vládnou médii, povedlo se.  Politická budoucnost lidovců však nespočívá v relativně nižším věku či domnělém novém elánu jejich funkcionářů. Daleko více pramení v Bělobrádkově povolebním školení ve Washingtonu či v „americkém výsadku“Herman and Gabal, krytého miliónovými sponzorskými dary temného „polepšeného“ developera Luďka Sekyry: bývalého funkcionáře SSM, později komplice krále podsvětí Mrázka a ještě později mediálního bodyguarda Tomáše Halíka.

Tuto lidoveckou nesvatou trojici nespojuje jen politický úspěch a tedy získané funkce v legislativě i exekutivě. Sdílí rovněž bezvýhradnou loajalitu vůči těm, kdož usilují o americkou (globalistickou) hegemonii ve světě. Jsou tak morálně spoluodpovědní za rozpoutání občanské války na Ukrajině, jakož i jiných vojenských konfliktů ve světě, hrozících přerůst v konflikt celosvětový. A podle všeho jsou na to dokonce patřičně hrdí.

Převerbovaný Plojhar?

Z tria Herman, Gabal, Sekyra je dobré se věnovat především současnému ministru kultury. Podle mnoha indicií to totiž není zvěrolékař Bělobrádek, ale právě tento „páter vyklouz“ (Herman je laicizovaný katolický kněz), kdo drží palec na tepu strany. Jeho průnik do vysoké politiky byl doslova raketový. Krátce po vstupu do strany byl jmenován tiskovým mluvčím, následně určen za lídra kandidátky pro volby do Sněmovny, aby dnes ve funkci ministra rozhodoval o značném objemu peněz, jež mají potenci alespoň částečně pokrýt náklady některých Sekyrových projektů, jako jsou nové budovy Národní galerie či Národní knihovny, Kaplického obludu nevyjímaje.

Katolící si Hermana nejspíš pamatují již z role tiskového mluvčího České biskupské konference. Byl pravou rukou kardinála Vlka, jemuž pomáhal šikanovat zbožné kněze a celkově „odkatoličťovat“ zdejší církevní prostředí. Pro závažné morální delikty byl nucen požádat o zbavení kněžských povinností (tzv. laicizace), a proto dnes již v roli duchovního nevystupuje. Po odchodu z církevních struktur nastoupil do služeb Policie ČR. Podle svědectví jeho bývalých spolupracovníků od počátku své veřejné činnosti projevoval zvláštní zájem o činnost bezpečnostních služeb, především ve vztahu k materiálům StB.

Proč? Souviselo to snad s tím, že se kardinál Vlk obklopoval kněžími, o kterých se vědělo, že byli aktivními agenty komunistické tajné policie (Holeček, Simandl)? Tento jeho zájem nakonec vyústil v úspěšnou kandidaturu na ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), kde na budování své pověsti příkladného odbojáře a antikomunisty dále cílevědomě pracoval.

Soudruzi a soudružky, to vám byl boj!

V této souvislosti stojí za to ocitovat dvě krátké pasáže z Hermanovy přihlášky do konkursu na funkci ředitele ÚSTR, abychom pochopili, co může být dnes považováno za předpoklad odborné způsobilosti pro vedení vědecké instituce:

„Doma jsme pravidelně poslouchali vysílání Svobodné Evropy, jejíž znělka byla pro mě léta ranním budíčkem. Moje výchova ze strany matky a babičky byla vedena v jasně protirežimním a demokratickém duchu. Vzpomínám si, že od svých deseti let jsem začal sám aktivně poslouchat zahraniční rozhlas…

Pro ilustraci poznamenávám, že jsem s oblibou nosil do hodin občanské výchovy západní módní časopisy, které nám příbuzní zasílali, a dával jsem je prohlížet spolužákům. S radostí jsem pak zaznamenával, že zájem o západní zboží výrazně převyšuje jejich zájem o výuku.“

Nyní si hypoteticky představme, jak jeho otec Zdeněk Herman, registrovaný v seznamech spolupracovníků StB v kategoriích TS, A, D pod krycím jménem Cestovatel, píše jinou literou, leč ve stejném duchu do Lidové demokracie, v níž byl později zaměstnán. Jak se denně inspiruje články v sovětské Pravdě a jak napomáhá socialismu šířením marxistické literatury. Abychom však Danielu Hermanovi nekřivdili – v přihlášce do konkursu se od svého tatínka příkladně distancoval a uvedl, že vzhledem k rozvodu rodičů neměl otec na jeho výchovu vliv…

Za pozornost stojí i tento úryvek:

Počátkem roku 1989 jsem se aktivně účastnil tzv. Palachova týdne. Pamatuji si, že ve chvíli největších razií na Václavském náměstí jsem se vmísil do skupinky západních turistů a spolu s nimi jsem vstoupil do hotelu Jalta, který byl krátce na to uzamčen. Tam jsem pak cizince (vzpomínám si, že to byli Švédové) upozorňoval, aby dobře sledovali, co se děje venku a hodně o tom doma mluvili.

Jistě, mohlo to proběhnout právě tak, jak to pan Herman popisuje. Je však zajímavé, že průběh palachiády sledoval zrovna z oken snad nejprofízlovanějšího hotelu, který na Václavském náměstí stál.

Také z dalších odstavců Hermanova životopisu se dočteme, na kolika frontách a jak statečně s bolševikem bojoval. Možná i proto v něm již neuvádí, že ještě před Velkým Listopadem, podobně jako jeho kolega Halík, směl vycestovat na Západ. Navštívil i Blízký východ, což může souviset jak s přirozeným zájmem o své předky, tak i s pozdějšími vazbami na marxistickou teroristickou organizaci, využívanou Američany k podvracení Íránu.

Ve službách nové totality

Svoji náklonnost k subverzně působícím lidem a organizacím dal ostatně dostatečně najevo již tím, že ještě před nástupem do čela ÚSTR vedl pražskou kancelář kosmopolity Jana Švejnara, známého i tím, že je stálým hostem na jednáních globální vládu prosazující Trilaterální komise.

Z veřejně dostupných materiálů prozatím nevíme, zda Daniel Herman bude na zlínském sjezdu kandidovat do některé z vysokých funkcí v rámci lidovecké hierarchie. Jedno je však jisté. Budou-li mít čeští „křesťanští demokraté“ v popředí takové osoby, jako je Daniel Herman, mají bezprostřední politické výsluní zajištěno. S křesťansky orientovanou politikou to však i nadále nebude mít společného vůbec nic. Možná ovšem právě to je však smyslem a cílem celé dnešní lidovecké mise.

Převzato z Protiproud.cz