Poznámka: v tomto textu dáváme zaznít oběma názorům na vlasovce – tedy, že to byli za prvé lidé, kteří nemohli jinak než spolupracovat s Hitlerem (poté, co se jich SSSR vzdal, co je opustil, co je „nechal na holičkách“…), a kteří ve vhodný okamžik pomohli Praze.  Za druhé dáváme zaznít názoru, že vlasovci byli sobečtí historičtí oportunisté, kteří v klíčový okamžik přísahali cizí zemi, zemi zodpovědné za holokaust, nepříteli své vlasti, a že takováto zrada je neprominutelná, ani existencí komunismu či surového Stalinova režimu, to bychom totiž museli nyní zrevidovat jednání z Jalty a Postupimi, což se zatím nestalo.

ANTIVLASOVSKÝ NÁZOR: S vlasovci se nechtěli bavit radní Prahy, jejich vysílání v Českém rozhlase bylo na pokyn České národní rady zastaveno. Nakonec je zradili Američané. Nesvědčí to tak trochu o něčem?

Než dáme prostor „druhé straně“, chtěli bychom čtenářům zrekapitulovat následující skutečnosti: Češi jsou nyní vychováváni k tomu, že Prahu osvobodili vlasovci. Již jsme psali, že některé poválečné knihy (ještě před nástupem komunistů), vlasovce v souvislosti s Pražským povstáním vůbec nezmiňují, viz Vladimír Jetel – Hnědé temno (Kvasnička a Hampl, Praha 1946).

Psali jsme také, že pokus generála Buňačenka oslovit nacisty přes Český rozhlas, aby se vzdali, byl zastaven na příkaz Josefa Smrkovského, viz Adolf Hradecký-Dita Skálová – Volá Praha aneb Reportáž z míst, kde končila válka (KRP 1950): „…Pražský rozhlas pojednou počal vysílat zprávu o ultimátu vlasovců Němcům. Soudruh Smrkovský jménem České národní rady protestuje proti podobnému vysílání…žádá vysílat zprávu ČNR…Bylo nutno vypnout budovu rozhlasu a zřídit náhradní vysílací stanici v budově Husova sboru na Vinohradech.“ (s. 38).

Rovněž připomínáme čtenářům, že současný Český rozhlas má na svém webu autentickou rozhlasovou nahrávku, v níž ČRo volá na pomoc Rudou armádu:

„Rudá armádo, slyš naši relaci! Německá vojska ve velkém počtu pomocí tanků a letadel útočí na Prahu. Posíláme vřelý pozdrav slavné Rudé armádě! Potřebujeme vaši pomoc. Potřebujeme podporu vašeho letectva proti německým vojskům, blížícím se k Praze. Praha nepodlehne zbraním, Praha se nevzdá…“ 

Je velice smutné, že až když odchází pamětníci oněch událostí a mnoho jich nezbývá, najednou se vyrojilo mnoho odborníků, kteří jsou připraveni vlasovce vyzdvihnout, neberouce v potaz postoj k vlasovcům české poválečné generace.

vlasovci hrdinové? Plánovali státní převrat v SSSR. Umí si Pražané představit sochu Vlasova v uniformě wehrmachtu stát v nějaké městské části Prahy? Reportér Sputniku se na to před lety zeptal nynějšího brigádního generála Knížka (tehdy plukovníka) z Vojenského historického ústavu v Praze… Nyní vám zprostředkujeme názor vlasovců se zastávající, včetně vyjádření brig. gen. Knížka.

PROVLASOVSKÝ NÁZOR
Jako reportér Sputniku jsem obdržel čtenářský dopis s novinovým výstřižkem zachycujícím rozhovor MF DNES s historikem Pavlem Žáčkem. Článek nese název Vlasovci zachránili Prahu. Čtenáři tímto děkuji za iniciativu a z tohoto článku nyní cituji klíčové pasáže. Na otázku MF DNES, kdo byli vlasovci, Pavel Žáček odpovídá takto:

„Vlasovci byli sovětští vojáci, kteří se dostali do německého zajetí. Museli se rozhodnout, jestli zemřít v lágru, nebo vstoupit do Ruské osvobozenecké armády (ROA). Ta bojovala sice po boku wehrmachtu, ale zároveň i proti Stalinovu režimu…Vlasovci jsou zjednodušeně označováni za zrádce, ale právě fenomén zrady je velmi složitý. SSSR postupně pohltil Ukrajinu, pobaltské státy, kavkazské státy…Všude tam likvidoval elity, politiky, šlechtu a armádní špičky…

Vlasovci neznali plány nacistů. Nevěděli, že po porážce SSSR chtějí (nacisté) celý ten prostor etnicky vyčistit od slovanských „podlidí“… Stalin vyvraždil části jejich národů (z nichž vlasovci pocházeli), na Ukrajině vyvolal hladomor, skoro každá rodina měla někoho v gulagu. Bolševický režim byl děsivější, než předchozí carský. Takže koho vlasovci vlastně ‚zrazovali‘? Už na začátku války, na podzim 1941 padlo do německého zajetí asi 3,5 milionů rudoarmějců. Obrovské číslo! A Stalin se jich vzdal – řekl, že už to nejsou občané SSSR. Stalin přitom s Hitlerem před červnem 1941 spolupracoval.“

Historik Žáček v článku píše, jak SSSR otevřel ve 30. letech své tankové polygony Němcům. Žáček připomíná složitý vývoj Vlasova, který jako rudoarmějec bojoval proti bělogvardějcům, který byl Stalinem vyznamenán za obranu Moskvy. Nakonec byl odeslán „k Leningradu… Až tam Vlasov pochopil odvrácenou tvář sovětského režimu. Vojáci si bez podpory ze zázemí vařili kůru ze stromů a umírali po tisících… Když pak Vlasov padl do zajetí, až tam si zajatí důstojníci užili svobody projevu.“ (Žáček cituje ruského historika Kirilla Alexandrova).

Žáček také uvádí, že vlasovci v Praze „vyhlásili jakousi exilovou vládu. Záměrně si k tomu vybrali slovanské město a možná i díky tomu později přišli na pomoc Pražskému povstání. Záměrem bylo SSSR zbavit komunismu.“

Na otázku, zda by měli mít vlasovci v Řeporyjích pomník, Žáček neříká jednoznačně ano, jen uvádí, že v Řeporyjích „Buňačenko vyzval rozkaz o pomoci Pražskému povstání…“ Zajímavé je, že se Žáček snaží zpochybnit počty padlých vlasovců v bojích za Prahu. Počet 300 se mu zdá podhodnocený. Jiné číslo však neuvádí… Dle Žáčka: „Nacistický postup vlasovci zastavili skoro na celý den i na Pankráci a na Smíchově“…Historik také píše, že „Josef Smrkovský (místopředseda České národní rady) volal Praze na pomoc i zvláštní jednotky slovenských hlinkovců, příslušníků SS.“ Rádi bychom požádali pana Pavla Žáčka, zda by mohl tuto svou repliku doložit.

Historik Žáček tvrdí, že německé letectvo už nemohlo Praze ublížit, protože vlasovci kontrolovali letiště v Ruzyni. Pokud si čtenáři ale pustí historickou nahrávku Českého rozhlasu, je v ní slyšet něco jiného 7. května vlasovci obsadili Ruzyni, nicméně německé letecké útoky pokračovaly, pozn. red.).

Žáček také připomíná, že pomník vlasovcům v Řeporyjích by ničím výjimečný nebyl, protože třeba od 90. let jeden takový stojí na Olšanech: „Podobné pomníky se v poslední době objevují i v dalších českých vesnicích a městech…Současná Putinova státní propaganda potřebuje vlasovce-zrádce, aby udržela voliče ve stalinských myšlenkových stereotypech.“ Žáček nakonec končí tím, že rudoarmějců padlo v Praze cca 50, na rozdíl od vlasovců (rudoarmějci) v Praze kradli a znásilňovali…

Názor jiného historika

Petr Bahník, historik: Ve dnech 5. až 7. května 1945 se vlasovci výrazným způsobem zapojili do bojů v Praze na straně českých povstalců. Došlo k tomu pod velením svérázného generála Buňačenka a patrně do značné míry z jeho osobní iniciativy. Pro povstalce to zpočátku byla pomoc vítaná. Pod palbou nepřítele není mnoho času si možné spojence vybírat.

Stejně tak je ovšem pravdou, že vlasovci byli až do té doby součástí nacistických ozbrojených sil a podíleli se na válečném úsilí Německa. Do řad ROA byly koneckonců integrovány i některé granátnické divize SS (včetně zbytků 29. divize Bronislava Kaminského neblaze „proslulé“ krutostmi při potlačení Varšavského povstání). Tyto souvislosti nebylo dost dobře možné z minulosti ROA vygumovat. Uvědomovalo si to i politické vedení Pražského povstání představované Českou národní radou, které se nakonec rozhodlo na spolupráci s vlasovci rezignovat, a ti 7. května opustili Prahu. (Zátěže minulosti ROA si ostatně byli vědomi i Američané a vlasovce, kteří se jim dali do zajetí, proto předali sovětským orgánům, což samozřejmě znamenalo např. pro zmíněného generála Buňačenka trest smrti). 

Pokud jde o Pražské povstání a otázku osvobození Prahy, lze říci, že po formální stránce bylo povstání úspěšné a Praha se jaksi osvobodila sama, už 8. května odpoledne totiž podepsal velitel německé branné moci v Praze, generál Touissant, kapitulaci do rukou povstalců. Reálná situace však byla zcela jiná, jednotky Waffen SS se podepsané kapitulaci odmítaly podřídit a pokračovaly v silném tlaku na Prahu prakticky až do příjezdu sovětských tanků 1. ukrajinského frontu maršála Koněva 9. května ráno. 

Netroufal bych si dnes hodnotit motivaci postojů řadových aktérů popsaných událostí. Třeba důvody, které vedly sovětské zajatce nebo členy ruského exilu ke vstupu do řad ROA. Oni vedli svou válku, často kořenící až v roce 1917. Jejich rozhodnutí podpořit pražské povstalce bylo součástí této války. Naopak různé pomníčkové aféry, kterých jsme dnes svědky v Praze, jsou součástí jiné současné války, a myslím, že o vlasovce ani Pražské povstání v ní primárně nejde. Jak jsem zmínil úvodem, historii nezměníme, musíme s ní umět žít a hledět do budoucnosti. K tomu je třeba držet se faktů, ale také nacházet dostatek taktu a vůle k přemostění starých bolestí. 

Nejen historické vědy

Jelikož z podnětu řeporyjského jde nejen o historii vlasovců, ale i Solženicynovo dílo, zeptali jsme se i na názor profesora filologie Miroslava Mikuláška.

Reportér: Pane profesore, vlasovci, o nichž se zmiňuje Solženicyn, ruský spisovatel, ve svém románu Souostroví Gulag; Solženicyn tam má takovou řečnickou otázku, zdalipak si Češi uvědomují, který ruský voják je osvobodil. Je to narážka na to, že Praze významně pomohli vlasovci, nicméně je matoucí, že oni Prahu „osvobozovali“ v uniformách wehrmachtu. Kdybychom v Praze měli postavit památní vlasovcům tak, aby šlo o sousoší, třeba, pak by sochy musely mít na sobě uniformy esesáků. Jaké emoce to celkově ve Vás obecně budí?

Mikulášek: Mundúry přece nejsou to hlavní. Proč to udělali? Proč se postavili na stranu Čechů, kteří povstali na záchranu Prahy? Chtěli se tím vykoupit za to provinění, které si nesli? Je to nějaký akt jakéhosi probuzení svědomí (jež se v nich hnulo)? Či se na poslední chvilku chtěli zachránit? Svoji existenci? Největším paradoxem je, že je Američané do Německa nepustili. Je to všecko zbytečné, to, co dělali.

Co opustil Žáček

Kdysi jsem psal článek pro Literární noviny a měl možnost zpovídat brig. gen. Knížka z Vojenského historického ústavu v Praze. Ptal jsem se jej zhruba v roce 2017, zda si umí představit pomník vlasovců v Praze. Pan brigádní generál mi tehdy osobně řekl, že neumí, že čas nenazrál. Řeč ovšem šla o památníku s figurálními plastikami v uniformách wehrmachtu. A to je právě klíčové. Je to ten lakmusový papírek, zda je myšlenka vlasovců pravdivá. Kdyby byla, neměl by být pro Pražany problém postavit sochu Vlasova kamkoli v Praze. Jenže ona ta uniforma by asi neprošla… Proto pomníček v Řeporyjích s citátem Solženicyna je jakési polovičaté gesto. Možná by měl pan starosta městské části Řeporyje vědět, že spisovatel Alexandr Solženicyn byl ke konci života přítelem Vladimira Putina…

Historik Žáček zamlčel 150 000 padlých vojáků Rudé armády, ignoruje 12 000 mrtvých těchto vojáků při tzv. „pražské operaci“. Tato operace se odehrávala kolem Prahy a vytvořila nutné předpoklady. Pokud by Žáčkovi mělo vadit 50 mrtvých rudoarmějců při bojích ve vnitřní Praze, co by asi řekl na jediného padlého vojáka USA při osvobozování Plzně (když nebudeme uvažovat sestřeleného pilota), dále viz kniha Karel Bartošek a Karel Pichlík – Američané v západních Čechách v roce 1945. Dočetl by se tam také o „trestných činech“ na našich občanech, které neměly s vojáky RA nic společného… Pokud jde o spolupráci s Hitlerem, Žáček nezmínil ani mnichovskou zradu, ani „pakt čtyř“, kdy již od r. 1933 s Hitlerem spolupracovala Británie, Francie a Itálie…

Závěrem: Bývalý voják NATO a lékař záchranné služby důstojník Marek Obrtel nám odpověděl na otázku, kolikrát může v životě voják přísahat a komu. Jeho odpověď byla, že voják může přísahat i různým režimům, ale vždy a jen pouze stejné zemi a stejnému národu. Z oněch 3,5 milionů sovětských zajatců v německých lágrech, o nichž píše historik Žáček, zdaleka ne všichni byli vlasovci a zdaleka ne všichni přísahali věrnost Adolfu Hitlerovi, který naplánoval kolosální mašinérii smrti, již nejvíce pocítili na své kůži Židé v koncentračních táborech…

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.