Ikeda byl v ten den mezi 23 lidmi na palubě. Pouze jeden člen týmu – radista Kuboyama Aikiti - zemřel během jednoho roku od události na cirhózu jater, zkomplikovanou hepatitidou C.

„Modlím se, abych byl poslední obětí atomové nebo vodíkové bomby,“ pronesl radista před svou smrtí.

Velmi mnoho členů posádky se dožilo 70 a více let. Například v roce 2019 zemřel ve věku 92 let Misaki Susumu, další člen posádky. Všichni členové posádky trpěli následky ozáření a utrpěli i vážná popálení.

Výbuch byl asi tisíckrát silnější než bomby shozené na Hirošimu a Nagasaki. Radioaktivní spad zasáhl Austrálii, Indii, Japonsko a dokonce i USA a části Evropy.

Škuner Daigo Fukuryū Maru nebyl jediným japonským rybářským člunem, který se dostal do takzvané „rozšířené nebezpečné zóny“ kolem atolu Bikini, označené americkou vládou po přehodnocení síly testů. Podle hrubých odhadů se po zkoušce v zóně radioaktivního spadu nacházelo asi 100 plavidel.

Snaha událost ututlat

Nikomu z posádky Daigo Fukuryū Maru nebyl udělen status oběti atomového bombardování. To bylo ostatně podmínkou Spojených států pro výplatu kompenzace ve výši 15,3 milionu dolarů. Japonská vláda se zavázala, že nebude od Washingtonu požadovat další odškodnění.

Samotný test byl tajný a Spojené státy zpočátku odmítaly za něj vést odpovědnost s tím, že se nedá prokázat, že by zvýšená radiace v oblasti a na lodi byla v přímé souvislosti s testem jaderné bomby.

Samotný Daigo Fukuryū Maru byl v roce 1976 zakonzervován a vystaven v tokijské výstavní síni.

Tento incident v Japonsku vyvolal vlnu protiamerických nálad a média psala o druhé Hirošimě. I ve světě se začalo volat po zákazu jaderných testů v atmosféře. Ten nakonec přišel až v roce 1963.