To, co přijde však nás může překvapit. Nevíme s jistotou, jak se lidé budou chovat, ani až to začne, ani potom. Rozumí se až přijdou  první zprávy o tom, že někde mezi námi už jsou nakažení lidé. Na základě znalosti jiných, byť ne však zcela podobných situací, které v minulosti u nás nastaly, třeba v době epidemií moru či cholery (a to už je dost dávno), si můžeme jen tipnout, k čemu asi dojde.  

Asi se nebudou hned vykopávat hromadné hroby pro případ, že kapacita krematorií bude nedostatečná.  Lze ovšem očekávat, že se bude hroutit zdravotní péče. Personál  působící v ordinacích, na poliklinikách,  v nemocnicích i jinde, třeba i v lékárnách bude první na ráně. Tím, že tato zařízení přestanou možná fungovat, přijdou i následky. Může umřít i mnoho jiných, coronavirem nenakažených  lidí, kteří dnes  mohou být ještě  s podporou různých medikamentů, chirurgických či i třeba  zubařských zákroků poměrně snadno  zachráněni od toho nejhoršího. Může být prostě o hodně hůře než si připouštíme. Nejenom u nás, ale i v okolním světě, odkud asi nebude možné očekávat nějakou pomoc.

Kromě zdravotnictví se nejspíše brzy poté propadne i obchod a zásobování. I zde  dojde asi k silnému výpadku  personálu, nehledě na fakt, že  první  zkušenosti z Itálie signalizují, že v krátké době – pokud ještě obchody budou otevřeny -  dojde k vykoupení zboží. Hlavně potravin s dlouhou dobou trvanlivosti. Nejen konzervy či těstoviny  nebo trvanlivé salámy. Může dojít i k výpadku dodávek energie a tedy k nefunkčnosti  mrazáků. Může to mít vliv i na provoz domácností, kde se dosud vaří na plynu nebo elektřině. Ve velké výhodě  budou asi obyvatelé rodinných domků či chat a chalup, kde si budou moci uvařit jídlo tradičním způsobem. Ovšem jen do té doby, než se zhroutí systém bezpečnosti, na němž je založena ochrana  jednotlivých domácností a lidí.

Leckdo si asi pak vzpomene na katastrofické snímky v kinech či jejich knižní předlohy popisující situace, kdy Zemi přepadnou nějací draví a zlí mimozemšťané, a kdy lidé budou schopni přežít jen v úkrytech a s minimální podporou od jiných lidí. Mohou se totiž zhroutit i celé, dokonce i ty vyspělé, velké společnosti. O tom, že lidé už nebudou jako turisté navštěvovat různé  destinace, kde dosud  byli zvyklí trávit svůj volný čas, ani nemluvě. Nejspíše se tak neděje již dnes. Přestane nakonec fungovat i doprava a hromadná výroba  čehokoliv. Nastanou dnes neuvěřitelné situace a přijdou věci, na které nejsme připraveni. Od dob, kdy  zdejší civilní obrana ještě vyhlašovala v rámci přípravy na  jadernou válku různé poplachy a cvičení, jsme na to vše nějak pozapomněli.

   

Extrémně kalamitní stav, který může už brzy nastat, má ovšem i své přirozené limity. Nejen tím, že skončí tehdy, kdy umřou všichni, kdo mohou být nakaženi epidemií či zasaženi na druhotné následky jejího šíření. Limitem bude i naše schopnost chovat se lidsky a předvídavě. Tedy přijmout fakt, že nakaženo může být velké množství lidí, ale protože mnozí z nás jsou sice vybaveni funkčním imunitním systémem a ne každý nakažený musí tedy umřít, ale na to, co přijde nejsme nějak připraveni.

Za jistých okolností tedy část obyvatel přežije. Nejspíše ti mladší, kteří jsou odolnější. Možná docela významná část může přežít nákazu, i když nebude schopna čelit následkům chaosu, který epidemie nejspíše spustí. Ani oni tedy nemusí přežít. Pokud by si toto lidé včas uvědomili, mnozí by přežili i kdyby se ukázala rychlost  šíření  viru jako extrémní. Nadcházející události však budou asi pro mnohé z nás velkým testem na něco jiného. Konkrétně na naši schopnost tvořit velké společnosti. Podobnými testy už kdysi prošli naši předkové. Byly doby, kdy mnozí umírali jen proto, že jim nikdo nebyl schopen a ochoten pomoci, protože se zhroutilo vše, co z nás dělalo společenské tvory. Onen zoon politikón antického Aristotela, jinými slovy  společnost, není  totiž  nic samozřejmého.

Slovo, na které  si mnozí zvykli jako něco běžného, vyjadřuje ve skutečnosti to, jak jsme na sobě závislí a jak křehký je sociální svět, který sdílíme. Něco, co je největším vynálezem lidstva za celou dobu jeho existence. Větším než rozdělávání ohně,  tavení kovů či vynález atomových zbraní. Naposledy si to naši předci mohli uvědomit ve větším rozsahu za třicetileté války. Na jejím konci se z kdysi kvetoucí země  s téměř třemi miliony obyvatel (v té době to bylo tolik, kolik lidí tehdy žilo třeba v Anglii), stala mrtvá země. Byly zde velké oblasti zplundrované země se zpustlými grunty, neobdělávanými poli, vyhořelými a poničenými městy. Ti lidé, kteří to vše přežili, tedy i hlad a epidemie všeho možného, museli překonat kromě jiného i syndrom kolektivního vyhoření doprovázený pocitem naprosté beznaděje. Nakonec naši předkové, aspoň ti, jejichž jména nosíme,  po mnohých útrapách přežili. Museli však vybudovat struktury  společnosti znovu. 

Něco podobného zde bylo i po husitských válkách anebo po sociálních i jiných  kataklysmatech. Možná si budeme muset brzy na tyto zkušenosti vzpomenout. Jejich jádrem je poznání, že nemůžeme žít a přitom rozvíjet své potenciály jen jako atomizované individuální bytosti. Už vůbec ne jako sobečci tak, jak si na to mnozí z nás v posledních letech začali zvykat. Prvním krokem k tomu by mělo být zamyslet se nad dnešním způsobem své existence. Druhým a x-tým dalším krokem bude se změnit. Možná pak katastrofa, která nás čeká a asi nemine, nebude ta poslední v dějinách lidstva.