Blízký východ, ale vlastně nejen on byl vždy předmětem přetahování velmocí o to, kdo a co znamená. Minulost byla určována brutálním kolonialismem, který ukončila či zeslabila II. světová válka jako výraz touhy národů po samostatnosti a nezávislosti. Až do roku 1989 se střídaly tendence tu americké, tu sovětské aktivity, ale v zásadně celý onen bipolární svět rozdělený na Západ a Východ zajišťoval jistou přehlednost a nemožnost trvale jednostranné dominance ani jednoho z bloků. Jako perličku je dobré si připomenout, že den před invazí do Československa byl Johnson informován o tom, že nás navštíví Sověti a byl rozmrzen, protože mu zabrání navštívit Moskvu.

Tzv. konec historie a tedy vítězství západního liberalismu v důsledku střelhbité porážky sovětského bloku přinesl jeden důsledek : Absolutní dominanci Západu po stránce ekonomické a hlavně vojensko politické a nepřetržitý proud válek ( humanitární bombardování Jugoslávie, dvě války proti Iráku, podpora islamistů a okupace části Sýrie a ozbrojený útok válka v Libyi, proxyválka Západu proti Rusku na Ukrajině).

A tam někde Západ tedy Obamova USA i Merkelové EU (Hollande byl příliš slaboučký, aby měl nějakou vizi a koncepci) udělal chybu. Západ vyvolal organizoval a platil majdan. Těch 5 miliard US dolarů, které byly vydány na další ukrajinskou barevku čili euromajdan, muselo přinést ovoce.

Dnes snad kromě Petříčka, Kalouska či Štětiny si už nikdo u nás nemyslí, že euromajdan byl legitimní.

A tam někde Putinovi došla trpělivost. Po dobrém to se Západem nejde. Marně je několik let předtím na Mnichovské konferenci upozorňoval, že musí vnímat též zájmy ostatních a neurážet. Tedy především jeho Ruska.

No nestalo se a Putin musel ukázat světu, že tak jako Napoleon či Hitler Rusko neporazili, neporazí jej ani noví smrkáči.

A šel do proxyútoku. A rozhodl se podpořit tradičního spojence Ruska Sýrii.

Západ chtěl jeho hlavu státu Bašára Asáda zlikvidovat, tak jako zlikvidoval Sadáma Hussajna a a rozvrátil Irák a následně odstranili Kadáfího a rozvrátili Libyi.

Jedinečným uměním Putina je, že komunikuje prakticky se všemi rozhodujícími hráči, zatímco oni navzájem se nenávidí. A je schopen na racionální bázi také s každým spolupracovat. A tak na Blízkém východě bere v potaz Irán, Irák, Saudskou Arábii, Spojené arabské emiráty, Egypt, Izrael a v Evropě Francii i Německo, a i kanály k Trumpovi nezůstávají zalepené, kde Pompeo Mnichovské konferenci vyhledal tajné setkání s ministrem zahraničních věcí Ruska Lavrovem. A dostáváme se k úloze Erdogana. Má velký problém. Je megaloman i on tak trochu po vzoru nacistů myslí na životní prostor Turků a myslí si, že umí přechytračit všechny.

A kudy chodí, tu vyhrožuje. Putin nevyhrožuje, nechá Erdogana dělat blbiny a vytvářet si nepřátele například dodávkou džihádistů na obranu tzv. OSN uznané vlády v Tripolisu.

No Putin zatím se rozhodl spolu s Asadem uzavřít otázku poslední džihádistické enklávy v Idlíbu.

A když Erdogan vysílá jedno poslední varování za druhým a prosí i Trumpa aby zasáhl, Rusko nevzrušeně plně podporuje Asada, aby už ty džihádistické parchanty zlikvidoval či vyhnal.

EU si přirozeně dává zase nějaké sankce proti syrským společnostem, ale Asad jede a zařezává se jako po másle od těla džihádistů a tureckých vojáků.

Je to otázka, kdo z koho.

Erdogan či Putin?

Civilizovaný svět by rozhodně měl stát za Putinem.