Každý poslanec se může při plenárním zasedání přihlásit s poznámkou týkající se procedury. A to právě učinil bulharský konzervativec Angel Dzhambazki. Ohradil se proti tomu, jak Sassoli vykládá článek 10.3 jednacího řádu s tím, že tento článek se nemůže vztahovat na státní vlaječky. Postavil vlaječku před sebe, a řekl, že k jejímu odstranění by musela být užita síla. Na to mu Ing. Charanzová řekla, že si má přečíst článek 10.3 „kde se hovoří o tom, že skutečně poslanci nesmějí mít žádné transparenty a obecně musíme respektovat důstojnost tohoto shromáždění, a právě proto se předseda parlamentu rozhodl respektovat toto pravidlo, to je všechno, co k tomu chci říci, já budu pana předsedu informovat, ale nebudeme o tom diskutovat.“ To, co se však nelíbí Doc. Koudelkovi, mně, ani velmi mnohým občanům, je implicitní tvrzení přejaté Ditou Charanzovou, že národní vlaječky jsou transparenty či banery (dle překladu) a narušují důstojnost jednání Evropského parlamentu.

Ono video není „jeden záznam, který koluje kdesi po internetu“ jak je zlehčuje Charanzová, ale je to oficiální záznam Evropského parlamentu. A je celý, není vytržen z kontextu, jak nepravdivě tvrdí Charanzová. Panu Sassolimu prý řekla, že vlajka není plakát. Možná ano, někde v zákulisí, veřejně však, jak prokázáno, hájila jeho nařízení. „Prostě jsem jednala podle daných pravidel“, píše Charanzová. Trochu mi to připomíná protektorátní úsloví: „Buďme Češi, ale nikdo o tom nemusí vědět“.

Dita Charanzová asi ví, kam zmizely vlaječky, když se ohrazuje proti „nízké lži“, že vlaječky byly hozeny do koše. My jen víme, že byly ukradeny.

Problém je v tom, že se mnozí čeští poslanci snaží být hezcí v Čechách před českými občany a v Bruselu se chovají, jak od nich panstvo očekává.