Historikové a politologové, promlouvající téměř denně z obrazovky ČT, jsou sorta lidí, kteří své znalosti čerpají ze sci-fi knih a ne z reálného života, kde se denně nosí vlastní kůže na trh.

Totéž platí pro politiky a zaměstnance ministerstev – tam nepracují žádní dobrodruzi nebo lidé, kteří v životě něco užitečného udělali.

Jsou to lidé, čekající na rentu, odchodné, povýšení, odměny, diplomatický post.

Neběží na plné obrátky a hlavně nikdy nic neriskují.

Lidem výše postaveným, zejména „profesionálním“ politikům, jejichž přežití závisí na výsledcích voleb, nelze již po zkušenostech z minula ani dnes důvěřovat, že zvládnou nějaké zásadní rozhodnutí.

Jakmile by měli zariskovat, jako to dělají ti, co šli s kůží na trh a živí se sami, jsou tito tzv. zaměstnanci v koncích, nebo se uchýlí k nejjednoduším řešením bez návaznosti do budoucna.

Tito lidé, elita z tzv. vyšších kruhů většinou z malých poměrů, postrádají obvykle smysl pro praktičnost a selský rozum nehledě na absenci logiky, kterou kamuflují poloabstraktním bla, bla bla … polovzdělaných hlupáků.

V dobách krizí, které přicházejí, nejsou schopni rozhodnout o nutném kroku, který zákonitě následuje po prvním, druhém atd. Což ví každý Mongol, co si staví jurtu na zimu.

Když přijde krach, tzv. nečekaná událost mimořádného rozsahu, podnikají jen takové kroky, které jsou pro ně bez rizika a vlastně ani nevědí, k čemu dále povedou (většinou k jejich vlastnímu prospěchu udržet se v sedle).

Nejmarkantnější pro jejich (ne)dělání jsou události dnešních dnů: chaotický „boj“ proti coronaviru a Tureckem vypuštění migranti tlačící se na ploty na řecké hranici.

Hrůzná je představa, že tentokrát to bez boje a obětí asi nepůjde.

Politici často zdůrazňují (pan Hamáček), že jsme nejbezpečnější zemí, určitě na světě.

Neříká už nic o tom, že jsme svou bezpečnost založili na tom, že za ni převezmou při krachu odpovědnost jiní (viz historie) a dnes NATO, za jehož záda se schováváme.

Takhle to chodí už tak dlouho, že se vládnoucí elity přestali orientovat v realitě.

Myslí si, že planeta je obydlena lidmi, kteří nám, bohatým a prosperujícím, přejí jen dobro.

Tato mylná představa vedla k nejtragičtějšímu ze špatných rozhodnutí německé kancléřky Merkelové umocněné frenetickým vítáním migrantů v roce 2015.

Rok s rokem se sešel a … nyní jim rozezleně vzkazuje ať odejdou! … naše hranice bez hranic jsou zavřené.

Výsledkem jejího zřejmě prvního emočního nadšení v životě je nová isálmská republika německá, francouzská, britská atd. ve stavu zrodu.

Evropské politice už chybí jen setkání se cvikem hatha jógy – pozdrav slunci do všech světových stran… a pak se uvidí.

Psychodrama vyhořelé Merkelelové si žádá ulehnout na terapeutickou žíněnku a prosit tátu o medvídka.

A hlavně: pryč se vzpomínkami!