V knize Čelom vzad! jeden z autorů, koordinátor odsunu sovětských vojsk z československé strany, slovenský generálmajor v záloze Svetozár Naďovič přináší své poznatky. Zpět do SSSR muselo být kromě vojáků posláno i 30 raketometů, 1 220 tanků, 2 505 obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty, 1 218 děl a houfnic, 76 vojenských letadel, 146 vrtulníků a tisíce kusů speciálního transportu.Jak to probíhalo, co v té době cítili vojáci obou stran, jaké byly vztahy? O tom a mnohém další promluvil pro Sputnik sám Naďovič.

Naďovič: Já si velmi dobře vzpomínám na 26. únor 1990. Ten den v Moskvě za přítomnosti československého prezidenta Václava Havla, ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera a ministra obrany Miroslava Vacka byla podepsána dohoda o úplném stažení sovětských vojsk z Československa. A ještě ten den jsem se svými lidmi zahájil vypravení 31. tankové divize z Bruntálu a tankového pluku z Frenštátu pod Radhoštěm. K okamžiku podepsání dohody jsme už stihli naložit čtyři kolony a vypravit je zpět do SSSR. Mimochodem dopravní problém byl ten nejobtížnější. A ještě odhad ceny zanechaného majetku a ekologických škod, protože každá země měla svoji vlastní metodiku výpočtu. Metodologie neexistovala a vše se muselo dělat od nuly. Tyto zkušenosti se stažením vojsk od nás potom přejali Maďaři, Němci a Poláci. Pro mě to byl významný den, že zkrátka došlo ke spravedlnosti, protože vstup vojsk Varšavské smlouvy byl i pro většinu komunistů v Československu nepochopitelný a nepřijatelný.

Jak jste tedy vnímali stažení sovětských vojsk? Jako porážku Sovětů ve studené válce nebo jako akt dobré vůle?

Já jsem vždycky viděl sovětskou armádu, nikoliv ruskou armádu. Mě vždy štvalo, že říkali: „Rusáci, běžte pryč…“ Já dobře vím, jak to bylo v roce 1968. Mám i ztráty, která tehdy sovětská armáda měla při vstupu. Když jsem si udělal statistiku, tak 30 % ztrát byli ukrajinští vojáci. Samozřejmě nehody, různé sebevraždy, dopravní nehody atd. Takže já jsem neviděl jen Rusáky, ale viděl jsem sovětskou armádu. Osobně vám řeknu, že jsem v tom neviděl porážku Sovětského svazu. Viděl jsem v tom, tehdy jsem i já hodně věřil perestrojce i Gorbačovovi, akt spravedlnosti, kdy se napravují křivdy, protože mi nikdy nešlo do hlavy, když sem přijel Gorbačov na návštěvu, myslím, že to bylo v roce 1988 nebo 1987, kdyby Michail Gorbačov řekl, že „stahujeme 50 % našich vojsk z Československa“. To by tehdy mělo jiný ohlas. Ale víte, že po válce je každý generál…

Poslední sovětský voják opustil Československo 27. června 1991. Byl jím generál Eduard Vorobjov, který velel generálním uskupením sovětských vojsk v Československu. Co můžete říct o tomto muži a vojákovi?

Můžu říct, že Eduard Vorobjev byl vzdělaný, moudrý a schopný člověk s velkým Č. A můžu říct, že on plně chápal, že je nutné, aby byla tato vojska stažena. Velmi jsem si ho vážil a navázal jsem s ním ty nejlepší vztahy. A velmi jsem si u něho vážil, že byl nesmírně charakterní, pravdomluvný a neměl rád, když se lhalo. Byl na to velmi citlivý. Samozřejmě to slovo okupant on nesnášel, vždy se cítil v jiné podobě. Pro sovětského vojáka nebo generála byl pojem „okupant“ spojený s těmi nejhoršími věcmi, které dělaly fašistické německých jednotek v Sovětském svazu. Musím říct, že mi vždy říkal: „Jaký my jsme okupanti, mícháme se do vašich vnitřních záležitostí?“  To už bylo v tom roce 1990. Nikdy se nechoval jako nějaký „okupant". Setkal jsem se s ním několikrát na různých cvičeních a skutečně jsem ho poznal, když mi dali příkaz naplnit dohodu o stažení sovětských vojsk. Byl to vzdělaný, chytrý a nezávislý člověk, nebyl mechanickým vykonavatelem rozkazů. Nedivil jsem se, když jsem zjistil, že po návratu do vlasti odmítl velení nad vojsky v Čečensku. No, a v únoru 1990, zdá se mi, on na rozdíl od mnohých svých sovětských kolegů — vysoce postavených vojenských činitelů - rozuměl správnosti těžkého politického rozhodnutí, které Gorbačov přijal. My se s Rusy při všech vzniklých problémech domluvili snadno. 

Tím spíše, že prezident Havel a předseda parlamentu Dubček rozhodli, že se k odcházející armádě je nutné chovat korektně a myslet na budoucnost. V této budoucnosti (my jsme o tom nepochybovali) naše země a armády budou spolupracovat, byť nutnost konce Varšavské smlouvy jsme také velmi dobře chápali…

Sovětská vláda, následně Rusko, oficiálně odsoudily vstup vojsk do Československa v roce 1968 jako protiprávní zásah do vnitřních záležitostí suverénní země, který přerušil proces demokratické obnovy Československa, měl dlouhodobé negativní následky“. Krátce řečeno to uznali jako tragickou chybu. Myslíte si, že ten, kdo je schopen takovou chybu napravit, vyhrává nebo ztrácí?

Já si myslím, že kromě Sovětského svazu toto prohlášení vydaly i další čtyři státy, které se podílely na tomto vstupu roku 1968. Samozřejmě se na to musíme dívat historicky. Po 30 letech lidé mají jiné vidění. Ale v prosinci 1989 jsem to pokládal za akt úžasné schopnosti přemýšlet. V dobrém slova smyslu jsme to tady my všichni takto cítili. Neviděli jsme v tom akt nějakého ponížení.

Nebo akt odmítnutí Sovětským svazem porušovat mezinárodní právo?

Samozřejmě, teď to všichni vyhlásili, že vstup vojsk do Československa 1968 byl flagrantním porušením mezinárodního práva. V té době jsme však nepoužívali takovou slovní zásobu. Ale když se to napravilo, tak to byla úžasná zpráva pro nás všechny. A já jsem měl vždy dobrý vztah k občanům Sovětského svazu. Dodnes mám rád Rusko a dva roky jsem v Moskvě studoval. Mně to nikdo nemusí říkat, já osobně znám situaci. Až dodnes mám ten nejlepší vztah k ruskému národu. Vím, co si vytrpěl. Také nesnáším, aby se překrucovala 2. světová válka. Když odcházel poslední voják, generál Vorobjov, tak jsem se s ním loučil jako s přítelem. Samozřejmě jsem to byl já a mně podobní lidé, nechci to hodnotit z dnešní pozice. Ale to je moje přesvědčení. A znovu musím říct, že ten odchod proběhl bez problémů. Ani já jsem nebyl problémový člověk, který by vyvolával konflikty. Když mi generál Vorobjov řekl, že tam ministr vnitra Tomáš Sokol vykládá bludy, že prodávají zbraně, tak jsem neváhal a zjednal jsem pořádek, aby byla nastolena pravda. 

To je mé krédo až dodnes. Je potřeba to připomenout. V tom je ta síla těch politiků, i toho národa. Že když bylo něco flagrantně porušené, tak se k tomu vyjádřím a napravím to. U vojáků i generality ať už ruské nebo české jsem si vážil takzvaného „česť iměju“. A pro tu čest musí člověk všechno dělat a musí se tak chovat. Protože jakmile ztratíš čest, tak co je to za život? Pozdravuji generála Vorobjova. Že to bylo bezproblémové a lidské, na tom on měl zásluhu a i mnozí sovětští důstojníci a generálové. Minulý rok jsem obdržel nejvyšší vyznamenání, které může na Slovensku voják dostat. Je to Řád Ľudovíta Štúra. Když to odůvodňovali, tak to bylo za to, že odsun proběhl bez problémů. Protože my, kteří jsme řídili ten odsun, jsme se uměli řídit svým svědomím. Nevytvářeli jsme zlobu a nevyvolávali konflikty, rozumíte. V tom je přednost generála Vorobjova a mnohých jeho důstojníků a generálů. Tak to bylo i u nás. 

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.