Tým vědců z Polské akademie věd, Štrasburské univerzity a Yaleovy univerzity zjistil, že takzvaná krakeláž, tedy malé prasklinky v obrazech, které jsou malovány na dřevěných panelech, nehovoří pouze o špatném stavu uměleckých děl, ale naopak chrání tato díla před vlivem prostředí, a tudíž před ničením.

Nejběžnějším základem pro malování je plátno, ale vždy tomu tak nebylo. Plátno přišlo do zemí západní Evropy začátkem 16. století, kdy ho začali používat umělci z Florencie a Benátek. Po nich takový základ pro svá díla přijali zástupci severních škol.

Až do 16. století se tak obrazy malovaly hlavně na dřevěných panelech (z dubu, břízy, topolu atd.). Mezi zástupce tohoto panelového malířství (též zvané jako dřevomalba či deskové malířství) patří například Mona Lisa Leonadra da Vinciho, díla Giovanniho Belliniho, Sandra Botticelliho a dalších.

V práci chemiků, která byla publikována v časopise Heritage Science, se stal předmětem studie triptych Poslední soud vlámského malíře Hanse Memlinga, který vznikl v letech 1461 – 1473.

Zkoumání prasklin

Zkoumali zejména praskliny v první vrstvě, směs živočišného lepidla a bílého pigmentu, která byla nanesena pod nátěr. Tato vrstva se rozšiřuje spolu se dřevem kvůli vlhkosti a stahuje se na suchém vzduchu, což má za následek malé praskliny v obrazech. Proto je v muzeích přísná regulace klimatu. Musí tam být teplota od 21 do 22 stupňů a vlhkost od 45 do 55 procent.

„Současné ekologické standardy pro výstavy obrazů malovaných na dřevo umožňují jen mírné kolísání relativní vlhkosti. Bezpečný rozsah byl stanoven na základě laboratorních testů, kdy se začaly tvořit trhliny v novém nepoškozeném materiálu. To však neodráží realitu, protože obrazy stárnou a vytváří se na nich síť z krakeláže. Naše studie přesněji odráží tuto fyzickou realitu s přihlédnutím k tomu, jak se v průběhu času mění citlivost na životní prostředí,“ píše Lukasz Bratasz, chemik z Ústavu katalýzy a chemie v Polsku.

Aby bylo posouzeno, jak se ve vrstvách půdní vrstvy objevují praskliny, autoři odebrali vzorky dvou dřevěných panelů a potáhli je podkladovým nátěrem připraveným podle tradičních receptur. Desky byly drženy po dobu dvou týdnů při teplotě 25 °C, poté umístěny do různých podmínek s relativní vlhkostí 30, 50, 75 a 90 procent: takové rozdíly vedou pouze k praskání vrstev barvy.

Stanovení vlhkosti

Poté byly panely skenovány pomocí počítačové tomografie, přičemž byla stanovena velikost defektů na podkladové vrstvě. Tato měření byla použita k vytvoření modelu, který ukazuje, jak se budou praskliny v budoucnu tvořit.

Vzhledem k pružnosti materiálů a rozšiřování dřeva vlivem vlhkosti vědci neočekávaně zjistili, že v průběhu času dojde k vadám méně často, protože se síť krakeláže nezvyšuje, ale snižuje mechanické namáhání uvnitř obrazu.

„Napětí uvnitř nátěru se vyskytuje v prostoru mezi trhlinami. Čím větší jsou tyto zóny, tím silnější je napětí, tím snadněji se formují nové praskliny uvnitř barvy. Tento proces pokračuje, dokud se vzdálenost mezi trhlinami nesníží až do okamžiku, kdy se trhlina přestane tvořit,“ vysvětlil chemik.

Krakeláž pomáhá

Nutno podotknout, že autoři práce si vyhrazují, že závěry jejich výzkumu se vztahují pouze na obrazy, které již mají praskliny. Pokud se trhlina během konzervace nebo lakování zaplní, může se zvýšit zranitelnost plátna vůči vlivům prostředí. Podle chemiků by restaurátoři měli být při vyplňování takových „defektů“ opatrnější, protože právě tato krycí síť umožňuje rozšíření a smrštění horní vrstvy obrazu bez loupání barvy, čímž se předchází poškození uměleckých děl.

„Výsledky poskytují potenciální vysvětlení, proč historické panely s rozvinutou sítí krakeláže zůstávají nedotčeny, i když podmínky prostředí, ve kterém jsou uloženy, nejsou zdaleka ideální. Doufáme, že naše zjištění mohou pomoci vyvinout a přijmout mírnější strategie pro kontrolu klimatu v historických budovách a muzeích,“ uzavírají vědci.